Krok správným směrem

Vždy jsem byl velký jedlík. Žil jsem doslova pro jídlo. Nechápal jsem, že jiné lidi baví lézt po horách, plavat, jezdit na kole a jinak sportovat. Já měl místo tenisové rakety knedlík a místo výletů knedlo, vepřo, zelo. Byl jsem tak spokojený.

Má přítelkyně mi to nejednou vyčítala. Vím, že jsem se jí nelíbil. Byla ale se mnou, protože, jak říkala, jsem k ní hodný a stále doufá, že mě změní.

 

„Proč si neuděláš doma pořádek? Podívej, máš plnou lednici, plnou spíž i plný mrazák. Vždyť to nemůže normální člověk sníst!“

To říkala má Magda velmi často.

Odmítala čokolády, které se vršily ve spíži, nechtěla zákusky a jedla, dle mého, jako vrabec.

„Vždyť ti to nemůže stačit,“ říkal jsem jí.

„A vidíš, stačí. Zatímco ty, když ti něco upadne, přemýšlíš, jestli to máš na zemi nechat, nebo se s námahou předklonit a sebrat to, já si zvednu vše snadno.“

Ano, Magda nebyla hubená, ale byla štíhlá. Sportovala ráda a často si stěžovala, že ji nedoprovázím. Jezdila na kole sama a na bazén jsem ji také nedoprovázel. Na procházkách jsem zaostával daleko za ní. Když jsem si dělal legraci, že je proti mně hubená, s oblibou mi ukazovala vypracovaná lýtka. Rýsoval se na nich sval a její lýtka byla silnější, než ta má.

„Vidíš, to mám z kola a z běhání.“

Já měl kolem pasu několik záchranářských kruhů plných tuku a musím se přiznat, že i nákup z obchodu jsem táhl s funěním a dělal si několik přestávek. To Magda, ač křehká žena, odnesla nákup na jeden zátah a nedělalo jí to problémy.

 

Po čase jsem začal mít zdravotní problémy. Lékařka mi naměřila při preventivní prohlídce vysoký tlak, cholesterol a zvýšený cukr. Také se mi špatně dýchalo. Vystrašila mě, že pokud se nezačnu hýbat a neshodím, přerostou mé problémy v cukrovku a já si budu muset píchat inzulin.

Přemýšlel jsem, jestli se mám Magdě přiznat. Poznala to sama. Viděla na mně, že jsem zamyšlený a něco mě trápí.  Musel jsem  s pravdou ven.

Tehdy přišla ke mně a zavelela:

„Vše sladké, nezdravé a vše, co je tady navíc, musí pryč!“

„A kam to dám? Ty si to vezmeš?“

I Magda si občas vzala něco sladkého. To, co já jedl denně od rána do večera, si Magda ovšem pečlivě dávkovala a prokládala to fyzickým výkonem.

„Chceš mě zabít?“ ohradila se. Pak nahlas přemýšlela, že bych mohl věci donést někam do domova důchodců, nebo opuštěným dětem, případně bezdomovcům. Udělat tím radost někomu jinému.

Společně jsme vyklidili mé zásoby. Bylo toho mnoho. Věci jsme nastrkali do všech zavazadel, co jsem jich doma měl, a ještě jsme museli donést z obchodu bedny od banánů. S klidem jsem si mohl otevřít slušně zásobený obchůdek, tolik toho bylo.

S Magdou jsme navštívili místní domov důchodců. Tam náš dar odmítli s tím, že nemohou svým svěřencům podávat potraviny, které mají z neznámých zdrojů. I když jsem argumentoval, že vše je čerstvé, v původním nepoškozeném obalu, neuspěl jsem. Zašli jsme také do dětského domova. Tam paní ředitelka zkontrolovala potraviny a byla mile překvapená. Dar přijala. Myslel jsem, že tím to končí.

 

S Magdou jsem začal sportovat. Brala mě na delší a delší procházky, postupně zvyšovala rychlost, a po čase mě přiměla ke koupi kola. Zjistil jsem, že jízda na kole mě baví. S Magdou jsem projel blízké i vzdálenější okolí domova, začal jsem chodit plavat a na zimu jsem si koupil trenažér domů. Začal jsem být na pohybu závislý.

 

Pneumatiky z mého těla pomalu mizely. Má lékařka byla spokojená. Snížil se tlak, cukr i cholesterol a začaly se rýsovat svaly. Ani jsem netušil, že je mám.

 

Po čase mi přišlo pozvání z dětského domova. Děti pořádaly nějakou slavnost, měly nacvičené krásné vystoupení, na které nás s Magdou pozvaly. Bylo to milé. Od té doby s dětským domovem spolupracujeme. Občas tam něco přineseme, na Vánoce koupíme nějaké hračky a v létě jsme se s dětmi účastnili vodáckého výletu. Zjistil jsem, že mě to těší víc, než dřív jídlo a polehávání u televize. Díky dětem máme s Magdou průpravu na dobu, až se sami rozhodneme mít vlastní děti.

 

Už nyní vím, že jsem tehdy udělal díky své přítelkyni správný krok.