Klikatá ulička mě zavedla do končin neznámého města a s mapou v ruce jsem trochu zabloudila. Nohy mě bolí, ale nevzdám to, už to tady někde musí být. Hledám obchod, který mi známí doporučili, že v něm koupím lacino kožené zboží. Na konci ulice je malý domek, mezi futry se opírá polonahý mladík, v koutku úst pomačkané cigáro a nehybně zírá před sebe.

Opodál v prašné cestě leží pes, který si našel v tom vedru kousek stínu a tlapkou odhání dotěrnou mouchu, která mu létá před čumáčkem. Hodila jsem mu kousek jablka, zpozorněl, s chutí ho zbaštil a pokračoval ve spaní. Ještě že mám s sebou vodu, to spalující horko je úmorné. Vyndala jsem lahvičku s vlažnou vodou a při napití jsem musela i přes tmavé brýle zavřít oči, aby mě žár slunce neoslepoval. Po pár krocích jsem se minula s kozou, proboha kde to jsem? Podivné místo, kam mě odmítl odvézt i taxík, jsem si ani ve snu takto nepředstavovala. Jestli to nebude už tamhle za tím rohem, tak se vrátím. Snažila jsem se projít tím nevlídným místem a být z dosahu mladíkových očí.

Konečně jsem došla na konec uličky a za rohem vidím plácek s obchodem. Před ním stojí dva chlápci, takoví ranaři a jen pozorují okolí, že by místní ochranka? Kdo ví. Vešla jsem zdobenými dveřmi do obchodu. Přišel ke mně majitel a dal se do řeči, tady se mimochodem každý ptá, odkud jste. Po vyslovení Česká republika se pootočil a zavolal: „Lucía.“ Po chvilce přišla dívka a s úsměvem se mě zeptala, co si přeju. Řekla jsem jí, že mi jejich obchod doporučili a že bych chtěla hezkou koženou bundu. Prohlédla si mě od hlavy k patě a zjišťovala, kolik hodlám utratit. Měla jsem s sebou eura a dolary a požádala jsem o něco opravdu kvalitního.

Lucía mě po zmínce o dolarech zavedla dozadu a po schodech dolů. Ocitla jsem se v místnosti velikosti sportovní haly a všude kolem od země až po strop kožené bundy jaké si dovedete představit. Sportovní i elegantní střihy, extravagantní modely, jaké nosí populární hvězdy. Pestrá škála barev, z jakých až přecházel zrak. Nádhera, stála jsem v koženém ráji a vnímala jeho omamnou vůni. Lucía mi ochotně ukázala mnoho modelů a nabídla i posezení v křesle, samozřejmě koženém. Přinesla na osvěžení pohárek čaje a s kolegou mi přinášeli zboží jako nějaké celebritě. Asi si mě s někým spletli, nebo se tak chovají ke každému zákazníkovi? Každopádně je velmi příjemné nechat se takto hýčkat. Vybrala jsem si model podle svého gusta, z jemné kůže a s malými knoflíčky na rukávech.

Lucía si všimla mého zájmu i o kabelky a nabídla mi krásnou ve stejné barvě, byla dokonalá, přesně takovou jsem u nás marně sháněla. Vypracování bylo precizní, inu čest tomu, kdo ovládá své řemeslo. Spokojená a nadšená z výhodného nákupu jsem s Lucíou popíjela lahodný čaj a klábosily jsme o všem možném. Pod skleněným stolkem s čajovým servisem stál proutěný koš a z něj vykukovaly kožené drobnosti, zvědavě jsem se na ně zeptala. Lucía s úsměvem vyndala košík a podala mi jej se slovy: „Vyber si, co se ti líbí a nech si to jako dárek.“ Zalapala jsem po dechu. Mohla jsem si vybrat z množství peněženek, taštiček a šminkovnic a všechno z té nejkvalitnější jemňoučké kůže. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi koupila mamince peněženku z černé kůže a chtěli za ni 2200 Kč. No nenechala jsem se dlouho pobízet a jednu taštičku na šminky jsem si vybrala. Spokojená jsem byla já i Lucía, obě jsme udělaly ten den dobrý obchod.

Jen jedna věc mi trochu kazila náladu, bála jsem se se zbožím vrátit tou strastiplnou cestou zpátky. Lucía mě ovšem překvapila. Po zaplacení mi věci hezky zabalila, doprovodila mě před obchod, luskla prsty a jeden z „ochránců“ postávající před obchodem odběhl a za chvíli se objevil s autem a nabídl mi odvoz kam si budu přát jako pozornost podniku. Rozloučila jsem se s Lucíou a majitelem obchodu, nastoupila do auta a odjela. Potěšilo mě, že se nemusím plahočit s taškami a požádala hocha, aby mě odvezl do centra nedaleko mého hotelu. Když jsem se ocitla konečně na hlavní třídě, teprve jsem si oddechla. Přece jen to bylo trochu dobrodružné nakupování a kdoví, na koho jeden natrefí.