Cena: 359 Kč

První životopisná kniha o vynikajícím českém herci, Josefu Větrovcovi. Díky svému plastickému herectví a sametově hlubokému hlasu s charakteristickým témbrem, byl hercem velkých dramatických i komediálních rolí. Jeho postavy oplývaly břitkým humorem, nadsázkou i ironií. Zahrál si v desítkách filmů (Hvězda zvaná Pelyněk, Lidé z maringotek, Holky z porcelánu, Zítra vstanu a opařím se čajem, „Já to tedy beru, šéfe!“, Což takhle dát si špenát, „Já už budu hodný, dědečku!“, Jak napálit advokáta, Zralé víno, Anděl s ďáblem v těle, Jak básníkům chutná život...) i televizních seriálů (Chalupáři, 30 případů majora Zemana, Byl jednou jeden dům, Arabela, My všichni školou povinní, Synové a dcery Jakuba skláře, Cirkus Humberto, Dobrodružství kriminalistiky...) a u diváků si získal velkou popularitu.

Ve spolupráci s Větrovcovou jedinou dcerou Jitkou vznikla první výpravná a celobarevná biografie o tomto velkém herci. Jeho životní příběh ilustruje málem šest stovek fotografií. Mnoho z nich je z osobního archivu Jitky Větrovcové a většina je zveřejněna vůbec poprvé, což platí i pro obsáhlý a exkluzivní rozhovor s ní. Své vzpomínky a fotografie do knihy poskytla i Větrovcova sestra Božena Knedlhansová. Spousta unikátních fotografií bylo nalezeno v archivu Divadla J. K. Tyla v Plzni, v němž Josef Větrovec začínal svou hereckou dráhu.

Život Josefa Větrovce byl velmi složitý a neméně komplikovaná byla i jeho osobnost. Je to neuvěřitelné, ale tento velký herec se v podstatě záměrně odstřihával od své vlastní minulosti, i od svých nejbližších příbuzných. Sestru Boženu nikdy nenavštívil v rodné Plzni a ani ona nikdy nebyla u něj doma v Praze. Velmi komplikovaný vztah měl i se svou jedinou dcerou Jitkou.

Na jevišti dokázal charismatický Větrák, jak kolegové Josefu Větrovcovi říkali, zastínit všechny kolegy, diváci jej milovali ve filmu i v televizních inscenacích a seriálech. Ve společnosti hýřil vtipem a rozhodně si nemohl stěžovat na nezájem žen. Jako přesvědčený a angažovaný komunista a ředitel divadla dokázal podržet kolegy, i když měli politické problémy. Do svého soukromí ovšem nepouštěl nikoho. O hrůzách, které prožil za války v koncentračním táboře, se mu nikdy nepřestalo zdát. Bezesporu i tyto běsy ovlivnily jeho osobnost a charakter...

Ukázka z knihy Josef Větrovec Větrák:

Nejmladší sestra Josef Větrovce Božena Knedlhansová se narodila v listopadu 1925 a žije v Plzni.

 Viděla jste ho někdy hrát divadlo v Praze?

„Ne, nikdy jsem ho v Divadle E. F. Buriana neviděla. Nikdy mě ani nepozval. Do Prahy jsem moc nejezdila, jen jednou jsem byla s dcerou v Praze na výletě, tak jsme si řekly, že bychom se mohly u Pepíka zastavit v práci, tak jsme šly do divadla na neohlášenou návštěvu, ale bohužel nebyl v kanceláři. Ani jsem u něj v Praze nikdy nebyla doma na návštěvě. Měla jsem sice adresu, ale kde vlastně bydlel a jak to u něj doma vypadalo, to nevím. Pokud žil a pracoval ještě v Plzni, tak jsem ho párkrát doma navštívila, ale v Praze už ne.“
 
Mrzelo vás, že se takto stranil, i když jste byla jeho sestra?

„Ano, bylo mi to líto, že se nikdy v rozhovorech nezmínil o tom, že má v Plzni sestru. Nikdy o mně nemluvil. Kdybych ho neviděla v televizi, nevěděla bych ani, že je naživu. Manžel mi ale vždy říkal: ,A chybí ti? Vždyť máš všechno. Máš mě.ʻ A měl pravdu.“

O kontakt s ním jste se tedy vždy snažila vy?

„Ano, byla jsem to já, kdo se vždy snažil zůstat v kontaktu. Pepík si toho byl vědom a na sklonku života mi za to poděkoval. Dalo by se spočítat na prstech jedné ruky, kolik mi napsal dopisů.“

Tento odstup si udržoval i od vašich dětí?

„Ano, opravdu se nedá říct, že by Pepík byl skutečný strýc. Má dcera Pepíka viděla za svého života pětkrát. Naposledy v roce 1983 na pohřbu mého manžela. To ani nikdo nečekal, že přijede. Přivezl ho řidič, pobyl s námi tři čtvrtě hodiny a zase musel odjet. To bylo naposledy, kdy má dcera svého slavného strýce viděla.“

Jak jste se dozvěděla, že Josef Větrovec zemřel?

„Dozvěděla jsem se to z rozhlasu. Ale musela jsem si to ověřit, protože se už jednou stalo, že v rádiu oznámili, že zemřel člen plzeňského divadla Josef Větrovec, což byla jen shoda jmen. Byl to tuším výtvarník nebo něco podobného a byla to tenkrát skutečně jen shoda jmen. Ale když zemřel Pepík, tak mi pak i Jitka poslala parte. Ani nezavolala, jen poslala parte. Ani vlastně nevím, na co Pepík zemřel.“