Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 28.03. 2024
Dnes má svátek Soňa
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Každá vášeň by měla mít svou mez

3. 06. 2014 | Vaše příběhy
S Mirkem jsem se seznámila na vysoké. Byli jsme taková školní láska, která nemívá dlouhé trvání.

Ale měli jsme podobné zájmy, oba jsme se věnovali historii, muzeím, hradům a zámkům. A tak jsme se vydávali v době prázdnin na čundry a prošli jsme dostupné historické památky v místech, kudy jsme šli. Ze studentské lásky se vyklubalo partnerství, jehož vážnost jsme potvrdili sňatkem.

„Vy se musíte brát?“ ptaly se mě kamarádky.

„Ano,“ odpovídala jsem s úsměvem.

„A v kterém jsi?“

„V žádném. Musíme se brát, protože se milujeme,“ odzbrojila jsem ostatní.

Po svatbě jsme začali pracovat na potomkovi. Mirek měl práci, která vynášela, a já pracovala z domu. Dvěma firmám jsem vedla statistiku na počítači a ještě jsem spolupracovala s jedním e-shopem, kterému jsem vedla databázi zákazníků. Při troše štěstí dokážu brzy skloubit dítě i práci a nebudeme se muset omezovat. O byt se nám postarali mí i Mirkovi rodiče. Společnými silami nám koupili dvoupokojový byt a částečně ho také vybavili, zbytek byl na nás. Byli jsme spokojení mladí manželé, k jejichž úplné radosti chyběl jen kýžený potomek.

Každý večer jsem usínala s utkvělou představou, že zanedlouho oznámím svému muži tu krásnou novinku, že čekám dítě. Ale miminko nepřicházelo, ač jsme se hodně snažili.

fotbalová vášeň„Možná to chce víc času,“ přemýšlel Mirek, když jsem se rozhodla jít k lékaři.

„Pro jistotu si zajdu na vyšetření. A pokud není chyba ve mně, měl bys zajít k lékaři i ty.“

Mirkovi se můj návrh moc nelíbil, ale pro klid v rodině souhlasil.

K lékaři jsem se vydala plna obav. Nikdy jsem neměla žádné problémy. Myslela jsem si, že chyba může být na straně mého muže. Výsledky ukázaly, že dítě nemůžu mít.

„Nikdy?“ plakala jsem.

„Bohužel. Dnes je ale spousta jiných možností,“ oznámil mi lékař.

Mirek mě chlácholil, o adopci ani pěstounské péči nechtěl ale ani slyšet.

„Nebudu vychovávat cizí dítě.“

„Ale k adopci jsou i miminka. Bylo by jako naše,“ vysvětlovala jsem mu, přestože ani já jsem si adopci tak úplně neuměla představit. A tak jsme toto téma nechali na jindy. Možná časem změníme názor.

Od okamžiku, kdy jsem zjistila, že nemůžu mít vlastní dítě, jsme naše milování značně omezili. Cítila jsem se divně, jako poloviční žena. Neuměla jsem si vychutnat vzájemnou blízkost a i Mirek přistupoval k našemu milování jako k povinnosti. Přestože jsme se nehádali a neřešili žádné jiné problémy, značně jsme se odcizili. Mirek často přišel z práce, najedl se a odcházel s kamarády na hokej nebo na fotbal, mě zanechával doma samotnou. A tak jsem svůj čas trávila s kamarádkami, nebo jsem byla doma sama.

„Co kdybychom si zítra zašli na oběd do restaurace? Jsme tak málo spolu,“ přivinula jsem se jeden večer k Mirkovi. Pohladil mě sice, svým rezervovaným přístupem dal ale jasně najevo, že nepočítá s dalším sbližováním.

„Já jdu zítra po práci na fotbal. Slíbil jsem Pepovi, že půjdeme rovnou z práce. Jo, to jsem ti chtěl říct: Nepřijdu na oběd, schovej mi jídlo na večer,“ řekl.

Tak mě to dopálilo, že jsem se v posteli až posadila: „Tak já chci s tebou něco prožít. Chci jít s tebou na pitomý oběd, a ty se mi ani neobtěžuješ říct, že na mě kašleš?“

„Nerozčiluj se. Nekašlu na tebe. Ale zítra je důležitý zápas,“ řekl můj choť.

Připadala jsem si zbytečná. Byla jsem to pořád já. Já, která ráda chodí po horách, miluje zámky, hrady, muzea. Ale poslední roky jsem jen pečovala o náš byt, který byl kdysi hnízdečkem lásky. Kdysi, když jsme ještě doufali, že budeme mít vlastního potomka…

S pláčem jsem odešla ze společné ložnice. Lehla jsem si na nepohodlný gauč v obývacím pokoji a doufala jsem, že za mnou Mirek přijde. Obejme mě, dá mi pusu a já mu odpustím. Odpustím mu, že mě zanedbává. Odpustím mu, že už mě asi nemá tolik rád. Nebo má? Před týdnem mi donesl růži jen tak. Tu růži ale koupil večer, když se vracel odněkud z hokejového zápasu a já na něj čekala celé odpoledne doma u studeného jídla. Ne, nemá mě rád! S tímto přesvědčením jsem na gauči usnula. Mirek za mnou nepřišel.

Když jsem se ráno probudila, byl už pryč. V kuchyni na zemi bylo nadrobeno z toustového chleba, který si jako obvykle v rychlosti snědl u kuchyňské linky. Na stole bylo studené kafe, které nestihl vypít. A vedle kávy lísteček s nápisem: „AHOJ“. Zmuchlala jsem lístek a hodila ho do koše. Na snídani jsem neměla chuť. Udělala jsem si jen silnou kávu a v noční košili jsem zapnula počítač. Ten den jsem měla hodně práce se statistikou i s prací pro e-shop. Když jsem se pozdě odpoledne podívala na hodiny, bylo mi jasné, že Mirek na fotbal šel. Jinak by byl už hodinu doma. Hodila jsem rozmrazené kuře do trouby a vypnula jsem počítač. Obědvala jsem až k večeru, ale Mirek ještě doma nebyl. Přišel až pozdě v noci, to už jsem spala. Vzbudilo mě zaklapnutí dveří, když se vracel. Ležela jsem ve společné ložnici, přestože jsem chtěla trucovat opět v obýváku. Postel byla ale přece jenom pohodlnější.  Když se ke mně nahnul, dělala jsem, že spím. Nechtěla jsem se s ním hádat.

Druhý den přišly kamarádky Magda a Marcela.

„To je divný,“ kroutila hlavou Magda. „A nechodí do hospody?“

„Ne, nikdy z něj nejde cítit alkohol,“ odpověděla jsem. Já se totiž musela někomu svěřit.

„A nemizí náhodou doma peníze? To by totiž mohlo znamenat, že si vydržuje milenku,“ poučila mě Marcela.

„Milenku může mít a peníze mizet nemusí. Co kdyby ses nabídla, že s ním půjdeš někdy na ten hokej nebo fotbal? Jako že ho doprovodíš,“ přemýšlela Magda nahlas.

„Ale já fotbalu ani hokeji vůbec nerozumím.“ Představila jsem si samu sebe, jak sedím někde na lavičce, mrznu a koukám na figurky, které se prohánějí někde na trávníku nebo ledové ploše.

„Tady nejde přece o to, jestli tomu rozumíš! Jde o to, abys byla s ním a zjistila, jestli nechodí jinam,“ vyjela Magda.

Dle Magdiných rad jsem skutečně nabídla Mirkovi při nejbližší příležitosti, že ho doprovodím.

„Ale ty, miláčku, fotbal ani hokej nesleduješ,“ odpověděl.

„Chci být ale s tebou.“

„Co si ale pomyslí kamarádi? Bude to vypadat, že na mě žárlíš.“

„Ať to vypadá, jak vypadá, já tu jsem celý den sama, ven se pomalu nedostanu. Půjdu s tebou,“ trvala jsem na svém.

Když se pro mě Mirek po práci zastavil, prohlídl si mě od hlavy až k patě.

„Je něco špatně?“ ptala jsem se. Na sobě jsem měla sportovní tričko, džínovou sukni a na nohách tenisky, abych vypadala sportovně. „No, nevím, jestli sis měla brát tu sukni.“

Nebyla jsem jedinou ženou mezi fanoušky, rozhodně jsme ale my ženy byly v menšině. Vydržela jsem to jen asi půl hodiny, než mě rozbolela hlava. Sledovat fotbalový zápas mě vůbec nebavilo. Pepa, Mirkův kolega z práce, se bavil tím, že Mirka doprovázím. „To moje žena by se mnou nešla,“ řekl navenek obdivně. V tom tónu ale byla jistá dávka sarkasmu. A tak jsem odešla dřív.

„Musím ještě něco udělat doma,“ bouchla jsem se do čela a předstírala, že jsem na něco důležitého zapomněla.

Doma jsem Mirka už pomalu neviděla. Když nebyl v práci, byl buď na hokeji, nebo na fotbale. Kamarádky taky neměly tolik času a já se pomalu začínala nudit. Perfektně jsem uklidila celý byt a začala pěstovat v truhlících na balkóně všemožné kytičky a bylinky, jen abych zahnala nudu. Ale kytičky, ač byly krásné a na panelákovém balkóně se jim dařilo, mi nenahradily přízeň manžela.

Opět jsem se setkala s kamarádkou Magdou. Svěřila jsem se jí se svým trápením.

„Já bych mu tolik nevěřila. Co kdybys ho nechala sledovat?“

„To myslíš vážně? Mám si najmout detektiva?“

„Stojí ti to za to, ne?“ prohodila Magda. Její muž Zbyněk byl příkladný manžel. Své ženě splnil, co jí na očích viděl. Hodně času trávili spolu a i po pěti letech manželství byli jako novomanželé.

„Mám známého, něco mi dluží. Určitě by to pro tebe udělal. Mimochodem, taky miluje fotbal a hokej. Pro něj bude potěšení Mirka sledovat,“ navrhla Magda a já, pro klid duše, souhlasila.

Magdin známý Petr následující měsíc sledoval Mirka na každém kroku. Jakmile Mirek končil v práci, byl jako jeho stín. Po měsíci mě přesvědčil o tom, že můj muž je opravdu „vzorný manžel“. Zná jen cestu do práce a na fotbalové nebo hokejové zápasy. Na cizí ženu se ani nepodívá.

Nevěděla jsem, mám-li být ráda. Bylo mi lhostejné, jestli mě manžel zanedbává kvůli hokeji, fotbalu, jiné ženě nebo třeba alkoholu. Já už Mirka pomalu neznala. Přes den jsem uvařila oběd, který snědl pozdě v noci, když jsem už byla v posteli. Milovali jsme se tak jednou do měsíce a z našeho vztahu se vytratila veškerá vášeň. Byla jsem hospodyňka, pradlena, kuchařka, ale už ne milující žena.

Nějakou dobu jsem se snažila náš vztah změnit. Když jsem po Mirkovi chtěla, aby se nějakého zápasu vzdal, vyčítal mi, že ho chci omezovat. A tak jsem vyrukovala s rozvodem.

„Ty už mě nemáš ráda?“ zeptal se vážně.

„Mám. A právě proto tě chci zpátky! A pokud se mi nebudeš věnovat, rozvedu se. Chybí mi můj manžel, jakým jsi byl,“ odpověděla jsem na otázku.

Nějakou dobu se zdálo, že Mirek šel do sebe. Vynechal pár zápasů. Pak je ale opět začal navštěvovat. A aby se vyhnul mým výčitkám, přespával často u Pepy. Ten byl svobodný, mohl si to dovolit. Už jsem chápala, proč si i přes ucházející vzhled nenašel partnerku. „Budeme tam dlouho do noci a já tě nechci rušit. Jo, a další den je zase důležitý zápas, tak přijdu až za dva, za tři dny. Nemusíš aspoň vařit a můžeš si odpočinout,“ letmo mě políbil a byl pryč.

Odpočívala jsem denně. Ráno, v poledne, odpoledne i večer. Díky neustálému odpočinku a sedavé práci jsem se pořádně zakulatila. Byla jsem ošklivá stárnoucí ženská. A tak jsem požádala o rozvod.

 „Vy už nemáte manžela ráda?“ zeptala se soudkyně jednoduše.

„Mám. A právě proto ho chci zpátky,“ odpověděla jsem stejným způsobem. „A protože to nejde, chci se rozvést.“

A protože nás neměli ani pro co rozvést, trvalo řízení déle, než jsem čekala. Rozvedli nás vlastně hlavně kvůli mému největšímu trápení, a sice faktu, že nemáme děti.

„To jsem od tebe nečekal,“ řekl mi Mirek vyčítavě na chodbě okresního soudu.

„Já taky ne. Myslela jsem, že dáš aspoň jednou přednost mně před fotbalem a hokejem.“

Navrhla jsem mu společnou večeři. Přece jenom jsem ho měla pořád ráda. Chtěla jsem si s ním ještě promluvit.

„Já si s tebou klidně zajdu na večeři, ale dnes to nepůjde. Hraje můj oblíbený tým, to nemůžu zmeškat,“ odpověděl a zamířil na stadion v obleku.

Chvíli jsme ještě žili ve společném bytě. Pak jsme ale vyměnili náš byt za dvě garsonky. Mirek se mi úplně odcizil. Nejhorší bylo přijmout fakt, že jsem ho neztratila kvůli jiné ženě, ale kvůli míči nebo puku. Krátce na to se odstěhovala i Magda, má kamarádka, s kterou jsem nyní zaháněla dlouhou chvíli. Koupili si s manželem vysněný dům na druhé straně republiky. A já zůstala sama.

Měla jsem pár vztahů. Ani jeden nevyšel kvůli faktu, že nemůžu mít děti. Ještě jsem nebyla tak stará a mí partneři, ač třeba také rozvedeni, chtěli ještě vlastní dítě. A já ho neuměla muži dát.

Nakonec jsem podléhala depresím. Nevylézala jsem dlouhé dny z bytu. Neměla jsem ani proč. Pro muže jsem mohla být milenkou, kamarádkou, ale ne matkou, která jim dá potomka. Kamarádky byly zaneprázdněné prací, výchovou dětí a také se věnovaly svým mužům. Jen já zůstala sama. Sedávala jsem celé dny u počítače a zoufale přemýšlela, co si počnu se svým životem. Dokonce jsem začala i běhat. Vydávala jsem se po setmění do ulic v teplákovce a snažila se shodit přebytečná kila, která jsem okamžitě nabírala zpět sezením u počítače a litováním se. Blížila se mi čtyřicítka a já byla odepsaná.

O Mirkovi jsem se dovídala jen z doslechu. Nejen, že ho jeho vášeň pro fotbal a hokej nepřešla, on kvůli ní odešel i z dobře placeného inženýrského místa. Jen aby stíhal všechny vysněné zápasy! Příležitostně si vydělával jako kopáč, měl peníze na ruku a byl svým způsobem šťastný. Novou partnerku si nenašel a ani ji nehledal.

Své čtyřicáté narozeniny jsem neměla s kým oslavit. Byla jen jediná kamarádka, s kterou bych si je náležitě vychutnala. Tou byla Magda, bydlící 300 km ode mne. A tak jsem jí zavolala.

„Magdi, moc ráda bych s tebou oslavila narozeniny, jsou to kulatiny,“ chrlila jsem do sluchátka.

„Taky jsem o tom přemýšlela, že bych přijela. Ale nemůžu přijet kvůli práci. Mám teď hodně napilno. Uvažovali jsme se Zbyňkem, že bychom tě pozvali k nám. Vyšlo by ti to?“ odpověděla Magda.

Jasně, že by mi to vyšlo. Já měla času. Práci jsem si mohla plánovat podle vlastních představ a dennodenně jsem se nudila.

Domluvily jsme se na další prodloužený víkend. Nemohla jsem se dočkat.

S příručním kufříkem jsem zamířila na nádraží.

U Magdy a jejího muže jsem se cítila jako v ráji. Jejich útulný dům mě ohromil. Na to, že v něm žila jen s mužem a dospívajícím synem, byl jako hrad.

Návštěva u Magdy mě nabila novou energií. Proč vzdávat svůj život jen proto, že mi nevyšlo manželství? A proč se trápit faktem, že nemůžu mít potomka, když ho nezměním? Jsem už stará na plánování rodiny. Stačí mi kamarád, s kterým se vydám někam na zámek, hrad či do muzea. Takový, který bude mít dostatek času, aby mě objal, přivinul k sobě a mohli jsme se společně zasmát.

Začala jsem opět chodit ven. Už ne jen po setmění ve staré teplákovce. Každé dopoledne jsem se nalíčila, vkusně se oblékla a šla na procházku. Snažila jsem se pozitivně myslet a najít si něco, na co se můžu těšit. Jednou to byla orchidej v květináči, kterou jsem si na procházce koupila, podruhé třeba kolo, do jehož sedla jsem po letech opět usedla. A začala jsem opět plavat. Přes počáteční ostych se stal bazén mým pravidelným útočištěm. A právě na bazéně jsem poznala svého nového přítele. Kamil je plavčíkem. Děti už nechce. Má dvě děti z manželství, které se rozpadlo, a malou vnučku.

Už jsem stará na to, abych byla mámou, a to mi přineslo štěstí v podobě nové lásky.

Mám se zase na koho těšit, komu vařit, s kým se dělit o zážitky.

A Mirek? Při jedné z procházek jsem ho potkala. Šel právě s Pepou ze zápasu.

Ahoj! Co tu děláš?“ pozdravil mě. Ani jsem ho nemohla poznat. Vypadal jako bezdomovec.

Usmál se a já ustrnula: „Kde máš zuby?“

„Jo, zuby. O ty jsem přišel na minulém zápase. Trochu se to tam popralo a já to schytal. To bylo krve, že Pepo?“

„A ty ještě chodíš na fotbal?“ divila jsem se.

„Jo, to je ten správnej adrenalin. Že jo, Pepo?“ odpověděl.

Pevně jsem sevřela Kamilovu ruku. A byla jsem ráda, že jsem ten krok k rozvodu nakonec udělala.

čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkně napsané. Hlavně, že jste našla člověka, který o vás stojí a má vás rád.SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
pěkný článek
Obrázek uživatelky
profil

hezky pribeh se stastnym koncemSmajlík
Sice se rika "nekdo ma rad holky, jiny zase vdolky" - ale ja ty chlapy opravdu nechapu - mit jedine poteseni ze sledovani puku nebo mice, jeste k tomu u vzdelaneho cloveka? rozum zustava stat !
Preji hezky podzim zivota s pritelem Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Mašle