Klabavské vodní tunely

Osud těchto památek je různý. Některé se staly součástí skanzenů, jiné přežily jen díky skupinám nadšenců, mnohé dosloužily a zanikly. Podobné je to s jejich návštěvností. Snad každý zná Schwarzenberský plavební kanál nebo třeba ruční papírnu ve Velkých Losinách. Na druhé straně je zde nepřeberná řada drobných technických zajímavostí, které turistický ruch spíše míjí. Nemohu s určitostí říci, která z těchto kategorií se mi líbí více. Je příjemné navštívit místo, kde vám fundovaný průvodce vše vysvětlí a ukáže, nebo si projít naučnou stezku s dobře propracovanými informačními tabulemi. Ale své kouzlo má i vlastní příprava, vyhledávání informací a následné putování cestou necestou k zaniklé sklárně nebo bývalé osadě. A je to i trocha dobrodružství, když je takřka detektivní pátrání úspěšné a v zarůstajících ruinách si představujeme původní stavby a lidské osudy.

Tentokrát byla jednou ze zastávek našeho výletu na Plzeňsko technická perlička poněkud zvláštního druhu, používá se pro ni označení Klabavské (nebo také Ejpovické) vodní tunely.

Do Ejpovic se dá přijet vlakem, auto lze zaparkovat na severním okraji obce na plácku za železničním mostem. 

Vydáme se po žluté značce a po pár krocích jsme u Ejpovické vodní nádrže. V 60. letech minulého století se zde těžila železná ruda, po ukončení těžby byl lom zatopen a nyní složí k rekreaci. Zatím se držme žluté značky, na průzkum břehů bude čas později.

Po zhruba kilometru přicházíme k lávce přes říčku Klabavu. Přejdeme ji a přímo proti nám je na stromě rozcestník. Vklouzneme kolem něj vpravo do údolíčka a hned po pár metrech si všimneme zbytků betonové stavby po levé straně. To nejlepší nás ale teprve čeká. Pěšinka nás přivádí k masivnímu betonovému valu, který rozděluje údolíčko na dvě umělá koryta - náhony.

Ty vedou do dvou souběžných celobetonových tubusů, vybudovaných v letech 1956-59. Sloužily k odklonění toku řeky Klabavy v době výše zmíněné těžby železné rudy. Po vytěžení lomu, v roce 1975, byla Klabava vrácena do původního toku a, jak již bylo řečeno, lom zaplaven.
 Tunely jsou dlouhé 1.563 metrů a nedovedu si představit náklady na jejich výstavbu. Podle dostupných zdrojů nepatřila zdejší železná ruda k nejkvalitnějším (malé procento železa v rudě) a tak se nabízí otázka výhodnosti takové investice. V téže době, v roce 1957, byla na Klabavě o dva kilometry výš vybudována přehrada, která měla snížit účinky povodní. Zatopením lomu však ztratila svůj původní význam.

Vstupujeme do tunelu, kromě navátého či deštěm naplaveného listí je zde téměř sucho. Naposledy se tudy valila voda při povodních v roce 2002 a v roce 2005 při úpravách koryta Klabavy. Tunel se pomalu svažuje a vlhne prosakující rezavou vodou. Pro představu to stačilo, a tak se vracíme. Opravdu se nám nechce pokračovat pod celým vrchem Hradiště až k ústí tunelu, které bývá zajištěno mříží a není jisté, zda bychom oněch 1,5 km nemuseli zpátky tmou. Venku svítí slunce a je zde o poznání tepleji. Jsem moc ráda, že jsme tuto technickou zajímavost navštívili, a následná procházka po spleti pěšinek kolem vodní nádrže a jaro v plném proudu mé nadšení ještě násobí.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz