Jmenovec

Stává se Vám někdy, že se setkáte s nějakým člověkem a zdá se Vám, že to nemůže být náhoda a že se určitě odněkud znáte, jen si za nic na světě nemůžete vzpomenout odkud? Mám již vypozorováno, že většinou odhadnu člověka na první pohled, tedy mou sympatii k němu nebo naopak averzi. Ale výjimky potvrzují pravidlo. Jedna spolužačka mi byla delší dobu protivná, namyšlená, neochotná. Nakonec byl opak pravdou, je to skvělá holka a píšeme si dodnes.

Jednou k nám do práce nastoupila zvláštní paní. Trošku se mi někdy zdálo, že je občas „mimo“, ale brzy jsem pochopila, že i tento dojem patří k její osobě jako oko k jehle. Míša mluvívala s anděly, poznala situace, které se teprve stanou nebo vytušila, na kterém místě se stalo něco mimořádného, nehoda, úmrtí apod. Říkávala mi, že ze mě cítí zář slunce, laskavost a ochotu být lidem na pomoci. Vyprávěly jsme si své zážitky z dětství a mládí a já se nemohla zbavit dojmu, že ona u těch mých nějakým způsobem byla.

Podobná situace nastala i při jedné mé hospitalizaci v nemocnici. I tam jsem se setkala se ženou, která mi doslova „sedla“. Milovala stejně jako já kočky a zažila s nimi spousty neuvěřitelných příhod.

Jmenovec Naše rodina je jak se říká, trošku „profláknutá“, a tak dostáváme z času na čas vzkazy od zcela neznámých lidí, že nám třeba fandí, že se jim líbil nějaký článeček nebo fotka.

Snažím se, aby náš život byl pestrý, a tak občas členy rodiny zatáhnu do nějakých soutěží, akcí pro zdraví či krásu. Někdy se sice brání, ale nakonec z toho vyjde pěkná a zajímavá zkušenost.

Zhruba před 15 lety přišel na synovu adresu zajímavý pohled, bylo na něm jenom jeho jméno, příjmení a město. Žádná ulice a číslo popisné, a přesto pan pošťák přesně věděl, do které schránky pohled vhodit.

Člověk, který psal, měl úhledné písmo a světe div se, měl stejné příjmení jako naše rodina, ba dokonce i jeho jméno se v širším kontextu v naší famílii vyskytovalo.

Odepsala jsem a napsala o naší rodině pár řádků. Tento můj počin odstartoval cca 10leté přátelství s tehdy zcela neznámým člověkem. Na Milanovy dopisy jsme se všichni těšili. On nejenže si pamatoval přesně jména všech ratolestí, ale i to, jaké zkoušky je čekají, co se jim podařilo a co méně. Měl „pamatováka“ jako málokdo, přesto, že už to byl člověk v letech. Dopisy prokládal výstřižky z jeho fotbalové kariéry, z města, ve kterém žil, ale také psal o osudech dalších členů rodiny nebo jen jmenovců. Nedopátrali jsme se přímého příbuzenstva ve stromu života, ale to nám nebránilo vyměňovat si zprávy, postřehy, stesky i humorné příhody.

Milan nikdy nezapomněl pozdravit všechny členy rodiny, včetně přerostlého psího mazlíčka Mikyho.

Asi po 6 letech od prvního písemného kontaktu se nám podařilo domluvit si i osobní setkání v jeho městě. Byla jsem trochu nervózní, když jsem do auta nakládala dárečky pro něho i jeho manželku. Jaký bude, co řekne on na nás?!

Paní nás už čekala s obědem, oba, i když překročili sedmdesátku, byli čiperní, pohostinní a laskaví. Milan nám ukázal město a také nás pozval na jejich chatu za městem. To byla nádhera, staveníčko v lůně přírody, vše většinou vyrobeno samotným majitelem. A zase jsem pojala podezření, že to není náhoda, že nás tento čilý senior našel. Tak to zkrátka mělo být. On vnesl do našich životů nový prvek, věkem byl spíše k našim rodičům, které jsme již s mužem neměli. On si ostatně také rozšířil rodinu z jižní Moravy i na tu ze severní. Propojily se tak dva regiony osudy a životy nás, našich blízkých i našich milých přátel - jmenovců.

Když jsme seděli u chatičky a povídali si, cítila jsem se, jako bych se vrátila domů, klid a mír v duši, načerpala jsem novou energii a sílu. Stejný pocit měl i manžel. Těšila jsem se na každé psaníčko, protože jsem věděla, že najdu spoustu dalších informací a postřehů, které mě poučí i rozveselí. A za Milanem putovaly fotografie našich dětí, pohledy z výletů, CD s lidovkami a heligonkou, které miloval.

Přiznám se, že krom mojí laskavé a hodné maminky, jsem si s nikým nedopisovala tak ráda, jako s tímto člověkem. Našel si nás sám, protože tušil, že se vzájemně obohatíme, předáme si zkušenosti a zážitky.

Před 3 roky, asi měsíc po jeho posledním dopisu, přišla obálka z téhož města, ale jiným písmem nadepsaná. Milan odešel na věčnost, ve svých 82 letech. Bylo nám moc smutno z této konečné zprávy. Pořád mi nedocházelo, že už nepřijde žádné poselství, psané známým rukopisem. Jsem moc ráda, že nám osud nebo Vyšší moc, poslali do života hbitého a čiperného chlapíka, který neznal slovo ne, byl pracovitý, veselý a stal se naším laskavým a dlouholetým přítelem. A to i přesto, že nás pojilo za začátku jen společné příjmení.

Milane, nikdy nezapomeneme na Tvé laskavé srdce, vtip a šarm, se kterým jsi dokázal obohatit všechny kolem sebe...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete