Kam mizely hračky?

Naše babička s dědou žili v těsném sousedství tehdejší NDR. Kdo neví, bylo to tzv. východní Německo, do kterého jako jediného se dalo dostat i v tehdejší době. Zbytek Německa nám byl zapovězen. Lidé mohli cestovat také do jiných tehdy socialistických zemí, ale na Západ se nedostali.

Rodiče využívali toho, že jezdí do pohraničí, k nákupům. Při návštěvě prarodičů jsme jeli do Německa na nákup domácích potřeb, elektroniky, pochutin, oblečení i hraček. Hračky a záclony tam byly obzvláště levné a krásné. A proto jsme se sestrou měly už jako malé hračky, které nám každý záviděl. Mnoho kamarádek si k nám chodívalo hrát. Občas přišla i nějaká mamčina kamarádka s dcerkou v našem věku, jako např. paní Sedláčková s dcerou Lenkou. Maminka si s paní Sedláčkovou rozuměla a my jsme si rozuměly s Lenkou.

Jak už to u dětí bývá, občas jsme nějakou hračku nemohly najít. Já obviňovala sestru, že hračku ztratila, ona zase mě. Zajímavé ale bylo, že hračky se nikdy nenašly.

Naše kamarádky obdivovaly vše, co jsme měly doma. Jediná Lenka vždy ohrnula nosík a řekla, že danou hračku má taky. Tehdy jsme byly obzvláště hrdé na krásné kostičky z Německa a také na plastovou kuchyňku pro panenky. Součástí kuchyňky byly také doplňky, jako je konvice, mističky, hrnky, imitace potravin a další. Hrály jsme si především s kuchyňkou. Pokaždé, když hlouček dětí odešel, jsme zjišťovaly, že nám chybí tu vázička z kuchyňky, jindy malá plastová židlička a další. Začalo nám svítat. Byly jsme přesvědčené, že někdo z dětí nám hračky krade a odnáší si je domů. To jsme také řekly mamince. Od této chvíle jsme nenápadně kontrolovaly každou kamarádku. Kontrolovala je i maminka. Stále jsme ale nemohly přijít na to, kdo je pachatel.

Ten den přišla na návštěvu i paní Sedláčková s Lenkou. V dětském pokojíku byla už i sousedovic Věrka, a proto jsme rozložily kuchyňku a vybraly malé panenky, které měly v kuchyňce z plastu hospodařit. Hrály jsme si a po očku jsem já i sestra kontrolovaly Lenku i Věrku. Vše bylo v pořádku, ani jednu nenapadlo něco z hraček vzít. Jen Lenka stále říkala, že doma má také kuchyňku.

„A mám v ní i vázičku,“ pochlubila se. Vázičku jsme také měly, než nám zmizela.

Pak přišla maminka s občerstvením. Přinesla nám šlehačkové poháry, které rychle udělala pro nás děti i pro paní Sedláčkovou.

„Pojďte, sedněte si s tím tady ke stolečku,“ ukázala maminka na stolek v rohu pokoje. Poslechly jsme.

Pak šla paní Sedláčková na toaletu a cestou se rozhodla zkontrolovat Lenku, jestli jí něco nechybí. Pochutnávaly jsme si na pohárech, a tak nám skutečně nic nechybělo.

Paní Sedláčková šla kolem hraček a ze země sebrala papír od bonbónů, aby ho vyhodila. Ani jsme to nevnímaly. Zato naše maminka ano. Nenápadně šla kolem pokoje a mezi dveřmi zahlédla, jak její kamarádka mimo papírku vzala i hrnek z dětské kuchyňky. Hlídala, abychom ji my děti neviděly, a šup s hrnkem do kapsy. Pak se vrátila zpět do kuchyně, kde na ni už čekala naše maminka. Přemýšlela, zda má své známé říct, co právě viděla. Bylo jí jasné, že hračky celou dobu kradla paní Sedláčková.

Nakonec jí to řekla. Paní Sedláčková ani nezapírala. Vytáhla ukradený plastový hrneček z kapsy a hodila ho na stůl. Pak vzala nechápající Lenku za ruku, nechaly rozjedený pohár, a odešly.

Ani se neomluvila.

Sedláčkovi byli klasickou rodinou. Paní i pán pracovali, měli tudíž dostatek peněz na to, aby žili slušně a nic jim nechybělo. Přesto se paní Sedláčková uchýlila k tomu, aby okradla děti. Byly jsme navíc kamarádky její dcerky. Paní nám ostatní hračky nikdy nevrátila a vyhýbala se nám i našim rodičům až do doby, kdy se z města odstěhovali. Nevím, jestli ke stěhování přispěl stud z odhalené krádeže. Nám se ale už nikdy žádná další hračka neztratila.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10