Když chybí táta. Samoživitelky by se neměly snažit být matkou i otcem najednou.

„Samoživitelky mohou mít často pocit, že jsou nejhoršími matkami na světě a nepostaraly se o to, aby jejich děti měly úplnou rodinu,“ říká psycholožka.

Pozice matky samoživitelky není jednoduchá. Často se z ní rázem stane osoba, která zůstane na všechno sama. Musí platit nájem, pokrýt náklady na výchovu dětí a do toho se o ně ještě dostatečně starat. K tomu musí mnohdy vymáhat alimenty a spoléhat na to, že obdrží nějakou podporu od státu. V této situaci si ženy kladou vůči sobě vysoká očekávání. Chtějí všechno zvládnout a zároveň na sobě nedat znát, že je to velmi náročné. Mají strach požádat o pomoc své blízké a snaží se zastávat roli matky i otce. To je ovšem podle psycholožky špatně.

V prvé řadě by se neměly snažit o to, aby byly matkou i otcem. To však neznamená, že nenastaví dítěti žádné hranice. Dítě by mělo znát své hranice v jednotlivých oblastech a znát i důsledky jejich překročení. Skrze to se může naučit zodpovědnosti.

Místo toho, aby samoživitelky suplovaly roli otce, by měly podle psycholožky najít v okolí nějaký dobrý mužský vzor, který může dětem chybějícího otce částečně nahradit. Může jít o strýčka, trenéra či skautského vedoucího. Důležité je, aby mělo dítě možnost získat reálnou zkušenost s pozitivní reakcí ze strany muže na ně samotné.

Chybějící vzory mohou samozřejmě suplovat také prarodiče. Jak důležití jsou, dokládá samozřejmost, s níž si zejména malé děti dokážou za babičku a dědečka adoptovat i lidi mimo okruh rodiny, pokud jim ti vlastní chybějí.

Nízké sebevědomí a skrývání emocí

Ve snaze být pro dítě co nejdokonalejší matkou může žena někdy před dítětem skrývat pláč, vztek či únavu. Místo toho se tváří jako supermáma, která nemá žádné potřeby. „To je velmi nebezpečné pro ženu i její dítě. Matka by měla s dítětem o svých emocích mluvit především otevřeně. Syn či dcera se potřebují učit, že je v pořádku mít nějaké potřeby a adekvátně na ně reagovat. Stejně tak se musí naučit pracovat s emocemi,“ říká psycholožka.

Matka by proto měla dítěti vysvětlit, proč je smutná, pláče nebo na co má vztek. Může se mu bez problému svěřit, že je toho na ní v poslední době hodně. Ale zároveň by neměla vinu házet na dítě a jasně mu říct, že za to nemůže. Pokud potomek vidí u své matky pouze negativní emoce a netuší, proč se to děje, tak si podle psycholožky automaticky myslí, že je to jeho vina.

Samoživitelky mají často pocit, že jsou okolím vnímány „jinak“. Sociální stigma, které je okolo osamocených matek ve společnosti vytvořeno, jim příliš nepřidává. Ženy tak trpí vnitřní nejistotou, nízkým sebevědomím a pocitem viny, že si za všechno mohou samy. Toto tvrzení mohou slýchávat od okolí nebo od předešlých partnerů. Zároveň mohou mít pocit samoty a obavu, že o ně už nikdo nebude stát, proto se seznamují hůře.

Matka samoživitelka by měla hlavně najít jakýkoliv způsob, jak si může i sama dobíjet baterky. Přiznat si, že její role není lehká a dokázat se za to ocenit, dodat si uznání. Často poslouchá, co by měla dělat jinak a v čem je nedokonalá. Místo toho by si měla přiznat, že odvádí opravdu dobrou práci a dělá to nejlepší, co v dané situaci udělat může.

Zdroj, foto: Sama sebou