Kolik stojí sen?

Přečtení jednoho příběhu na Chytré Ženě ve mně vyvolalo vzpomínku na výhru, která se mě svým způsobem taky týkala. Ovšem já osobně jsem nikdy nevyhrála nějakou vysokou částku. Myslím, že to bylo vždy řádově v desetikorunách.

Nevím o tom, že by u nás v rodině byl někdo, kdo by si opravdu pomohl k velkým penězům z loterie. Babička pravidelně sázela Sportku, stále stejná čísla, a občas vyhrávala. Její výhry byly takové v takové výšce, že na Sportce neprodělávala, ale ani nevydělávala. Trošku větší náchylnost k výhrám měl můj starší bratr. Už je legendární historka, když ještě jako puberťák koupil 2 losy Červeného kříže (papírové, které se musely rozstřihnout). Tehdy ještě nebyly rozšířené losy stírací. Na první dva losy měl jakousi malou výhru, jako furiant ji samozřejmě vložil do dalších losů. Takhle se to opakovalo do chvíle, kdy prodejci vybral postupně všechny losy a odešel s nějakou desetikačkou navíc v kapse. Když později začaly být dostupné stírací losy, tak vždy, když jsme je koupili pro celou rodinu, jediný vyhrávající los skončil u bratra.

To, o čem chci psát, se odehrálo v roce 1990. Byla jsem v té době v druhém ročníku na gymnáziu a jedna z mých vážných starostí byla, kde seženu psací stroj. Měla jsem mít základy administrativy a věděla jsem, že budu potřebovat pravidelně psát na stroji, abych předmět zvládla. Nebyla to žádná levná záležitost a maminka jako vdova musela obracet každou korunu. Opravdu se nás snažila nešidit, ale nový psací stroj stál víc, než byla její výplata a ani ty z druhé ruky nebyly nijak levné. Už jsem se smiřovala s tím, že budu muset vždy prosit, aby mě alespoň na chvíli pustila některá spolužačka k psacímu stroji a k tomu se snažit vnucovat mamince do práce. Podobné starosti mělo ve třídě více děvčat. Ve svém věku jsem nesla dost těžce, že si nemůžeme dovolit pořídit věc, kterou potřebuji do školy.

Někdy v zimě o prázdninách jsme si udělali výlet do Olomouce. Mě to v Prioru v knihách přitáhlo ke snáři a chtěla jsem ho mít. Byl to vůbec jeden z prvních snářů, které po revoluci začaly vycházet. Maminka se dost zdráhala ho koupit, považovala to za blbost. Bratr se mi smál, že chci zrovna tohle. Ale nakonec se mi ji podařilo umluvit, museli jsme se pro snář do obchodu vrátit a málem jsme nestihli vlak. Odvezla jsem si ho domů, pročítala jsem ho a skvěle se bavila.

O to víc mě překvapilo, že za pár dní chtěl brácha snář půjčit. Vypsal z něj čísla a prohlásil, že by bylo dobré je vsadit, ale že on je vsadit nemůže, protože nemá peníze. Své kapesné obětovat nechtěl. Do teď neprozradil, co se mu tehdy zdálo. Vzápětí jsme to pustili z hlavy. Netušili jsme, že maminka čísla vzala a vsadila do Sportky. O to větší bylo naše překvapení. Přišla, že na ně vyhrála. Bylo to kolem patnácti tisíc, což byly v té době dost slušné peníze. Byl to několikanásobek maminčina měsíčního platu. Ale zase to nebylo tolik, abychom byli takzvaně „za vodou“, spíše to bylo slušné přilepšení.

A víte, co se s penězi stalo? Maminka prohlásila, že peníze rozdělí na třetiny. Ona platila los, čísla byla z bratrova snu a snář byl můj. Mohli jsme si oba říct, co za ty peníze chceme, že nám koupí opravdu cokoliv. Já jsem dostala úplně nový kufříkový psací stroj, bratr vytoužený drahý magneťák ze západu. Vlastně možná spíš z východu, byl japonský.  A co s penězi udělala maminka? Neuměla sama sobě udělat radost a zase je postupně investovala do našich radostí.

Vzpomínám na to ráda, protože tohle mi připomíná, že se člověku může stát něco překvapivého. A žádná situace není zoufalá a někdy se dějí i zázraky, třebaže jsou možná malinké a důležité jen pro několik lidí. Vlastně až teď si uvědomuji, že asi největší radost z výhry měla maminka. Uvědomovala, že ať se snaží sebevíc, tak nám není schopna z jednoho platu a vdovského důchodu dopřát komfort, který by chtěla. A to, že nám mohla pořídit něco navíc pro radost, ji muselo nesmírně těšit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10