Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 28.03. 2024
Dnes má svátek Soňa
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Kniha veršů

7. 06. 2014 | Vaše příběhy

Seděla jsem v baru s Táňou a povídaly jsme si. Už jsme stokrát probraly její neposlušná dvojčata, Evu a Lenku, několikrát jsme zabrousily na mého syna, na to, jak nevěříme mužům, já po rozvodu a ona v rozvodovém řízení, a nevěděly jsme, co si počít s dnešním dnem. Zapomněly jsme snad žít?

Celý svůj život jsme věnovaly dětem, mužům, úklidu, práci a druhým. Děti jsme měly na táboře, já se konečně zbavila svého agresivního manžela jedním jediným vyřknutím: „Manželství je rozvedeno“, Táňa na rozvod čekala, zatímco její muž si už dávno užíval s jinou. Měly jsme volno a najednou jsme si ho neuměly užít. Odložily jsme prachovky, luxy, zástěry a seděly jsme v baru, kde každý debatoval o věcech, na které jsme si jen matně vzpomínaly ze svých mladých let. Jako bychom se sem nehodily. Já si alespoň připadala, jako bych sem přišla z pravěku. Pečlivě jsem vždy hospodařila s každou minutou, kterou jsem nechtěla promrhat, a teď jsem seděla v baru u drahého pití, které jsem si nikdy nekoupila, protože syn potřeboval nové punčocháče, manžel návnadu na ryby, nebo byla jiná vydání.

Dveře se otevřely a do baru vstoupil nově příchozí. Byl to muž středních let, a byl sám. Rozhlédl se. Bylo plno. Na chvilku zaváhal, pak se vydal k našemu stolku a zeptal se tiše: „Můžu si přisednout?“

Podívaly jsme se s Táňou na sebe. Obě jsme jemně přikývly, a muž si sedl k nám. Poručil si kolu a preso. Dívala jsem se na Táňu, ta pozorovala mě, a marně jsme lovily v hlavě téma na další rozhovor.

kniha veršůMuž znejistěl a zeptal se: „Snad neruším?“

„Ne, ale my nemáme žádné téma k rozhovoru,“ řekla jsem možná hloupě, možná naivně, ale jistojistě pravdivě. Táňa se nervózně usmála.

„A já si myslel, že vás ruším,“ usmál se i muž.

Nevím, jak se to vůbec seběhlo. Muž, nyní už Radek, se rozpovídal o svém životě. O tom, jak i on zůstal po rozvodu sám, o tom, jak se na něj vykašlala dcera a syn, kteří jsou už dospělí. O tom, jak nezná osobně ani svá tři vnoučátka, a v neposlední řadě i o tom, jak vážně je nemocný.

„Mám před sebou nanejvýš rok. Mám rakovinu v posledním stadiu. Končím, a nemám komu předat, co umím, co znám a co dovedu. Mám malou vnučku a dva vnuky, ale bývalá žena štvala děti proti mně. Proto znám i vnoučata jen z fotek. Zůstal jsem sám.“

Bylo mi ho líto, ale neuměla jsem mu pomoci. Nevěděla jsem, co na jeho slova říct. To Táňa byla pohotovější.

„My jsme taky samy, i když jen na pár týdnů. Než se naše zlaté dětičky vrátí z tábora. Kdybys chtěl, rády ti pomůžeme. Že?“ Obrátila se na mě a já přikývla. Proč mu nepomoci? Radek ztěžka dýchal a na čele mu stál pot. Nebylo pochyb, že se cítí zle.

Ještě ten večer jsme seděli u něj doma. Pozval nás a my mu za to uklidily. Doma měl pořádek, jen plný dřez naznačoval, že mu už nezbyla síla nádobí umýt. A tak jsme se toho ujaly.

Od tohoto dne jsem k Radkovi chodila denně po práci. Táňa se stavovala obden, dělala totiž dlouhé směny. Viděly jsme na Radkovi, jak se jeho stav horší.

Ten den jsem u Radka byla sama, Táňa pracovala až do večera. Ležel, odpočíval. Skočila jsem mu do obchodu a táhla jsem se s plnou síťovkou. Poručil si vše, co nemusel pracně připravovat. Poslední dobou jedl hlavně jogurty. Já k nim přikoupila také nanukáč. Bylo teplo, jistě mu udělá dobře.

Po návratu jsem uložila věci do ledničky a naservírovala jsem nanukový dort.

„To je na co?“ zeptal se.

„Na jídlo asi.“

„Nechci.“ Stiskl rty jako umíněné děcko. Poslední dobou hodně zhubl.

„Tak ti nachystám chlebíčky. Nechceš upéct kuře? Máš tam ty špalíky, co jsem ti včera donesla.“

„Nechci,“ opakoval znovu.

„Musíš jíst.“ Pobízela jsem ho jako svého syna, když byl malý.

„Nebo co? Nebo neporostu?“ Trpce se usmál.

„Co chceš?“ Měla jsem co dělat, abych potlačila slzu, která se drala do očí. Byl tak křehký. Byl hubený a měl jemné vlasy. Pohladila jsem ho po nich, ale on ucukl.

„Co chci? Chtěl bych znovu žít. Chtěl bych vychovávat své děti lépe, než jsem je vychoval. Chtěl bych poznat vnoučata, mít hodnou ženu. Třeba jako jsi ty.“ Chytl mě za ruku. Jeho ruka byla útlá jako ruka dítěte. Jeho prsty byly ale delší než mé. Už jsem nedokázala zadržovat slzy.

„Proč brečíš?“ zeptal se. Díval se mi do očí, sám měl v těch svých klid. „Nemám rád, když ženy pláčou.“

Schoulila jsem se mu v náručí, jako bych to byla já, která potřebuje pohladit, obejmout. Objímali jsme se dlouho. Tak dlouho, že nanukový dort na talířcích dávno roztál a byly z něj jen sladké loužičky.

„Pojď ke mně,“ zvedl se na polštáři. Beze slov jsem si k němu lehla. „Opravdu bych chtěl, mít ještě jeden život, takovou ženu, jako jsi ty.“

My se ten večer milovali. A bylo to krásné. Měla jsem ho vlastně moc ráda. A přestože byl tak nemocný, líbilo se mi to.

„Ani jsem netušil, že to ještě dokážu,“ řekl potom a usnul. Hladila jsem ho po tváři tak, jak to měl rád můj syn, když byl miminko. Když klidně spal, zabouchla jsem jeho byt a odcházela domů, kde jsem musela ještě něco nachystat. Blížil se návrat syna z tábora. Ale nakonec jsem se vykoupala a usnula.

Druhý den se Radkův stav zhoršil. Volala mi Táňa, že je v nemocnici. A tak jsem jela z práce rovnou tam. „Jen na chvilku,“ řekla nám sestřička.

Byl bledý a téměř nás nevnímal. Při odchodu si mě zavolala zdravotní sestřička do sesterny. „Tohle vám mám dát.“ Předala mi útlou knížečku. Vyprávěl mi, že píše básničky. To, že je také vydal, jsem nevěděla. Bylo to jen pár krátkých básní. V knize bylo ale věnování:  „ŽENĚ, KTERÁ SE DOTKLA MÉHO SRDCE. DĚKUJI.“

Radek za týden zemřel. Na pohřeb jsme šly s Táňou obě. Ale jen já mohla říct, že nás spojovalo víc, než jen přátelství.  

Radkova kniha dodnes stojí mezi ostatními v knihovničce. Vždy, když je mi smutno, si v ní listuji.

Kapucínek K. - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Kniha veršů:

Kniha veršů
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil

velmi dojemny pribeh - jak si osud zle zahrava s hodnymi lidmiSmajlík- neni to vubec fer.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Mašle