V jednom z jezer za městem se lze dokonce i koupat. Podle názvu našeho města a také faktu, že voda je přírodní a budí dojem skutečného nekonečného moře, neřekne tomuto jezeru nikdo z místních jinak, než Karvinské moře. Voda zde je čistá, je z podzemí. Město hodlá právě zde zřídit rekreační zónu k oddechu i koupání, a proto je voda z tohoto jezera pravidelně monitorována hygienickou stanicí. Vzorky vody už léta vyhovují všem hygienickým předpisům. Hnízdí zde několik druhů ohrožených ptáků, ale také užovka. Na břehu jezera s pozadím šachet si můžete odpočinout, načerpat síly i opálit se. Já jako vodník sem jezdím již několik let. Svého syna jsem sem vodila od útlého dětství a sama si zde skvěle zaplavu. A výhodou pro mě je, že sem můžu vzít i našeho pejska Bena, mimochodem velmi dobrého a nadšeného plavce.

Jednou nás zde okradli. Protože je místo trochu bokem od civilizace, občas se zde stane, že mladí nenechavci přijdou ne kvůli plavání, slunění se nebo relaxaci, ale za účelem obohatit se na cizí účet. A tak nám ukradli batoh s drobnostmi a hlavně novými brýlemi. Cennosti jsem sem nikdy nebrala. Tehdy jsem na chvilku na naše krásné moře zanevřela. Nevydržela jsem to ale ani do konce léta. Bez plavání nevydržím a bazén je pro mě malý, příliš přelidněný a vůbec takový „chemický“. A tak jsem se sem ještě to léto vrátila.

Loni jsem u Karvinského moře ztratila cennou zlatou náušnici. Byla od maminky a moc jsem si jí vážila. Přestože jsem se ještě ten den vypravila náušnici hledat, již jsem se s ní nesetkala. Dalo se to čekat. Předpokládám, že náušnice spočívá na dně jezera. Plavu většinou přes celé jezero a myslím si, že se náušnice uvolnila právě ve vodě. Letos, jakmile se opět oteplilo, dokonce byla nesnesitelná vedra, jsem opět posadila Bena do košíku na kole, a vyrazila k našemu moři. Těšila jsem se já i pes. Když jsme k moři přijeli, zjistila jsem, že nemám vodítko s obojkem. Obvykle je nechávám volně ležet v košíku vedle psa. Nechtělo se mi ihned vracet, předpokládala jsem, že jsem vodítko i s obojkem nechala doma. A tak jsem se oddávala plavání. A Ben mě následoval. Po návratu jsem zjistila, že vodítko s obojkem opravdu doma nejsou. Ztratila jsem je cestou. A tak má Ben nové vodítko i obojek.

Den poté jsem se domluvila s kamarádkou, že si zajdeme spolu zaplavat opět na naše moře. Sraz jsme si daly kousek od něj. Teplota venku šplhala k dennímu rekordu, lidé se ploužili ulicemi, a já chystala osušku a nezbytné věci k vodě. Ovšem, ihned po výjezdu jsem píchla své kolo. Nebyla jiná možnost, než k vodě doběhnout. Ovšem, tam to trvá pěšky tak hodinu a já to musela stihnout za dvacet minut. Uložila jsem kolo do garáže a v horku, kdy lidé kolabují, jsem utíkala k vodní ploše. Nemohla jsem já, ani můj pes. Ale doběhli jsme se zpožděním pouhých pěti minut. Kamarádka zde ještě byla, a tak jsme si užili koupání. Jen ta hodinová cesta večer zpět mě mrzela. O to víc mrzel defekt mého taťku, který měl opět práci na mém kole. Ale na své oblíbené moře jsem nezanevřela. Třetí den jsem se vydala k moři opět. Nebyl nikdo, kdo by měl čas, a tak mi doprovod opět dělal Ben. Koupání bylo parádní a my se osvěženi vraceli již na opraveném kole zpět.

Těsně před naším domem jsem opět píchla kolo! A doma jsem poté zjistila, že jsem u moře zapomněla osušku.

…Tak si tak říkám, jestli mi to moře nenosí smůlu. Dnes je opět teplo, a hádejte, kam se vypravím? Jsem nenapravitelná. Přírodní koupání je přírodní koupání, mám namířeno opět na naše krásné moře. A zařekla jsem se, že tu smůlu prolomím…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10