Když člověk dělá za dva

Byla jsem neskutečně utahaná. Už půl roku jsem dělala mimo své obvyklé brigády také práci na dohodu. Obojí je fyzického rázu. Od dvou dětí jsem přes rok chodívala uklízet do nedalekého podniku. To byla má brigáda, která mi zabrala pět hodin denně. Byla jsem s ní spokojená, ale příjem nestačil pokrýt potřeby nás tří.

Od chvíle, kdy manžel zemřel, se nám dařilo špatně. A tak jsem byla šťastná, když mi kamarádka nabídla práci u nich v podniku. Jezdila jsem denně 17 kilometrů do města, kde jsem v místní automobilce ručně brousila autodíly. Práce to byla těžká, namáhavá na ruce, ale značně zlepšila naši finanční situaci.

Když si syn řekl o čokoládu, měl čokoládu. Když mi dcera řekla: „Maminko, můžu jet do školy přírody?“, mohla jsem říct: „Ano, zlato.“

Brzy ráno jsem vstala, abych se nachystala do práce. Děti ještě spaly. Vypila jsem kávu a snědla loupáček. Nachystala jsem dětem svačinky do školy, vyvenčila našeho psa a už jsem musela jít.

To ráno svítilo příjemně sluníčko. A tak se mi šlo ty dva kilometry na rozcestí na autobus dobře. Jen ta příšerná únava kdyby mě netrápila…

Přišla jsem na zastávku a měla jsem ještě asi deset minut čas. Únava mě trápila. Měla jsem před sebou osmihodinovou pracovní směnu a poté mě čekalo pět hodin brigády. A stála jsem teprve na zastávce. Sedla jsem si na chvilku na lavičku. Byla vyhřátá od sluníčka.

Telefon vydával nepříjemný zvuk. Pootevřela jsem oko, pak druhé. Co tu dělám? Kolem mě zpívali ptáci, vysoko nad hlavou svítilo sluníčko. Vedle mě na lavičce ležela má kabelka a z ní vycházel nepříjemný zvuk telefonu. Ještě rozespalá jsem přijala telefonát, ani jsem se nepodívala, kdo volá:

„Prosím.“

„Můžete mi říct, kde jste? Čekali jsme vás a vy jste nedorazila,“ ozvalo se. Byl to hlas mé mistrové z práce.

„Já…Já…Kolik je hodin?“ vypravila jsem ze sebe. Nemusela jsem se ani ptát. Na telefonu jsem to viděla jasně. Bylo pravé poledne, šest hodin po začátku mé směny. „Asi jsem usnula,“ přiznala jsem se.

„Proč jste ale nezavolala a nepřijela později?“ ptala se paní mistrová dál.

„Vy jste mě právě vzbudila,“ přiznala jsem se. Kolem mě přejelo po silnici auto.

„Ale vy jste venku. Slyším tam ruch ze silnice,“ nedala se paní mistrová. Ta měla ale uši!

A tak jsem se musela přiznat, že jsem usnula na autobusové zastávce. Paní mistrová mi nedělala problémy, napsala mi na daný den neplacené volno a já už odpočinutá mohla jít odpoledne na svou pravidelnou brigádu.

Ona příhoda mě ujistila v tom, že nejsem neomylná a nezvládnu vše. V následujících dnech jsem ukončila svou brigádu a věnuji se na plný úvazek pouze jedné práci. Už to není práce s dojížděním, našla jsem si pracovní pozici u nás na vesnici. Tak mám více času na děti, pro sebe i na spánek.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10