Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 13.12. 2017
Dnes má svátek Lucie
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Jsem cyklista, nikoli biker!

2. 05. 2014 | Vaše příběhy

Když mě pozvala Andrea do Jeseníků, byla jsem ráda. Miluji toto pohoří. Jako rekreační turista se sem vydávám často.

„Jedeme ale s koly, celá parta,“ řekla.

„S koly?“ Kolu se věnuji hodně. Věnuji se ale pouze silniční cyklistice, mám dobré silniční kolo. Vlastním i trackové kolo, to ale využívám jen málo. Nikdy jsem nesnila o cyklistice na horách. Vždy, když jsem viděla zpocené chudáky, kteří šlapávali do kopce, téměř stáli v pedálech a kupředu se sunuli slimáčím tempem, jímaly mě negativní emoce.

„Neboj, když nebudeš moct, tak slezeme a půjdeme pěšky,“ řekla Andrea a usmála se.

„Nebudu tě zdržovat?“ zeptala jsem se ještě. „Víš, jsem hodně unavená z práce, ráda si na horách odpočinu. Klidně se vydám na výšlap, ty mám ráda. Znám tam plno krásných cest, mohla bych ti taky já něco ukázat.“

„Dobře, kdyby se ti naše jízda nelíbila, můžeme chodit a najít si jinou zábavu,“ řekla Andrea a byly jsme domluvené.

„Jede taky Marcel,“ doplnila.

„Marcel? Jaký Marcel?“

cyklista biker„Nepamatuješ si? Byly jsme u něj zhruba před měsícem.“

Vzpomněla jsem si. Andrea za ním tehdy jela pro nějaké dokumenty a nabídla mi, že můžu jet s ní.

„Marcel je fajn chlap a ví o tobě,“ doplnila ještě.

Tehdy nás uvítal sympatický muž. Byl sice o celých patnáct let starší než já, byl už v důchodu, ale jeho šarm a sympatie převažovaly nad vráskami, které signalizovaly, že už má na zádech nějaký ten křížek. Jeho postava naznačovala, že mu pohyb není cizí. Marcel byl sympaťák. Ten den jsme u něj strávily několik hodin. Vytáhl počítačové hry a dobré víno, báječně jsme se všichni tři bavili. Jeho žena od něj odešla před několika lety a on od té doby hledá někoho, kdo by ji nahradil. Jeho byt byl excelentně zařízen. Kuchyň zářila nerezovými doplňky, vše bylo čisté, vzorně uložené. I Marcel byl velmi pěkně oblečený. V garáži mu stál luxusní vůz a smysl pro humor mu také nechyběl. O pár dní později mi navíc Andrea řekla, že jí prozradil, že jsem mu sympatická. Docela jsem se na Marcela a celou partu těšila.

Jely jsme na prodloužený víkend. Ihned po páteční směně se vyjíždělo. Ostatní z Andreiných kamarádů nás už čekali na chatě. Andrea naložila obě kola a poté i mě.

Na místo jsme dorazily, když se už stmívalo. Dřevěnice pod kopci byla kouzelná. Nejdříve jsme „ubytovaly“ kola, pak jsme vešly dovnitř. Uvítala nás parta dvanácti kamarádů. Byli to kluci a holky v našem věku, někteří byli mladší, starší byl jen Marcel. Ten se také hrnul první, aby nás uvítal.

„Těšil jsem se na tebe,“ řekl tiše a políbil mě na tvář. Cítila jsem decentní vůni pánské kolínské. I tady mu to ve funkčním triku a cyklistických krátkých kalhotách slušelo. Pak mě Andrea představila ostatním. Překvapilo mě, že zde byly i čtyři malé děti ve věku od tří do jedenácti let. Večer se sedělo v útulné kuchyňce u kachlových kamen a já se už těšila, co mě čeká další dny.

