Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 29.03. 2024
Dnes má svátek Taťána
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Krámek ve městě se stal mou spásou

1. 06. 2014 | Vaše příběhy

Často si myslíme, že špatná situace, ve které jsme uvízli, je neřešitelná. A přitom občas stačí tak málo…odvaha a snaha, která se vyplatí. A rázem se může situace obrátit. I já byla před časem v situaci, o které jsem si myslela, že ji nedokážu řešit. Byla jsem ještě mladá, ale bez práce, a přitom jsem sama vychovávala svého malého synka.

Když mi syn trochu odrostl, hledala jsem si práci. Dříve jsem nemohla od miminka do zaměstnání, protože jsem neměla hlídání a syn byl na mně závislý. Před narozením syna jsem pracovala jako finanční účetní na ředitelství jednoho státního podniku. Plat jsem měla jako vysokoškolsky vzdělaný člověk slušný a práce mě bavila.

Ale podnik mi nemohl tak dlouho držet místo. A tak jsem se ocitla na úřadu práce.

Styděla jsem se chodit na úřad, pravidelně se hlásit a přihlížet lidem, z nichž chtěla pracovat jen část.

Usilovně jsem si hledala zaměstnání sama. A ejhle! Mnoho lidí tvrdí, že ten, kdo chce dnes pracovat, si práci najde. Ale já se setkala s opakem. Na internetu jsem hledala jakoukoli práci. S vysokou ekonomickou školou a pár lety praxe jsem si troufla jak na pozice s vyššími nároky, tak jsem se nebála odpovídat ani na poptávky po dělnících a pomocných pracovnících. Proč si nevydělávat rukama? Práce se nebojím, domnívám se, že líná nejsem, a každou práci musí někdo vykonávat.

krámek ve městěNa mé životopisy většinou nikdo neodpovídal. Občas přišla odpověď typu: „Je nám líto, ale v současné době nedisponujeme žádnou volnou pracovní pozicí, na kterou byste se hodila. Budeme Vaši žádost nadále evidovat pro případ pozdějšího použití. S pozdravem…..“  To už byl ale div, když si někdo na personálním oddělení, nebo kam má žádost putovala, udělal čas a zaslal tuto odpověď. Ale nevzdávala jsem se. Nemínila jsem chodit pravidelně na pracovní úřad a škemrat na úřadech sociální dávky pro mě a mého syna. Unavovaly mě návštěvy sociální pracovnice, která musela udělat prohlídku v mém bytě, zda zde nemám náhodou zlatý důl, nebo jiný poklad, který by bránil přiznání sociálních dávek.

„Ten počítač opravdu nefunguje,“ opakovala jsem již podruhé, když paní opět přišla na šetření, zda si nežiji v přepychu.

„A proč ho tu máte?“ ptala se paní.

„Jako dekoraci,“ odpověděla jsem klidně. Kdo má právo přikazovat mi, co mám v bytě mít a co mám vyhodit? Počítač v rohu místnosti opravdu nefungoval. Dostala jsem ho od bratra, když rušil kancelář. Těsně před koncem jeho podnikatelské činnosti se mu počítač rozbil.

„Je tam jen nějaká maličkost,“ tvrdil. „Vezmu si ho, až budu mít čas.“

Takto tu počítač stál už dva roky. Bratr na něj asi zapomněl. Chystala jsem se ho odnést kamarádovi, aby se na něj podíval, případně ho spravil. Syn by měl do začátku starší počítač pro výuku, hry i zábavu. Ale nějak jsem neměla čas. Každou volnou chvilku jsem věnovala hledání zaměstnání.

„Musím si najít co nevidět práci. I kdybych měla dělat uklízečku, budu pracovat!“, umiňovala jsem si, když za paní z magistrátu konečně zaklaply dveře.

Denně jsem se vydávala na kole, autobusem i pěšky do ulic města, vždy vybavená štosem životopisů. A chodila jsem, dveře od dveří.

„A co byste tak asi u nás chtěla dělat?“ ptala se majitelka úklidové firmy, když jsem jí podávala svůj životopis. „Vy máte vysokou?“

„Ano, mám, ale klidně budu uklízet,“ horlivě jsem kývala hlavou.

„Ale to není práce pro vás,“ zamračila se paní.

„Proč ne?“

„No, máte tu státnici, kurzy, a u mě byste měla jen minimální plat a dřinu.“

„Ale je to alespoň nějaká práce. Já se toho nebojím,“ usmála jsem se a snažila jsem se ženě vlichotit. Nakonec jsem ji musela přemlouvat, aby životopis zůstal v její kanceláři. Rozloučila jsem se a šla dál.

„Deštník!“, praštila jsem se do čela, když jsem opět vyšla na ulici a zjistila jsem, že venku prší. Já ho nechala v kanceláři. A tak jsem se v rychlosti vrátila, klepla na dveře a už jsem ani nečekala na výzvu, abych vešla. Vstoupila jsem do místnosti a viděla paní majitelku, jak trhá můj životopis do koše.

Zarazila jsem se. Kdyby mé osobní údaje alespoň skartovala, ať se nedostanou do rukou dalším lidem!

„Ehm, to není váš životopis,“ snažila se majitelka firmy o lež. Ale já si všimla svého jména v úvodu. Nechala jsem ji její lži, popadla jsem deštník, ze sevřeného hrdla se vydralo: „Sbohem,“ a stála jsem opět na chodníku.

Po nějaké době jsem musela opět na úřad práce. Jak nerada jsem tam chodila.

„A hledáte si nějakou práci?“ ptala se má referentka, která tu byla přece od toho, aby mi práci zprostředkovala.

„No, hledám.“

krámek„Tak proč ji nemáte? Máte přece vysokou školu.“

„Právě, že mám,“ vysoukala jsem ze sebe a pak se snažila paní vysvětlit, že právě ten vysokoškolský titul mi brání v zaměstnání. „Zaměstnavatelé se ho bojí.“

„Ale to není možné. Zkoušejte to dál, už jste tu evidovaná dlouho. Pokud si do dvou měsíců nenajdete nějakou práci sama, budeme vás muset zařadit do pomoci na úklidu města. A to byste asi nechtěla, s vysokoškolským titulem v reflexní vestě sbírat papírky a zametat?“ usmála se paní.

„Já už beru cokoli. Jen ať mám konečně práci,“ řekla jsem rezignovaně.

„To byste ale neměla jako práci. Měla byste o malinko zvýšené životní minimum, to ano, ale nešlo by vám to do důchodu a neměla byste to placené,“ vysvětlila mi paní.

Doma jsem pak přemýšlela o tvrzeních, jaké vypouští z úst většina pracujících. Ti totiž tvrdí, že lidé pracovat nechtějí, protože jim sociálka platí byty, ošacení a přispívá na jídlo. Tak já jsem byla výjimka! Vyjma životního minima, z kterého jsem sotva zaplatila nájem a inkaso, mi toho moc nezbylo. A hlavně jsem chtěla do práce, být užitečná!

Ocitla jsem se také u několika výběrových řízení. Dvakrát jsem postoupila do druhého kola, které se ani nekonalo. A jinde jsem opět slýchala: „Vy máte na pozici příliš vysokou kvalifikaci.“ Ač jsem se snažila vysvětlovat, že mi fyzická práce nevadí, nebyla jsem kvůli svému vzdělání přijata.

A tak jsem se skutečně ocitla na listině v seznamu těch, kteří musí vykonávat veřejně prospěšné práce. Vyfasovala jsem reflexní vestu nepříjemné oranžové barvy a modrou čepici. Styděla jsem se, když jsem s hrabičkami a lopatkou šla ulicemi našeho města.

„Dáme cigáro?“ ptala se opálená ženština, která mi měla dělat kolegyni. Ihned mi tykala a nabízela ušpiněnou krabičku cigaret. „Ne, děkuji, já nekouřím,“ řekla jsem.

„No jo, fajnovka! Ty se mě štítíš, přiznej se!“ dala ruce v bok a vypadala hrozivě.

„Ne, neštítím. Já opravdu nekouřím,“ bránila jsem se.

„Holky, čumte! Ona se nás štítí!“ křičela na ostatní. Společně mě zavalili přívalem zde nepublikovatelných slov. Od té doby bylo jejich koníčkem místo úklidu kouřit, házet mi nedopalky pod nohy a častovat mě sprostými slovy. „Si myslíš, že když máš školu, jsi něco víc, že?“ šťouchla mě vyzáblá špinavá ženština v roláku neidentifikovatelné barvy. Byl tak špinavý, že jsem se bála, abych se od ženštiny neušpinila, nebo na mě nepřeskočil nějaký hmyz.

Uklízela jsem hlavně já, ostatní hledali, jak se ulít. Zapojili se jen v případě, že jsme šli kolem kontejnerů. To použili veškeré nástroje na hrabání a hledání v odpadcích.

„Hele, ty máš děcko, že? Nechceš to?“ Ukázala mi jedna z žen plastové autíčko, kterému chybělo jedno z koleček. Ta žena se do mé šikany nikdy nezapojila, stála vždy bokem a tiše přihlížela.

„Je trochu špinavý, ale to vyčistíš,“ řekla a plivla na auto. Rukávem své mikiny rozetřela špínu. Zvedl se mi žaludek. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ostatní se na mě dívali a čekali na mou reakci. Já tehdy zapřela svého syna: „Ne, děkuji, já mám holčičku. A je mnohem větší, už si s hračkami nehraje,“ lhala jsem, abych se nemusela odpadu dotknout.

Po této směně jsem hned druhý den ráno stála na chodbě úřadu práce. „Já to nemůžu dělat. Prosím, dejte mi jinou práci. Budu dělat cokoli.“ Plakala jsem, až se mi třásla brada. Ze začátku jsem měla strach, že mě potká někdo ze známých, pozná mě a budu mít ostudu. Nyní jsem se ale bála ostatních nezaměstnaných.

„Ale já vám nemůžu pomoci. Když nebudete chodit uklízet, budete na existenčním minimu. A to byste jistě nechtěla,“ řekla paní. Viděla jsem na ní účast.

„Co mám dělat?“

„Napadla mě jedna věc. Pokud byste začala podnikat, dostanete příspěvek do začátku a…“, zamyslela se, „třeba se vám začne dařit a budete z nejhoršího venku. Promyslete si to. Dám vám týden na rozmyšlenou, ten týden nějak zdůvodním. Nechoďte na úklid, ale po týdnu se mi ozvěte,“ usmála se paní. Byla to vedoucí daného oddělení.

Uplakaná jsem odcházela z kanceláře. Nikdy jsem nechtěla podnikat. Sama s dítětem jsem se toho bála. Ale se svým vzděláním práci nenajdu. Mám kvalifikaci na zaměstnání, které bez vlivných kontaktů nezískám, a na obyčejnou práci jsem „moc chytrá, kvalifikovaná, nebo bych utekla“, jak mi bylo opakováno na výběrových řízeních.

Hned druhý den jsem se domluvila s bráškou, že ho navštívím. Asi deset let podnikal, měl svou prodejnu s elektronikou, a o podnikání leccos věděl.

„No, je to řehole. Podnikat neznamená bohatnout, ale dělat od nevidím do nevidím, stíhat termíny, pořád něco hlídat, a pokud nenajdeš odbyt a věrné zákazníky, v případě služeb klienty, tak si nevyděláš ani na slanou vodu,“ povzbudil mě bratr. Ale mně nic jiného nezbývalo. Nebála jsem se ani tak úklidu, ale nepřizpůsobivých lidí, s kterými jsem tuto práci zdarma měla vykonávat. A i kdybych tam byla sama, plat bych stejně nedostala.

V časovém presu jsem přemýšlela o předmětu svého podnikání. Od malička jsem měla výtvarné cítění. Na střední škole a v prvním ročníku vysoké jsem vedla kroužek keramiky v Domě dětí a mládeže v našem městě. Ke keramice a rukodělným pracím jsem měla vždy vřelý vztah. Kdysi jsem dokonce snila o malé prodejničce, pro kterou bych vyráběla své výrobky. Žádná velkovýroba, ale ruční kusová práce, která by mě bavila a těšila.

A tak jsem za týden paní na magistrátě přednesla svůj plán. V Domě dětí a mládeže jsem si domluvila, že mi budou zdarma půjčovat vypalovací pec, abych si své výtvory mohla vypálit a opatřit glazurou a nemusela mít vysoké počáteční výdaje.

krámekKdyž jsem si pronajala maličký krámek v postranní ulici našeho města, vůbec jsem nevěřila tomu, že by přežil měsíc, natožpak déle. Začínala jsem pouze keramikou. Složitě jsem vozila vymodelovaná dílka přes celé město do Domu dětí a mládeže, abych vše mohla vypálit, a poté do krámku. Ale našli se zákazníci, kteří jedinečnost mého zboží ocenili. „Vy tu máte, co jsem jinde neviděla,“ řekla mi jednou stará paní. „Víte, mně by se hodily i květináčky. Takové se sluníčkem, jako je tenhle obrázek,“ ukázala paní na obrázek, který si právě koupila.

„To není problém. A jak velké by měly být?“ zeptala jsem se své ojedinělé zákaznice.

Paní mi dlouze líčila odstín, velkost i tvar vysněného květináče, a já se pustila v následujících volných hodinách do práce.

„To je přesně, co chci!“ zářila paní, když si za týden přišla pro výsledek. „Ale já jich potřebuji ještě dvanáct. Šlo by to?“

„Samozřejmě, že by to šlo,“ zářila jsem štěstím já i paní.

Když si za deset dní přišla pro své květináče, přivedla s sebou asi dvanáct kamarádek.

„To jsou mé kamarádky z klubu důchodců. Říkala jsem jim o vás, o vašem krámku, jaké máte šikovné ručičky,“ zářila paní. Její kamarádky se rozeběhly po krámku a málem mi ho vykoupily. „Já si vezmu ještě tuto sošku. Vždy jsem chtěla kočku, ale jsem na ně alergická,“ zářila paní, která si objednala květináče, a v ruce držela sošku kotěte.

Postupně jsem si koupila vlastní keramickou pec. A protože mě práce hodně baví, musela jsem brzy vyměnit krámek v postranní ulici za větší, v centru města. Začala jsem se mimo keramiky věnovat také výrobě vonných svíček, háčkování, pletení, malováním obrázků, výrobou ošatek, košíků, ozdobných věnců a všemu, co souviselo s dekorací bytu, domu i zahrady.

Můj krám v centru města je oázou klidu. Cítím se zde šťastná. Když ke mně jednou přišla vedoucí z úřadu práce nakouknout, věnovala jsem jí keramický čtyřlístek. „To máte pro štěstí, když jste mi tak dobře poradila.“

Paní vedoucí je dnes mou zákaznicí a svým klientům mě dává za příklad.

L.K.- čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Krámek ve městě se stal mou spásou:

Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
Krámek ve městě se stal mou spásou
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Hezky pribeh se stastnym koncem. Obdivuji pisatelku za jeji houzevnatost a trpelivost,ktera ne vzdy prinasi ruze.
Ponevadz "vsechno zle je k necemu dobre", domnivam se, ze tvorit krasne veci vlastnima rukama a tim delat radost druhym je mnohem smysluplnejsi nezli prace s cisly.
Preji co nejvice spokojenych zakaznikuSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Ať se daří i nadále..moc vám to přejiSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Obdivuji Vás, jak jste šikovná. Výrobky jsou nádherné.
Přeji Vám, abyste už nikdy nemusela stát na ÚP s těmi, kteří pracovat nechtějí a abyste měla vždy pro své výrobky odbyt!
SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Krásny článok, so smutným začiatkom, ale šťastným koncom. Podľa obrázkov, máte krásne ručné výrobky, ktoré vyrábate s láskou a citom. Držím Vám palce v podnikaní, nech sa vždy len darí.
Obrázek uživatelky
profil
já říkám že každé zlo je k něčemu dobré a tady je toho důkaz....
ono s tou prací je to jak kde, taky jsem byla na ÚP 3x a nikdy mi ONI práci nenašli , vždycky já sama ale člověk musí chodit osobně a ne jen rozeslat životopisy a čekat až se někdo ozve je ale pravdou že je to čím dál horší a nakonec jsem volila předčasný důchod o 3 roky což jsem ale hodně škodná, na druhou stranu jsem našla práci i svému částečně invalidnímu manželovi....
pisatelce přeji ať se daří a ve zdraví podniká....
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles