V dětství jsem velmi milovala vodu, potůček, řeku, ale také louže a příkopy… Jako prvorozenou holčičku mě maminka ráda hezky oblékala. Nejčastěji do bílého, tedy do barvy, která skvěle ladila k mým tmavým vláskům. Vždy v neděli mě vystrčila na náves, aby si mohla v klidu vařit.

Já v bílé sukýnce, lakýrkách, halence i s kapesníčkem jsem sondovala, kde co napršelo nebo se objevila nová louže. Klacíkem jsem postrkovala brouky na lístcích ve vodě a měřila, jak je kde hluboko. Jenomže nožičky byly vratké a k mé smůle skoro každou neděli došlo ke katastrofě. Tou lepší variantou bylo, že jsem spadla do čisté vody v říčce, tou horší byla strouha nebo louže. V první chvíli to byl pro mě šok, brečela jsem a přemýšlela, co budu dělat, protože mě maminka zcela určitě zabije!

Nasáklá špínou a s upatlanou tvářičkou jsem zaklepala u hodné sousedky paní Hlušíkové. Ona sama měla několik dětí a tak jsem nějak vnitřně cítila, že mi pomůže. Otevřela jsem dveře a zvolala: „Paní Hlušíková, prosííím, vyperte mě!“ A tak se stalo, paní mi sundala vše umazané, rychle to vyprala, pořádně vyždímala a pověsila nad pec. Já zatím v kalhotkách seděla u stolu, pila lahodný čaj a prohlížela si knížku a hrála si s jejími dětmi. Zvláštní je, že tyto celkem pravidelné očistné „seanse“ nikomu dalšímu neprozradily. Zkrátka se mnou držely „basu“ a moc dobře chápaly, jaké to je, porušit slib „čistoty“.

Jak věci proschly, ještě je vyžehlila i s kapesníčkem, abych se mohla ukázat mamince, jaká jsem čistá holčička!. Moje máma se o mém nedělním praní dozvěděla až po mnoha letech. Nikdy nezapomenu na paní, která mě ušetřila dětských traumat a pomohla mi v nouzi. Dnes už nežije ani ona, ani maminka a já ráda vzpomínám na své „kachničkové“ období, kdy jsem se zásluhou té hodné paní přetvořila ze špinavého káčátka na bílou labuť!

Naštěstí vždycky mamince stačil jen letmý pohled na mě a nikdy netušila, že je ta bílá  „garniturka“ ještě trochu vlhká a že doma jsem se vždy raději převlékla do zástěrky nebo kamaší. Své oblečení jsem si způsobně přehodila přes židličku, aby se nepokrčilo. To si myslela má hodná máma, já to však dělala proto, aby pěkně a pořádně proschlo.

Já později našim 3 dětem bílé oblečení raději nekupovala, a když už se umazaly, výprask nikdy nedostaly. Sama vím, že můžete tisíckrát nechtít, stejně se to stane jinak. A ne každý má takové štěstí, jaké jsem měla já… Dnes už sleduji, jak naše vnučka někdy zápasí s tím, co slíbí a s tím, jak se situace vyvine. Také už párkrát na sebe převrhla vodovky, nacpala plastelínu do láhve na mléko, do postýlky propašovala našeho psího mazlíčka Mikyho. Ten se klidně nechal nacpat pod polštář, hlavně, že byl v teple a našel tam ještě i kousek  Sárinčiny svačinky. Prošla jsem tím a mám proto pochopení pro malé dětské lumpárničky. Vždyť bez nich by byl ten náš rodičovský a babičkovský život pořádně nudný, ne?!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10