„Vstávat! Jde se na kolo!“ volala Andrea a já stěží zvedala víčka. Bylo sedm hodin ráno. Po dvou týdnech nepřetržité práce jsem měla konečně den volna a ráda bych si ještě přispala. Přesto jsem opouštěla postel a poslušně šla do koupelny. Po ranní hygieně na mě čekala Andrea v cyklistickém úboru. „Vyrazíme?“ ptala se.

Mně bylo znatelně lépe.

„Prší tam,“ řekl náhle Jirka, jeden z Andreiných a teď už i mých přátel.

„Tak asi nepojedeme, že?“ ptala jsem se. Popravdě, byla jsem ráda.

Andrea se podívala zkušeným okem z okna: „To přejde.“ A vyrazily jsme. Ostatní se rozhodli, že nás doženou, až se déšť zmírní. Zatímco Andrea měla komplet cyklistické vybavení, já měla jen triko a místo cyklistických kalhot jsem si oblékla pohodlné staré rifle. Zajely jsme do lesa. Tam jsme byly chráněny před deštěm. Po pár metrech jsem nevěřila svým očím. Otevřela se před námi stezka plná lávek, můstků, ostrých balvanů, kořenů, dřevěných houpaček, větví atd. „Tudy asi nepojedeme?“ dotázala jsem se překvapeně.

„Právě naopak, my jsme totiž bikeři.“

„Co že jste? Vy jako jezdíte po balvanech, skáčete po nich?“ ptala jsem se.

Andrea mě během chvilky zasvětila do svého koníčku. Nejen, že se svými přáteli skákali na kolech ze skal, oni přeskakovali potoky, řeky a ve volných chvílích i různé předměty. To vše na kolech.

„Ale já přece nejsem kamzík? Nechci skákat na kole, jezdím po silnici!“ protestovala jsem. „Nemám na to kolo!“

„Na, vem si mé, já to zvládnu i na tom tvém,“ řekla Andrea, vrazila mi své kolo, popadla mé a byla pryč. Zahlédla jsem, jak přelétla přes ostrý kámen, a keře přede mnou se za ní zavřely. Rezignovaně jsem nasedla na její kolo, vyhnula se pár kořenům, přejela nějaký ten ostrý kámen, abych na další překážce zabalancovala a narazila si zadní část svého já. Kostrč mě bolela a já sesedla z kola.

Po chvilce se objevila Andrea: „Copak děláš?“

„Bolí mě kostrč. Já to nepojedu.“

A tak Andrea svolila, že půjdeme pěšky. Nechápala jsem, proč se mám procházet pěšky v dešti lesem po ostrých kamenech, ještě k tomu s kolem, které vedu, ale nechtěla jsem působit dojmem ufrflané rozmazlené holky. A tak jsem poslušně klusala za kamarádkou.

Po pár kilometrech prudkého stoupání mi tekl pot po čele i po zádech. Byla jsem udýchaná, mokrá, bez nálady. Předbíhali nás kluci a holky na parádních kolech a Andrea nezapomněla vždycky podotknout, že „to ona běžně jezdí taky“.

Konečně jsme stanuly na vrcholku. A ejhle, vedla tudy asfaltová cesta! Andrea pohlédla dolů na cestu, kterou jsme přiklopýtaly. „Sjedeš to?“ zeptala se, ale ani nečekala na mou odpověď.

Já bych to ani nesešla, natožpak abych sjela! Vydaly jsme se po asfaltové cestě. To se mi to jelo! Cesta se klikatila, vedla lesem, a tak nás ani déšť neohrožoval. Po asi deseti kilometrech jsme vyjely z lesa v neznámé vesničce. To už nepršelo, ale přímo lilo. Déšť nás bičoval a já tajně doufala, že zastavíme, posadíme se někde do restaurace a počkáme, až déšť ustane. Andrea ale zavelela: „Domů to máme slabých 60 kilometrů, tak pojedeme.“

Následovala šedesátikilometrová cesta horskými vesničkami. Vedla nahoru, dolů, a opět do kopce, z kopce. Zatímco Andreu chránilo značkové oblečení, mé rifle byly nasáklé vodou. Voda mi zatékala do bot a já cítila, jak mi těžknou. Nemohla jsem zastavit, protože jsem cestu k chatě neznala a Andrea jela bez ohledu na to, jestli můžu, nebo ne.

