Život, osud a Bůh je nevyzpytatelný. Podle toho, čemu věříte. Jsou naše cesty ovlivňovány odněkud z oblak? Ukazují nám hvězdy naši budoucnost? Je vše v našem životě už jednou dané? Myslím si, že ano… A jak říkal můj dědeček: ,,Až ta svíčka dohoří…“

Žijeme v hrozném tempu, ve světě, ve kterém nemáme čas na sebe – ne tak na ostatní. Ve světe, kde každý utíká pouze za hromadou peněz a za tím pomyslným hrncem se zlatem na konci duhy. Došel tam už někdo z vás? Řeknu vám, já ano. A věřte mi nebo ne, na konci duhy tedy žádný zlatý poklad nebyl.

Máme práci, peníze, ti šťastnější rodinu a velký dům. Že jsme konečně šťastní? Naoko možná - jsme šťastní pro naše okolí. Pro osoby, které nás tiše pozorují a závidí. Ve skutečnosti však nic neví o našich bolestech, strastech a trápeních. Neví nic o tom, že i když máme všechno, něco nám chybí. To „něco“ je u každého jedince jiné. Někde to může být porozumění, někde láska. Možná u někoho potřeba uznání, pochvala. A pak si uvědomíme jedno. I když máme všechno, nemáme vlastně nic.

Kariéru jsme si pracně vydřeli a ztratili půl života, nechali jsme do sebe kopat, abychom mohli časem kopat do ostatních. Máme peníze, které však stejně nestačí pokrýt ani základní potřeby. A rodina? Děti na nás zanevřely, manžel utíká za tou blondýnkou od vedle a my – navenek věčně usměvavé dámy v nejlepších letech (jak o nás sousedé často říkají) - si připadáme tak nějak samotné, prázdné, bez života.

Pokouší se o nás první infarkt – po návratu z chaty objevíme vykradený dům nebo auto. S bolestmi na prsou nás odvezou do nejbližší nemocnice. Po nemocniční „regeneraci“ se vracíme do zaběhnutého stereotypu. Zjišťujeme, že se nám začíná život hroutit jako domeček z karet. To, na co jsme se vždy těšili je pryč.

Děti mají své rodiny, sem tam nám přivezou vnoučata na hlídání, muž – do kterého jsme se zamilovaly před půl stoletím - už vypadá taky notně jinak a my samotné se v zrcadle po ránu nemůžeme ani vidět. A kdyby jenom po ránu… Z blondýny od vedle je najednou tlustá „dáma ve středních letech“ a my nabíráme k druhému infarktu po tom, co vnoučata rozbijí starodávnou vázu po babičce. Ještě, že to nevidí.

A pak zůstaneme na stará kolena sami. V tom lepším případě máme svou zahrádku a děti, které se dostávají do období „té dámy ve středních letech“. V tom horším případě jsme odkázáni na pomoc druhých. Teď máme spoustu času na přemýšlení.

Stál za to ten uspěchaný život, který jsme žili? Je tohle skutečně to, co jsme vždycky chtěli?

Vendi V.
ChytráŽena.cz 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout