Jsem svobodná matka. Samoživitelka. Nestalo se tak ani proto, že jsem se rozhodla, že k výchově partnera nepotřebuju, ani to nebyla chyba jedné náhodné, krátké známosti. Prostě to tak dopadlo. Po více jak dvouletém vztahu, který sice nebyl ideální, ale byl to vztah. Vážný, alespoň pro mě. Na jeho konci jsem otěhotněla. V průběhu těhotenství přešly sliby o společné výchově v popření otcovství. Proč, o tom někdy příště, ale věřte mi, že to nebylo příjemné.

A tehdy to začalo. Nejdřív opatrné dotazy typu: Aha, takže si to necháš? A co budeš dělat? Zvládneš to sama? To by nebylo tak nejhorší. Jenže to pokračovalo: A on se k tomu nemá?? A jsi si fakt jistá, že otec je on? Ano, vím, kdo je otcem mého syna. Ano, jsem si jistá. Když se někdo zeptá poprvé, ještě to skousnu. Když se zeptá popáté, byť trochu jinak, začínám pochybovat, co si o mně dotyčný vůbec myslí. Že mám zástupy kandidátů a beru jednoho po druhém? Mrzí to o to víc, když se tak ptají ti, kteří mě dobře znají. Zkoumavé pohledy a chvíle mlčení pokračovaly i u lékaře, v porodnici i u pediatra. Všude, kde se hlásí i druhý rodič. Aha, takže otce neuvádíte. Pořád mě stojí hodně sil se v podobných situacích nerozbrečet.

Do mateřství jsem vstoupila nepřipravená. Nejde se na to připravit, jak potvrdí každá prvomatka. I když mám pomoc rodiny i přátel, za kterou jsem nesmírně vděčná, jsou situace, kdy mi kamarádka prostě neporadí. Výběr porodnice, jména, pediatra a další rozhodnutí, která se dělají s partnerem. Na to jsem sama. Kamarádka mě v noci neobejme, když únavou padám. Právě večery a noci bývají nejosamělejší. Vedle únavy, přivykání nové roli, poporodní hormonální bouři a rozchodu se však musím neustále obhajovat. Před rodinou, přáteli i nezúčastněným okolím. Jen doufám, že po zveřejnění tohoto textu nebudu muset ještě obhajovat, proč o tom vůbec veřejně píšu.

Z pohledů i narážek cítím pochybnosti o vlastní zodpovědnosti. U lékaře nebo v porodnici mi bylo (nepřímo) dáváno najevo, že jsem nezodpovědná, protože jsem určitě na někoho narazila bůhví kde, nedala si pozor a takhle to dopadlo. Ti, kteří znají podrobnosti, mi naznačili, že jsem ho měla prokouknout už dávno, ale jsem nezodpovědná, protože jsem tohle dopustila. A dotazy: Jak to pokračuje? Co budeš dělat, když testy otcovství dopadnou blbě? Jsi si jistá, že jo? Proč jsi mu věřila? neustávají. Chápu, že jsou zvědaví a mají o mě zájem. Ale snad mě znají a poznají, když mi něco není příjemné. Třeba podle toho, že mám slzy v očích. Oč vděčnější bych někdy byla za pouhé Dobře to dopadne, uvidíš, místo rad Co by, kdyby…

Je určitě mnoho matek samoživitelek, které jsou na tom hůř než já. Mám rodinu i přátele, kteří mi pomáhají. Měla jsem slušnou práci, tedy i slušnou mateřskou. V podstatě od odchodu na mateřskou stále částečně pracuji. Ne proto, že bych měla skvělou kariéru, i když mě ta práce baví. Pracuji, protože musím. Nechci být zcela závislá na pomoci své rodiny, mateřská se krátí a s otcem není řeč a řešení je v nedohlednu. Jen mi prostě jeden člověk, kterému jsem věřila, ublížil. Nejen, že mě v tom nechal, ale navíc ze mě udělal tu, která podvádí a lže. Proč jsem mu věřila? To se přece ve vztahu dělá, že si ti dva navzájem věří. Zvlášť když jste zamilovaní. Zní to jako klišé, ale lidé, kteří spolu chodí, spí a žijí, zamilovaní bývají. Nebo alespoň jeden z nich?

A tak se ptám, po výše uvedených otázkách i rozpačitém mlčení: Opravdu jsem já ta špatná a nezodpovědná, když jsem se rozhodla vychovávat dítě? Vyměnit část svého života za starost a péči o syna? Je to, že jsem porodila krásné a zdravé dítě, nějaká chyba? Jaká je role toho druhého, který nemusí na svém životě nic měnit? Opravdu stačí zbavit se zodpovědnosti prostým „To není moje.“?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10