Zdravím vás všechny, mí páníčci mi říkají Macíček a popravdě se mám jako v bavlnce. Můžu s nimi spát v posteli a já je večer pěkně hřeji svým kožíškem a oni na oplátku mě. Nemusím se nikde v mrazech nebo v dešti schovat ve skrýších, vždy si můžu někam ulehnout, kde je teplíčko. A klidně i usnu na kuchyňské lince. A taky se musím přiznat, že jsem hodně rozmlsaný a někdy se za to mí páníčci zlobí. No víte, kdo by potom chtěl křoupat granule, když si můžu pochutnávat na kuřecích játrech nebo šunčičce. Obyčejný salám mi také nejede. Ale co si moc dobře vychutnávám, to jsou lososí konzervy, pro nás kočky. Jsem prostě rozmazlenec první třídy a můžu si dělat, co chci. Ale jsem hodný.

Žiji na vesnici a tak doma pomáhám tím, že občas ulovím myš nebo potkana, co se často prokoušou králíkárnou a sežerou malé králíčky, kteří se právě narodili. To nemám rád. Mám tady své zvířecí kamarády a když páníčci krmí králíky, někdy skočím do králíkárny a lehnu si mezi králíky. Oni mně nevadí a já jim také ne. Jen tráva nebo seno mi nejede. To se potom zvednu a jdu hledat něco lepšího na papání. A taky mám kamarádky mezi slepicemi. Rád na ně skáču a koušu jim pírka. Některé to nevadí a některá začne kdákat, že se leknu a uteču. Bohužel ale někdy můj zvířecí pud vyhraje a ulovím ptáčka. Za to se doma na mě všichni zlobí a já pak na ně zklamaně koukám. „Macíku, myšky lov, ne ptáčky,“ říkávají mi. Ale já je nikdy neposlechnu. Rád číhám u krmítka.

Jenže jednoho dne se mi procházka nevyplatila. V březnu mě srazilo auto a já zůstal ležet u silnice. Domů jsem se nevrátil dva dny a páníčci měli o mě veliký strach. Jenže chuť žít byla silnější a tak jsem se po dvou dnech zvedl a šel domů. Měl jsem vylomený zoubek a celou tlamičku od krve. Panička se málem zhroutila a tak mě ošetřil páníček a mně bylo dobře, dostal jsem dobrá jatýrka. Jenže po měsíci jsem nechtěl vůbec jíst a zhubl jsem asi tři kila. No na kocoura je to moc, než u vás lidí. A tak mě vzali k veterináři, kde jsem nikdy nebyl a měl jsem strach. Dozvěděli jsme se, že mám zhnisanou celou tlamičku a všude zubní kámen. Dostal jsem injekci a domů s sebou mi přibalili dalších osm, aby mě páníček každý den píchl.

A naštěstí po osmi dnech mi zánět odezněl a já mohl jít ke zvířecímu zubaři. Přišel jsem o tři zoubky. Au, to potom bolelo. Nešlo mi moc jíst, ale zvládl jsem to a dva dny jsem byl čilý. Potom jsem si ale přestal úplně hrát a všemu a všem jsem se stranil. Už jsem neskákal do králíkáren a neotravoval slepice. Na zádech mi lezla páteř a byl jsem bez energie, motal jsem se a tak jsme zase jeli k doktorovi. Moc jsem se bál. Tam mi brali krev a já se zakousl vnučce od páníčků do ruky. Ještě že měla rukavici. Ale stejně se jí udělalo špatně a málem omdlela. A tak tam pan veterinář ošetřoval mě a se sestřičkou ještě křísili vnučku. A domů nakonec jsem dostal kapačky. V nožičce mám kanylu a dva dny mě páníčci nikam nepustí.

Ani nevíte, jak je mám všechny rád.  I když mě všechno moc bolelo a stále bolí, kdyby nebylo jich, už bych tady nebyl a nepsal tento dopis a lásce ke zvířeti ze strany lidí. Taky jsem zaslechl, jak sousedka říkala, že by jejich kočku nechala raději chcípnout, než aby za ni dávali tolik peněz. Jo, stálo to pár tisíc a ještě stát bude, ale život, i když zvířecí, se na peníze nepočítá. Že mám pravdu? Mňau, váš vděčný kocourek Macíček.