Kiki

V této době, kdy my všichni máme zřejmě nejčistší ruce, jaké jsme kdy měli, chodíme kolem neznámých opatrně a v uctivé vzdálenosti, jsem přemýšlela, jak i já mohu pomoci těm, kteří to potřebují. Nešiji, neumím to. Lék na virus, který nás ohrožuje, nevymyslím. Jsem ale na nemocenské už z doby předkoronavirové a mám vypsány vycházky, a tak mám dostatek času.

Zveřejnila jsem nabídku, že lidem ve svém okolí, starým a nemocným, kteří jsou nejvíc v ohrožení, zdarma nakoupím, případně vyvenčím pejska. Ozvala se mi stará nemocná paní, která potřebovala donést mléko. A tak jsem jí ho při nejbližším nákupu přinesla. Myslela jsem, že to je všechno, a byla jsem smutná, že nemůžu více pomoci. Pak se mi ale ozvala paní, která má 85 let. Má kardiostimulátor a pejska. Lépe řečeno fenku Kikinu. Za běžných okolností je paní ještě pohyblivá a svého pejska si venčí sama. Nákupy jí obstarává rodina, ale se psem nechtějí mít nic společného, a to ani v této době.

„A co je Kiki za rasu?“ zeptala jsem se paní do telefonu.

„Je to kříženka čivavy,“ řekla paní.

Ulevilo se mi. Můj Ben má patnáct let, lépe řečeno bude mít na konci května, a je nekonfliktní a nepere se. Kdyby ho větší pes napadl, neměl by šanci se ubránit. Prostě Ben se prát neumí a uteče i před žížalou, když sebou prudčeji mrskne. Přátelské psy ale vítá a nechá si od nich vše líbit. Kiki bude malá, a navíc to je fena.

 

Když jsem šla na první venčení Kikiny, Ben šel samozřejmě se mnou. Nehodlám se venku zdržovat příliš dlouho, abych venčila jednoho psa, a pak druhého. Paní mě už čekala a u svých noh měla malé prasátko.

„Tak to je Kikinka,“ řekla mi omluvně.

Kiki je sice velká zhruba jako můj Ben, ale zatímco Ben váží deset kilo, Kiki má patnáct.

Paní mi podala vodítko s tím, že ho ani nebude třeba, protože fenka je poslušná.

„A ještě obojek,“ připomněla jsem.

„Má ho na krku,“ řekla paní. Skutečně, v záhybech faldů se úplně ztrácel jemný růžový obojek s rolničkou.

Domluvila jsem se s paní, že Kikinku protáhnu po místním lesoparku, a pak ji vrátím.

„Ona moc není zvyklá chodit. Nevím, jestli až do lesoparku dojde,“ odpověděla stará paní.

Nechápala jsem, protože lesopark máme jen kousek přes silnici. Brzy jsem ale pochopila.

Kikinka skutečně neměla snahu utéct mi. Vodítko nebylo třeba. Naopak, při první příležitosti si lehla a zaujala polohu mrtvého psa.

„No tak, Kiki, musíme jít,“ domlouvala jsem tlouštíčkovi.

Vypoulila na mě smutné psí oči. Přece ji nebudu s blokádou páteře tahat na rukách? Kiki jsem nakonec dotáhla až do lesoparku. Beník je na procházky v něm zvyklý a ihned se vydal svou cestičkou. Máme tam krásnou zkratku, kdy musíme překročit i potůček. Ben se rozběhl k potůčku a Kikinka neochotně ťapkala za ním. Ben rozverně přešel potůček a Kiki se zarazila, jako by před námi zela nepřekonatelná propast.

„Kiki, pojď!“ vyzvala jsem zvíře.

Kdepak, Kiki se dala na ústup.

„No tak, holka, pojď, půjdeme přes vodičku,“ domlouvala jsem psovi.

Kdepak, Kikinka se rozhodla, že přes vodu nepůjde. Rozhodla jsem se ji přenést. Jen jediný krok přes potok zvládnu i s bolavými zády, snad. Když jsem se ale k fence sklonila, Ben začal žárlit. Přeskočil potůček zpět ke mně, objal mou ruku a vyžadoval si pozornost. Jeho oči jako by říkaly, že on je přece můj a Kiki je jen půjčená.

Nedovolil mi vzít Kiki do náručí bez toho, abych nevzala i jeho. Tak jsem ta dvě živá zlatíčka přenesla oba najednou. Záda mě kupodivu nebolela po této proceduře ani víc, ale ani méně, než předtím. Obě zlatíčka jsem pustila zpět na zem a Kiki jako by to změnilo. Zpět domů už ťapkala bez protestů.

 

Když jsem šla večer opět venčit, stará paní mi vyprávěla, že její Kikinka sebou po návratu žuchla do pelíšku a spala a spala.

„Až jsem se bála, že je nemocná,“ řekla.

Ještě dva dny Kikinka občas protestovala a nechtělo se jí chodit. Pak si ale zvykla a dlouhé vycházky přímo vyžadovala. Dokonce se po pár dnech vydala i sama přes potok. Z Kiki se stal pořádný pes a myslím si, že je dokonce o chloupek štíhlejší. A už nyní vím, že s Kiki budu paní pomáhat i po této virové nákaze. Ben ji má rád a společně je nám třem veseleji.