„Tak ses dočkala, jedeme po silnici, jsi šťastná?“ zeptala se před jedním kopcem.

Měla jsem pocit, že mi to vyčítá. Ale mě by nenapadlo jet tak daleko v lijáku, a už vůbec bych nevolila tak těžkou trasu. Nebyla jsem šťastná, já byla přímo nešťastná! Neodpovídala jsem ale. Nejsem přece padavka?

Když jsme dorazily do chaty, ostatní tam už byli. Zvolili nakonec jinou trasu na projížďku. Byli už i po obědě, zatímco my s Andreou jsme měly hlad. Chystal se ale oheň, protože bylo po dešti a ohniště u chaty bylo kryté. Opekli jsme si všichni párky na ohni a já, příjemně unavená, jsem tajně toužila po posteli.

„Půjdeme s Marcelem na pivo?“ ptala se Andrea. Věděla, že já pivo nepiji. Dívala se na mě ale s takovým očekáváním, že jsem přikývla. Jaké bylo mé překvapení, když si oba, Andrea i Marcel, brali svá kola. „My pojedeme na kole?“ ptala jsem se zklamaně.

„Jasně. Prý jste toho moc neujely,“ usmál se na mě Marcel.

„No, jen asi 80 kilometrů, že? Zbytek asi 10 km jsme šly,“ zubila se Andrea.

V hospůdce, kde Andrea a Marcel pili pivo, jsem si objednala čaj s rumem. Byla mi po té „krátké“ projížďce docela zima.

S námahou jsem šlapala do pedálů do kopce. Vraceli jsme se po půlnoci a já byla pořádně unavená. Nechtěla jsem to ale dát na sobě znát.

„A kam se zítra chystáte?“ zeptal se Marcel.

„No, já bych si docela zajezdila, ale ona prý po skalách neskáče,“ ukázala Andrea prstem na mě a já cítila zvláštní hořkost, když jsem slyšela místo svého jména jen zájmeno „ona“.

Snažila jsem se obhájit: „Jezdím běžně i sto kilometrů, jsem ale silniční cyklista. A po horách chodím.“

„Co kdyby sis zítra zajezdila a my bychom se vypravili pěšky k lomu?“ zeptal se Marcel. Přitom mě jemně objal. Byl mojí spásou! Uděláme si romantickou procházku k vodě. Na koupání je sice ještě zima, ale procházka to může být pěkná.

Druhý den se celá parta vypravila na kolo, jen já a Marcel jsme si nachystali malý batůžek s pitím a vypravili jsme se na procházku. „Vem si plavky,“ houkl ještě Marcel.

„Plavky? Vždyť je zima?“ Nechápala jsem, ale plavky jsem si přibalila.

Z romantické procházky nebylo nic. Marcel nasadil hned v úvodu pořádný sprint. Chodím sice po horách střední rychlostí, nyní jsem ale měla co dělat, abych ho stihla. Vzpomínala jsem na to, jak jsem byla jako malá holka s taťkou na výšlapu. Zatímco on udělal jeden krok, já vedle něj utíkala a musela jsem udělat tři. Podívala jsem se z profilu na šediny svého doprovodu. Skutečně jako malá holka s tátou! Nechtěla jsem se ale nechat zahanbit.

Konečně se před námi rozprostřela stříbrná hladina zatopeného lomu.

„Skočíš támhle z té plošiny?“ ukázal Marcel na skálu naproti.

„Já neskáču. Ani na kole, ani do vody. Neskáču,“ odpověděla jsem zatvrzele.

„No tak tam vlez, já si vyjdu nahoru a skočím,“ řekl Marcel.

„Je zima!“ zděsila jsem se. Byl začátek dubna.

„Zahřejem se plaváním. Nebo chceš něčím jiným?“ zazubil se Marcel svým bezchybným chrupem.

Je skutečně tak dokonalý, nebo to má už porcelány? Zatímco já se zabývala otázkou Marcelova chrupu, on už stál na plošince na skále, připravený skočit.

„Neskákej! Utopíš se!“ křikla jsem. Pod plošinou bylo dobrých deset metrů k hladině.

„Normálně skáču z horní plošiny, teď je ale chladněji,“ řekl Marcel a skočil. Vynořil se a volal: „Je báječná! Proč ještě nejsi ve vodě?“ Oblékla jsem si plavky, s velkým sebezapřením jsem pomalu vlezla do ledové vody. Udělala jsem ale jen pár temp a plavala jsem ke břehu.

Drkotala jsem zuby ve froté osušce. Čekala jsem ocenění své odvahy. Marcel se ale rychle oblékl a zavelel: „Jdeme!“ Následoval sprint zpět k chatě, který mě sice zahřál, ještě víc mě ale unavil.

Ostatní na nás už čekali. „Jedém na oběd!“ zaveleli. Jelo se na kolech. Ne, nechtěla jsem jíst! Nechtěla jsem už nic. Byla jsem zmrzlá, unavená, ba přímo vyčerpaná.

Dohrála jsem ale svou roli až do konce. Přivlíkla jsem si ještě jednu mikinu, chytla řídítka svého nového kola a jela za ostatními. V restauraci jsem měla tak málo síly, že jsem smažák, který jsem si objednala, stěží ukrojila. Zpáteční cestu do kopce jsem absolvovala pěšky.

To už jsem cítila, že do party nikdy nezapadnu. Večer jsme se sbalili a jelo se domů. Před odjezdem ke mně přišel Marcel. Řekl mi, že počítal s tím, že mi dá své kolo. „Víš, já mám objednané už nové. Myslel jsem si, že ti dám své a budeme sem jezdit, třeba i bez ostatních. Tebe to ale nebaví.“

A tak jsem se mu snažila vysvětlit, že jezdím dlouhé trasy, nikoli ale po skalách. Plavu přes přehrady, nikoli ale, když je teplota vzduchu pod deseti stupni. A vůbec se ráda směju, miluji hory, nemusím se ale vždy přizabít, něco si zlomit.

Nechápal. Vyhlédl si mě už tehdy, když jsem u něj byla na návštěvě. Viděl mě, jak ho svorně doprovázím do hor a přizpůsobuji se mu, skáču do ledové vody, piji pivo, a vůbec se mě nezeptal, jestli to je i můj sen.

Od té doby jsem neviděla ani Marcela, vyhýbám se ale i Andrei. Na kolo jsem nezanevřela. Dál jezdím své příjemné trasy, dál plavu, když je teplo. A dokonce se opět chystám do Jeseníků. Tentokrát si projdu své oblíbené stezky, načerpám sílu, a třeba si i odpočinu. Protože s bikery se odpočinek v žádném případě nekonal…


Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Jsem cyklista, nikoli biker!:

Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
Jsem cyklista, nikoli biker!
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
za komentáře. Já bych také odjela, problém byl, že jsme tam byli auty, s koly, a já byla jen spolucestující. Nevím, nevím, jak bych se odtamtud dostávala. To leda tak na tom kole... Ale kam dát zavazadlo? Naštěstí to nebyl dlouhý výlet, a od té doby UŽ NIKDY. Na kolo jsem nezanevřela, jezdím téměř denně...po silnicích a stezkách Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Já bych poznala,že k nim nepatřím a odjela bych domů.To nejsou kamarádi.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Já taky ráda jezdím na kole..po silnicích a cestáchSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Jsi šikulka.Poutavě napsaný příběhSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles