Když bindi, tak pořádné

Jsem zapálenou vyznavačkou indických oděvů. Nenosím je sice úplně všude a pořád, ale i přes to mě většina mé rodiny považuje za trošičku nenormální. Vždyť komu by se chtělo chodit zamotaný do pětimetrového závěsu nebo se po městě procházet v něčem, co vypadá jako pyžamo? Pozn. – řeč je o pandžábí.

Já si ale nedám říct a nedám. To jsem prostě já. A nedávno jsem se rozhodla dodat své indické posedlosti další rozměr – tradiční tečku na čelo – bindi. Každý, kdo viděl alespoň jeden film s indickou tématikou, si určitě těchto znamení povšiml. Obvykle bývají červené a nosí je vdané ženy. Ale móda pronikla i do tradičních indických zvyků, takže dnes nosí bindi i puberťačky a to nejenom červené, ale i modré, zelené…

Já si pro svůj první pokus vybrala zlaté. Takovou malou tečku uprostřed čela, která se mi barevně hodila k lemu sárí. Obdivně jsem se prohlédla v zrcadle a vyrazila na pochůzky. Nejdřív jsem potřebovala cvrčky pro naše gekončíky, kterými mě zásobuje jeden dobrý kamarád. Hned ve dveřích mě přivítal slovy: „Hele, víš, že máš něco divnýho na čele?“ Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože on měl takové narážky často.

S krabičkou cvrčků jsem odpochodovala ke kamarádce, která měla v prozatímním držení jednu z mých oblíbených knih. Sedly jsme si ke kafi, povídaly si a najednou se ke mně kamarádka podivně naklonila a povídá: „Od čeho máš špinavý to čelo? A ještě uprostřed.“  „To je bindi," odpověděla jsem trochu nejistě, protože ona takovéhle narážky nemívá. „Tak se mrkni,“ podala mi zrcátko.

V tu ránu mi bylo všechno jasné. V té mojí mrňavé přesvícené koupelně to vážně vypadalo jako lesknoucí se zlatá tečka, ale na denním světle šlo vážně spíš „o špínu.“ Hned jsem si tedy čelo umyla. Ale pokud si myslíte, že jsem tuhle bláznivinu opustila, tak se pletete. Jen od té doby nosím svoje tečky pěkně velké a výrazné, klidně i s kamínkem uprostřed. To už si snad se špínou nikdo nesplete…