Kačenka

S Petrem jsem se znala už téměř tři roky. Bydleli jsme od sebe padesát kilometrů, zvykli jsme si ale na dojíždění a nevadilo nám to. „Když patří dvě srdce k sobě, na vzdálenosti nezáleží,“ uklidňovali jsme se. Přes týden jsme oba byli pracovně hodně vytíženi a víkendy jsme trávili spolu. Petr bydlel ve velkém domě na malém městě, já se svým synem v malém bytě ve velkoměstě. Víkendy jsme trávili na horách, v aquaparcích, v zoologických zahradách, nebo jsme si zašli společně se synem na dětské představení do divadla. Spávali jsme buď my u Petra, nebo on u nás. A měli jsme se rádi.

Nejednou jsme řešili otázku, jak bude vypadat naše budoucnost.

„Co kdyby ses s Vašíkem přestěhovala ke mně?“ ptal se Petr. Bylo to logické. On žil sám ve velkém domě, měl zde prostor pro nás oba, zatímco já s Vaškem obývala maličký byt, kde by pomalu i morče mělo málo prostoru.

„Ale co by bylo s mou prací?“ To byla otázka, která myšlenku na sestěhování pohřbila. Do práce jsem dojížděla jen osm kilometrů, ale pokud bych měla jezdit od Petra, dělalo by to už padesát osm kilometrů. Dojíždět takovou dálku při malém dítěti by byl nesmysl. A tak jsem zatím hledala práci ve městě, kde žil Petr, ale zůstávala ve svém bytě. Taky jsem si lámala hlavu tím, co by bylo právě s mým bytečkem. Prodávat jsem ho neměla v úmyslu a platit prázdný byt a žít s Petrem se mi zdálo plýtváním peněz. „Možná byt pronajmu, než Vašík vyroste, a jednou v něm bude bydlet on“, uvažovala jsem.

Petr byl pracovně vytížen víc než já. Já si mohla svou práci částečně plánovat, on ale dělal ve výrobní firmě, kde se musely plnit termíny. A tak k pracovnímu týdnu přibyly občas i pracovní soboty.

„To nevadí, počkáš s Vašíkem u mě a užijeme si alespoň neděli,“ utěšoval mě. A tak jsem jezdila já častěji k němu. Přijížděli jsme se synem již v pátek večer, po práci, a přespali jsme do druhého dne. V sobotu brzy ráno Petr odcházel do práce. Vašík si dopoledne hrál na zahradě u domu, zatímco já uvařila, případně uklidila. Zvykla jsem si hospodařit přes týden u sebe doma a o víkendu v Petrově domě. I tak jsme si užívali víc, než ostatní. Nikdy jsme se nepohádali a měli jsme se rádi.

Když mi kamarádka Lucka nabídla jednou společný výlet na hory, vyrukovala jsem: „Jedu na hory s Petrem.“

„To nevadí, Pavel chce jet taky. Můžeme jet všichni, ne?“ zeptala se Lucka. Lucka byla má kamarádka z vysoké školy. Se svým přítelem Pavlem nedávno koupili velký dům na vesnici. Žili v něm sami a dlouho plánovali dítě, které nepřicházelo. Protože se nám už blížila čtyřicítka, myslím, že už ani nedoufala. Ale očividně ji to trápilo.

„Těším se na Vašíka,“ dodala Lucka, a tím mé myšlenky potvrdila.

A tak jsem Petrovi navrhla, že na hory pojedeme všichni. Neměl nic proti. Sobotní výlet, to Petr zrovna nebyl v práci, jsme si pořádně užili. Vyjeli jsme si lanovkou na Pustevny, kde jsme se prošli až ke kapli Cyrila a Metoděje. U stánků na vrcholu se syn rozplýval nad drobnými suvenýry. Koupila jsem mu balónek s tím, že má pro tento den vybráno. Ale Lucka se slitovala nad chudáčkem Vašíkem a koupila mu dřevěnou valašku a sošku pohanského boha Radegasta. Vašík jí vlepil obrovskou pusu. Připadala jsem si jako macecha. Ale Lucce jsem tajně přesto řekla, ať Vaška nerozmazluje. Mávla rukou. Mohla si to dovolit. S Pavlem měli oba dobrou práci, každý měl své auto a po finanční stránce se jim dařilo výborně.

Výlet se vydařil. Od té doby jsme podobné akce občas opakovali.

Jednou mi Petr oznámil, že mu v práci navrhli, aby dělal i soboty a neděle.

„Odmítl jsi to, že?“ ptala jsem se rozechvěle. „Kdy bychom se pak vídali?“

„No,“ zaváhal. „Já jim na to kývl. Peněz není nikdy dost.“

„Ale kdy se uvidíme?“

„Nebude to snad každý víkend, ale často,“ řekl.

„Ale vídali jsme se jen o víkendech. Když budeš dělat každý byť jen druhý víkend, uvidíme se dvakrát do měsíce.“

„Ale vydělám víc peněz a časem se budeš moct přistěhovat,“ špitl Petr.

„Za víkendy nevyděláš tolik, abych nemusela do práce. Práci mám u nás a tady se mi zatím nepodařila sehnat. Tak jak to budeme dělat?“

Otázka zůstala nezodpovězená. Petr navíc na penězích hodně lpěl. Ne, že by byl přímo lakomý, občas mě někam i pozval, ale nebyl ze zvlášť pohostinných lidí. Vašíkovi za ty tři roky, co jsme se znali, přinesl snad jednou čokoládu a já od něj viděla kytku jen v den narozenin, a to často ze zahrádky. A tak jsem si nedělala vyhlídky, že jednou budu paní v domácnosti, budu pěstovat na zahrádce kytičky, věnovat se rodině a Petr bude živitel rodiny. Ani jsem to po něm nechtěla. Se svým vysokoškolským vzděláním jsem měla slušný plat a práce mě bavila. Asi bych se bez ní nudila.

Nějakou dobu jsme se navštěvovali, když měl Petr volno. Byl ale po předchozích týdnech, kdy dělal denně, hodně unavený. „Na hory se mi dnes nechce,“ říkával častěji a častěji. Nechtělo se mu ale ani na bazén, na procházku. A tak jsme trávili čas v domku. Pomáhala jsem mu s prací na zahrádce, na kterou měl teď málo času. A přišly první hádky. Syn už nechtěl za Petrem jezdit, protože se i on začal v domku a na jeho zahrádce nudit. „Proč už nejezdíme na výlety?“ ptával se.

Petr měl sice víc peněz, užívali jsme si ale méně. A tak jsem občas zajela na hory místo s ním s Luckou nebo jinou kamarádkou.

„Pavla moc hory nebaví, tak jsem ráda, že si vyjdeme alespoň spolu,“ libovala si Lucka, která se vžila do role pomyslné tetičky mého syna.

Petr se upnul na práci a dával najevo, jak ho mé návštěvy ruší.

„Nemůže Vašek méně křičet?“ ptal se podrážděně, když Vašík přiběhl v zimě s nadšením oznámit, že si postavil na zahradě iglú ze sněhu. „Proč sem pořád běhá? Podívej, nezavřel dveře, takto ten barák nikdy nevytopím.“

Nakonec jsme se rozešli. Neměla jsem v úmyslu mu stát v cestě. Mohl si dovolit být denně v práci a střádat korunky. S jeho spořivostí jednou jistě přijde den, kdy si bude moct koupit podobnou obří novostavbu, v jaké žila Lucka s Pavlem. Stejně jim ji záviděl.

A tak jsem byla sama. Občas mi Petr zavolal, pozval mě dokonce na hory nebo na bazén. Vždy jsem ale odmítla. Blížil se termín mých a Vaškových narozenin, které máme hned po sobě. To už jsem byla půl roku bez partnera. Zvala jsem na oslavu pár kamarádek, s kterými narozeniny slavívám.

„A to nepozveš ani Petra?“ ptala se Lucka.

„Nevím, jestli se to hodí, když jsme se rozešli,“ přiznala jsem.

„Víš co? Pozvi ho ze slušnosti a uvidíš, jak se zachová,“ radila mi Lucka a ostatní kamarádky jí daly za pravdu. A tak jsem Petra taky pozvala.

Pozvání přijal a přijel v nové košili, s růží ze zahrádky a malým balíčkem. Jako vždy zapomněl na Vaška.

Ale Petr mě překvapil. „Mám tu ještě něco pro malého oslavence,“ řekl. „To ale zůstalo v autě.“

A tak se Vašík vydal do auta s Petrem.

„Hele, mami, strejda mi koupil koloběžku,“ zářila mu očka. „Že na ní budu moct jet do školky?“

Poděkovala jsem za svůj dárek, kterým byl nový mlýnek na kávu, i za koloběžku. Petr věděl, že starý mlýnek se mi rozbil. Moc mě ten den potěšil.

Oslava se vydařila a já cítila, že k Petrovi ještě něco cítím. U něj to bylo asi podobné. Kamarádky odešly, ale on stále zůstával. Malinko jsem zaváhala.

„Jestli chceš, můžeš tu přespat, zítra je neděle,“ nabídla jsem mu.

„Děkuji, nemůžu. Ráno jdu do práce,“ řekl. Zase ta práce!

„Ale příští víkend nedělám. Jestli byste chtěli, můžeme si zajet někam na hory, nebo na bazén.“

A tak jsme další sobotu jeli na hory. Vašík usnul cestou zpět ve vlaku. Nechtěli jsme ho budit, a tak se Petr nabídl, že pojede se mnou, odnese ho ten kousek od vlaku a sám přespí u nás.

Večer se ke mně tulil, ale já byla malinko odtažitá. Co bude dál, když si ho pustím k tělu? Budu se opět trápit nedostatkem jeho času? Jen jsme se mazlili.

Druhý den jsme si ještě zašli na bazén. Vypadalo to, jako dřív, ale já věděla, že opět odjede a nebude mít měsíc, dva, nebo i tři čas. Tak se také stalo.

Jeden večer mi opět zavolal a zval mě na borůvky. Sběr borůvek miluji. A tak jsem nadšeně souhlasila. Domluvili jsme se na sobotu, kdy nedělal. Druhý den mi volala Lucka.

„Co děláš v sobotu? Nechceš na hory?“ ptala se.

„Já jsem už domluvená s Petrem na borůvky,“ řekla jsem.

„Aha.“ Zaznamenala jsem v jejím hlase zklamání.

„Leda bychom šli všichni,“ napadlo mě. „A Pavel nechce?“ ještě jsem doplnila.

„Pavlík jede na školení. Mohla bych jet s ním, ale já bych radši na hory. Kdyby to Petrovi nevadilo, že jedu s vámi…“

„Víš, že tě rád vidí,“ řekla jsem. Byla to pravda. Petr měl Lucku rád jako mou dobrou kamarádku.

V sobotu jsme se vypravili vlakem, vyzbrojení kyblíčky a hrníčky, na naše oblíbené místo na horách. Petr přijel k nám a jeli jsme současně, cestou přistoupila Lucka a byli jsme kompletní.

Zatímco já se synem sbírala modré kuličky a nabádala jsem ho: „Pěkně se snaž, upeču ti dobrý koláček.“, Petr s Luckou nám každou chvilku mizeli z dohledu. Zdálo se, že se dobře baví, nikoli však sběrem borůvek. Když ji pak objal kolem pasu a mizeli v lese, věnovala jsem se jen synovi. Nakonec se nám ztratili. Nasbírali jsme plný kyblíček a krabici a šli jsme hledat naše ztracence. Nakonec jsme ušli pěkných pár kilometrů až k turistické chatě. Tam jsme je oba objevili, jak sedí u kávy uvnitř chaty a příjemně se baví.

„Tak takto sbíráte borůvky?“ řekla jsem naštvaně.

„Ale já nejela na borůvky. Já jsem chtěla na hory,“ řekla Lucka.

„Ne, tys nejela na borůvky? Já ti ale říkala, že jedeme s Petrem na borůvky a tebe přibereme, když chceš, s sebou. Jeli jsme na borůvky!“ vyrazila jsem asi trochu hlasitěji, než obvykle.

Petr vstal a objal mě. „Nekřič tu.“

Vysmekla jsem se mu z objetí. „A tys taky nejel na borůvky?“

„No, jel, ale Lucka nemá kyblík, tak jsem ji nechtěl nechat nudit se,“ řekl.

„Tak si ten kyblík měla vzít!“ vykřikla jsem, popadla syna za ruku a dala se na zpáteční cestu.

„Já chci hranolky,“ fňukal Vašík.

„Hranolky ti udělám doma, lepší,“ slibovala jsem.

To jsem ještě pořád doufala, že ti dva se dají za námi. Aspoň Petr určitě přijde a dohlídne na to, abychom dobře došli k vlaku. Nešli.

Dojela jsem s Vašíkem domů, večer jsem mu udělala slíbené hranolky, vykoupala jsem ho, a když už spal v postýlce, upekla jsem dobrý borůvkový koláč s drobenkou.

Petr zavolal až za dva dny. „Ty se zlobíš?“ ptal se. Nadšená jsem nebyla, ale mluvila jsem s ním. Možná trochu odměřeně, ale slušně. Následující měsíce jsem už jeho pozvání na hory odmítala. Přesto jsme si po nějakém čase zašli společně na bazén. Večer jsem přemýšlela nahlas: „Co budeme dělat dál?“

„Že by milovat se?“ zeptal se Petr. Podívala jsem se na něj. Od toho dne, kdy nás nechal v lese a věnoval se Lucce, jsem ho už za nic víc než kamaráda nepovažovala.

Odjel a dlouho se neozval. Ani Lucka se neozývala. Asi po měsíci od zmíněného výletu mi sice volala a omluvila se. „Asi jsem si měla vzít kyblík, když jsme jeli na borůvky,“ řekla neobratně.

Zklamali mě oba, ale život šel dál.

Vašek nastoupil do školy a já měla nové, krásné starosti. Uběhl víc než rok, Lucka měla narozeniny a já se rozhodla jí popřát po telefonu. Dělávaly jsme to tak. Vždy jsem jí popřála a ona pak uspořádala oslavu. Nikdy, za celé roky opravdu nikdy, se jí nepodařilo uspořádat oslavu narozenin v termínu, kdy je měla, vždy je slavila mnohem později.

Vytočila jsem její telefonní číslo. Po telefonu jsem jí popřála vše nejlepší a daly jsme se do hovoru.

„Někoho ti dám,“ řekla po chvilce.

„Ahoj zlatíčko,“ slyšela jsem Petrův hlas.

„Co tam děláš?“ zeptala jsem se místo pozdravu.

„Potkali jsme se a Petr šel na chvilku dál. Pavel je zase na školení,“ řekla už zase Lucka. Přestože jsme s Petrem už nechodili, vadilo mi to. Byl to můj bývalý partner a Lucka byla zadaná! K Petrovi jsem ještě něco cítila, i když jsem se k němu už nehodlala vracet. Pak něco v pozadí zavrnělo.

„To je dítě!“ vykřikla jsem. „Lucko, ty máš miminko?“

„No, to je největší novinka. Kačenka má dnes už dva měsíce,“ oznámila mi kamarádka. Pěkná kamarádka! Neoznámila mi ani, že čeká dítě, a ani mi neposlala svatební oznámení. To o oznámení jsem už řekla nahlas. „My jsme se ale s Pavlem nevzali. Žijeme spolu jako druh a družka, papír by nic nezměnil,“ řekla.

„Když má ale malou v rodném listě…“

„Malá se jmenuje po něm, on ale není její biologický tatínek,“ řekla Lucka, a hned toho asi litovala.

Vytáčela se, když jsem se jí ptala, jak je to možné. Ale pak šla s pravdou ven:

„Víš, že jsme dlouho nemohli mít dítě. Myslela jsem si, že je to má vina. Podstoupila jsem různá vyšetření, pak šel na vyšetření i Pavel. A…on nemůže mít děti,“ řekla.

„Čí je to ale dítě?“ ptala jsem se. Vše mi připadalo jako sci-fi.

„Pavel mi dovolil, abych si našla někoho, s kým bych dítě počala,“ zadrhla se Lucka. Miminko začalo plakat a já slyšela Petra, jak ho utěšuje. On, který neměl trpělivost s mým synem! Říkal vždy, že by měl rád své dítě, ale už to nejspíš nestihne. Náhle mi vše došlo.

„Co tam dělá Petr? Není on…“, nedopověděla jsem. Celá jsem se chvěla.

„Já se s Petrem potkala, když jsem byla úplně zoufalá. Uvažovali jsme s Pavlem o umělém oplodnění, on je ale tak velkorysý, že souhlasil, abych dítě počala přirozenou cestou. A Petr, no, chtěl mi pomoct.“

Mé černé myšlenky se vyplnily. Můj bývalý přítel Petr má dítě s mou kamarádkou Luckou. A Pavel vystupuje jako jeho tatínek. „A co je Petr pro to dítě?“ vyklouzlo ze mě nahlas.

„Petr se sice přišel na malou podívat, je její kmotr, bude pro ni ale jen jako strýček. Jako jsem já třeba pro Vašíka. Klidně se přijď na malou podívat, jsi zvaná,“ řekla Lucka.

Kvapně jsem se rozloučila a zavěsila jsem. To už mi po tváři stékaly slzy. Nikdy jsem se na malou Kačenku nepřišla podívat. Rvalo mi to srdce. Dlouho jsem se ptala sama sebe, proč si Lucka vybrala právě mého bývalého přítele. Viděla jsem malou holčičku jednou na fotografii, měla Petrovy oči, ale pusinku měla po Lucce.

…A nakonec i to přebolelo. Na hory jsem si našla jiné přátele a život jde dál.