Klec na lišku

Žijeme na vesnici a jako správná vesnická rodina chováme spoustu zvířátek. Máme psa, několik koček, slepice, krůty a jeden čas jsme chovali i prasátko. Máme ten náš malý zvěřinec rádi. Když jsme chovali ještě husy, syn si oblíbil jednu z nich, kterou jsme si vychovali od housátka, a ta zase našeho syna.

Husa pak chodila za synem jako pejsek. Nechala se od něj drbat, krmit a v létě s ním lehávala v trávě. To bylo slziček, když jsme se museli s husou rozloučit. Přestože jsme to udělali tak, aby syn neměl o smrti husy ani tušení, syn od té doby nejí husí maso. Na Martina peču husu pravidelně a náš už dospělý syn se na nás dívá jako na vrahy a provokativně se cpe zeleninovým salátem. Zajímavé ovšem je, že když se všichni vzdálíme z kuchyně, obvykle kus vypečené husičky zmizí. Od té doby nechávám pro tajného jedlíka kus krásně vypečené husičky na sporáku a po jídle mizím z kuchyně pravidelně.

Letos na jaře se nám začaly ztrácet slepice, a to i během dne. Viníka jsme jednou zahlédli. Byla jím liška. Rozhodli jsme se nevítaného hosta zbavit. Nechtěli jsme ale lišku trávit, zvláště na jaře, když má mladé. A tak jsme jí nejdřív chystali vajíčka a další laskominy na kraj naší zahrádky. Když jsme zjistili, že liška si poslouží tím, co jí nachystáme, a ještě si sem tam odnese i nějakou naši slepičku, pátrali jsme na internetu, jak lišku polapit. Chycenou lišku lze pak někam převézt i s její rodinkou, nebo ji předat myslivci. A tak jsme objednali klec na lišku, do které se měla liška chytit.

Několik dní se liška neobjevila. Pak zase zmizela jedna slepice. Do klece jsme nastražili laskominy, které měly lišku nalákat. Ráno byla klec prázdná, návnada v ní. Tak se to opakovalo ještě dva dny, a to nám zmizela další slepice. Byli jsme zoufalí. Jeden den jsme slepice vůbec nepustili ven, večer jsme klec naplnili další návnadou a doufali, že se liška tentokrát chytne.

Ráno přiběhla dcera.

„Maminko, maminko, podívej, co mám!“ křičela a v náručí držela odrostlé kotě.

„Kde jsi ho vzala?“

Vše se záhy vysvětlilo. Do klece na lišku se chytilo ono kotě. Nikomu v okolí nepatřilo, nikdo se k němu nehlásil.

„Mami, že si ho necháme?“ ptaly se děti.

„Copak máme málo koček?“ ptala jsem se. V tu dobu jsme měli kočky tři. Jen jednu jsme si pořídili, ty dvě si k nám našly cestu samy. Někdo se jich zbavil.

Přestože jsem další kočku nechtěla, kočička, které děti začaly říkat Bystrouška, protože se chytila do klece, která původně sloužila k odchytu lišky, už u nás zůstala. Slepice se nám ztrácely dál. Klec jsme nakonec umístili na půdu, kde leží bez užitku. Co kdyby se do ní chytila další kočka, štěně nebo jiné zvíře, kterého bychom neměli to srdce se zbavit?

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete