Jízdenky, prosím!

Tento příběh se stal před mnoha lety. Budu vám vyprávět o svém nevlastním dědovi, se kterým jsem se vídala jednou za čas a nějak extra přátelský vztah jsme spolu neměli. Byl svůj, možná poznamenán minulostí, kdy pracoval u kriminálky, a proto se na stará kolena s babičkou rozvedl a odstěhoval se na chatu, která je postavena na samotě. Od té doby na chatu nejezdíme...

Je pravda, že ale cokoliv nám jednou za uherský rok vyprávěl, tak jsme se nasmáli. Byl velmi ukecaný a často, když se objevil na kterékoliv oslavě nebo návštěvě, už se nikdo jiný ke slovu nedostal.
Měl ale občas veselé historky a uměl je humorně přednést. A na jednu z nich bych ráda zavzpomínala.

Protože pracoval dříve u policie, zbyla mu nějaká průkazka, kterou mohl uplatňovat např. v MHD, aby nemusel platit jízdné. A protože ceny jízdenek byly vysoké, jezdil na ni dále, i přesto, že už u policie nepracoval. Nejsem si jistá, zda ji přímo padělal, ale je to možné.

Jednou si takhle jel tramvají a přišel ho zkontrolovat revizor. Ničeho neváhal a ukázal svou policejní průkazku. „V pořádku, pane!“ odvětil revizor a dál se věnoval kontrole ostatních cestujících. Po chvíli kontrolování narazil na černého pasažéra. A nebylo přece nic jednoduššího než ho předat těm, co pomáhají a chrání! Kór, když „jeden“ seděl přímo ve voze tramvaje. Revizor předvedl černého pasažéra před mého nevlastního dědu s prosbou, aby ho odvedl na policejní stanici a vše vyřešil.

Ten ani nedutal. V klidu vystoupil s mužem bez jízdenky z tramvaje. Pak si zahrál na toho hodného a nechal pána odejít bez postihu.

Myslím, že od té doby byl poučený, že padělat a podvádět by se nemělo.