Karlička

Karla byla bezstarostné a šťastné dítě. Když měla pět let, její rodiče se rozvedli.

Tehdy jí její tatínek, který se musel od rodiny odstěhovat, koupil pejska jako odškodné. Kříženec středního vzrůstu dostal jméno Ajax. Karla měla se psem až neobyčejně krásný vztah. Byl to její důvěrník, kamarád i ochránce v jednom. Maminka už neměla na dceru tolik času a tatínek brzy po rozvodu onemocněl a zemřel. A tak děvčátko zůstávalo celé dny jen s pejskem, zatímco jeho maminka chodila do práce a zajišťovala chod domácnosti.

Z veselé a spokojené holčičky se Karlička brzy proměnila ve vážné, na svůj věk neobvykle zakřiknuté děvče. Malé Karle už nechyběl jen tatínek, který zemřel, ale také maminka, která si v jejích šesti letech přivedla domů nového partnera. Ten ale Karlu neměl rád. Nechtěl se starat o dítě jiného muže, a kdykoli mohl, dával to dívce najevo. Karlina máma byla zamilovaná a v růžovém oparu zamilovanosti neviděla, jak otčím dívce ubližuje. Když se přesto dcery zastala, dostalo se jí strohého vysvětlení:

„Chceš z ní udělat bábovku, která se neumí o sebe postarat? Jen s přísnou výchovou vychováš z dítěte dobrého člověka!“ Toto opakoval vždy, když děvče přísněji potrestal za maličkost, jako bylo neumyté nádobí, nebo neuklizený pokojíček. Maminka dala vždy za pravdu svému partnerovi a Karla se cítila víc a víc opomíjená. Ještě, že měla svého Ajaxe. Když ovšem otčím hlídal jednu noc Karlu sám, zatímco její maminka měla noční směnu, obořil se na Karlu s takovou hrubostí, že věrný pes přispěchal dívce na pomoc. Milenec Karliny matky vzal na dítě pásek a nepříčetně ho třískal za poznámku, kterou přineslo ze školy. Tehdy pes vystartoval proti muži a kousl ho do ruky. Karla byla zachráněna od nepřiměřeného výprasku, ovšem osud psa byl zpečetěn.

„Ten pes půjde z domu. Je agresivní. Co kdyby pokousal Karlu, nebo tebe?“ Takto argumentoval muž před Karlinou mámou, a ta se mu nevzepřela. Od této chvíle Karla s milencem své mámy nepromluvila. Bylo jí osm let, když jejího věrného kamaráda nechali utratit. Karle se zhoršil prospěch ve škole, začala koktat a i vztah s mámou od této chvíle měla vlažný. Nebylo proto divu, když ve čtrnácti letech po ukončení základní školy Karla odešla na vlastní přání na vzdálené učiliště s internátním ubytováním a domů jezdila jen zřídka. Od druhého ročníku již matku nenavštěvovala vůbec. Její domov obýval cizí krutý muž a Karla tam už nepatřila.

Na internátě si Karla našla nové kamarádky a nevrátila se nikdy do rodného města. Její věrný čtyřnohý kamarád už na ni nečekal, její tatínek byl po smrti a matka dala přednost nové lásce. A tak po vyučení nastoupila ihned do práce. Podnik, ve kterém nastoupila, disponoval byty pro zaměstnance, a tak se Karla nemusela bát, že skončí na ulici.

Začátky byly velmi tvrdé. Neměla z domova žádnou podporu. Neměla vůbec nic, mimo páru pracovitých rukou, které byly zvyklé pomáhat v domácnosti už od doby, kdy byla dítětem, a spousty převážně smutných vzpomínek. Ty prosvětlovaly jen vzpomínky na tatínka a na věrného Ajaxe. Snila o tom, že si jednou, až bude mít vlastní byt, pořídí nového psa. Zatím ale musela tvrdě pracovat a sen o vlastním bytě měl do reality stejně daleko, jako měla nyní ona daleko k milující rodině.

Nestěžovala si ale. Hlavní bylo, že měla alespoň nějakou práci.

Její život byl o cestě do práce, mnoha hodinách strávených v práci, cestě z práce a dlouhých procházkách. To byl Karlin největší koníček. Nic nestál a Karlu přiváděl na lepší myšlenky. Toulala se po městě, pozorovala lidi a snila o tom, že se bude mít jednou lépe. Takto to šlo už dva roky.

Až do onoho listopadového večera, o kterém píši. Karla skončila v práci a domů se jí ještě nechtělo. Vzala to oklikou po městě a pozorovala v mrazivém večeru pár lidí choulících se do kabátů. Podzimní večer připomínal zimu a Karla se po hodině rozhodla promrzlá jít domů, když ji zaujala skupina pubertálních kluků, která si na chodníku u silnice s něčím hrála. Nejdřív si myslela, že kopou do míče. Ten ale začal kňourat a Karla s hrůzou zjistila, že kluci kopou do bezbranného kotěte. Bylo už celé potlučené a nebylo schopno útěku.

„Okamžitě toho nechte! Slyšíte, spratci?“ Křičela na partu hajzlíků, kteří se očividně dobře bavili tím, jak kočce ubližují. Karla si vzpomněla na nebohého Ajaxe. V tu chvíli nebyl v blízkosti nikdo, kdo by jí mohl pomoci, a tak se rozhodla sama jednat a rozběhla se za kluky. Ti ještě asi dvakrát kopli do kotěte, a když už se zdálo, že Karla kotě vysvobodí, chytil jeden kluk kočku do náruče a hodil ji na tramvajové koleje před projíždějící tramvaj…

Otřesná rána, cinkot, řev, skřípění brzd… Karla se vrhla za kočkou a odkopla ji z kolejiště.

Druhý den vyšel článek v novinách. Mladá žena sražená tramvají střet nepřežila. Kotě žije.

Zraněného kotěte s mnoha zlomeninami se ujal starší důchodce, který z okna svého bytu zahlédl celou scénu v posledních vteřinách, když už nedokázal zabránit tragickému konci. Nejdřív se zdálo, že kotě podlehne četným zraněním. To ale jako by si uvědomilo, jak vysokou cenu zaplatila mladá žena za jeho záchranu, bojovalo a dnes je z něj krásná zdravá kočka. Muž pojmenoval kočku Karličkou, na počest její zachránkyně.

čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete