Kryštof z Francie

Kryštofa jsem poznala ve Francii. Na první pohled mě nijak neupoutal a moc jsem se o něj nezajímala, ale asi po týdnu se mi začal líbit. Byl vysoký a pořád se usmíval, prostě veselý člověk. To mám ráda. Byl dost sportovně založený. Já jsem ve Francii dělala práci nebo lépe řečeno pracovala jsem jako průvodkyně.

Odjakživa mi totiž dělalo radost učit se jazyky a šlo mi to úplně lehce, bez problémů, takže jsem ve svých třiceti letech mluvila pěti jazyky – anglicky, německy, francouzsky, rusky a španělsky. Kryštofa jsem potkala na akci, kterou pořádal můj francouzský zaměstnavatel. Já nejsem takový společenský typ, nerada se sdružuju ve společnosti více lidí, ale byla jsem nucena jít tam pracovně. Takové akce nemám ráda, ale co se dá dělat a právě tady jsme se začali s Kryštofem tak nějak okukovat. Já jsem nejdřív nejevila vůbec žádný zájem. Věděla jsem o něm, ale tak nějak mě nezajímal. Až to asi nevydržel a dal se se mnou do řeči.

Pár minut jsme si povídali a já šla potom domů. Druhý den jsem totiž měla provádět Francouze tzv. českou sekcí a chtěla jsem být na to fit. Druhý den jsem tedy normálně prováděla a potkala jsem v české sekci Kryštofa a ostatní české lidi, kteří tam byli. Až teprve v téhle chvíli nebo okamžiku jsem si Kryštofa všimla jako chlapa. Do té doby jsem ani nezpozorovala, že je dost svalnatý, na co teda já slyším. Začal mě tak nějak zajímat a nenápadně jsem se snažila být co nejvíc v jeho přítomnosti, ale tak, aby si toho nevšiml. Například jsem Francouze vodila takovými cestičkami, abych byla blízko Kryštofa. Jen jsem musela dělat tak, aby si toho nevšiml šéf, a tím pádem, aby mě neseřval. Zdárně jsem dokončila prohlídku s Francouzi a šla jsem za Kryštofem. Tak trochu jsem doufala, že mě někam pozve. A nemýlila jsem se. Pozval mě sice jen na takovou exkurzi, jak bych to nazvala, po Paříži. Paříž je jedním z měst lásky, tedy, říká se to. Asi to na nás oba zapůsobilo, i když já si to teda nechtěla připustit, ale věděla jsem, že jsem zamilovaná. Jen mě trápilo a byla jsem nejistá, jestli to má tak i Kryštof. Byla jsem z toho nervní a trochu se to projevovalo na chování.

Neměla jsem tušení, jak to mám Kryštofovi naznačit a ptát jsem se nechtěla. Každý den jsme korzovali po Paříži, hodně jsme se spolu nasmáli, což byl asi základní stavební kámen našeho rodícího se vztahu. Kryštof pak jednou přišel asi po dvou týdnech s tím, že bychom si mohli zkusit jít zabruslit někam do parku na kolečkových bruslích. Odporná záležitost pro člověka mého stylu nebo ražení. Já totiž bruslit neuměla a nedokázala jsem si představit, že by mě to Kryštof naučil, jak sliboval. Ale nikdy neříkej nikdy. Tak předně jsme ale museli jít koupit brusle, protože s nimi to všechno stálo a padalo. Odpoledne jsme si vyrazili do takového parku. Já tam natáhla brusle a šlo se na věc. Nebylo to vůbec jednoduché, koneckonců jako každý začátek.

Po prvních neúspěšných pokusech jsem to chtěla vzdát, ale Kryštof se zařekl, že mi předvede, jak na to. Trošku se chvástal, ale to jsem přikládala tomu, že se chce přede mnou předvést. Tak se rozjel z kopečka. Na začátku to bylo v pohodě, ale potom nabral neuvěřitelnou rychlost a bylo zle. Prostě se zřítil do kopy jakéhosi hnoje, nebo co to bylo. Já v prvním šoku za ním, a když jsem zjistila, že mu nic není, tak jsme oba propukli v hlasitý řehot. Do hotelu jsme došli po svých. Když mě viděla moje máma, tak jí bylo okamžitě jasné, že se něco děje. Tak dlouho to ze mě páčila, až jsem jí všechno řekla. Ani to nekomentovala. Co by mohla taky říkat u třeštidla, jako jsem já. S Kryštofem jsme si ještě zašli potom na pozdní oběd a pak šli do pokoje. Každý do svého. Další den mě pozval na večeři.

To jsem popravdě řečeno doufala, že se už něco stane nebo se nějak projeví. Byla jsem poměrně natěšená na setkání s ním. I když jsem vlastně nevěděla, co to setkání a ta večeře přinese, ale stejně jsem se těšila. Dala jsem si taky záležet, abych vypadala co nejlíp. Když jsem přicházela do restaurace, tak už jsem ho viděla z dálky. Byla jsem z něho tak nervózní, což se mi za normálních okolností nestává. Když jsem přišla, tak hned vstal, pomohl mi se usadit a dali jsme si vyhlášené speciality. Já na jídlo ani nepomyslela, docela jsme se v tom nimrali.

Bylo jasné, že jsme oba mysleli na něco jiného než na společnou večeři. Po večeři jsme se zvedli a odcházeli směrem k hotelu, kde jsme byli oba dva ubytovaní. Byli jsme do sebe zavěšení, šli jsme mlčky, nic jsme neříkali, až jsme došli před dveře jeho pokoje. Odemknul a pozval mě dál. Asi jsme oba tušili, co se stane. Neočekávala jsem, že by se na mě vrhnul. Začali jsme se objímat a osahávat. Ještě před splynutím našich těl jsem si chtěla ujasnit priority a na rovinu jsem se zeptala, jak to s námi vlastně zamýšlí.

Přiznal se, že se mu líbím od první chvíle, co mě uviděl. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to neříká kvůli tomu, co se chystáme udělat, ale doufala jsem, že moje tušení není správné. Nebylo. Po velmi žhavé noci jsme spolu byli další rok a půl, než jsme se vzali. Nyní jsme rodiči pětiletých dvojčat a dvouleté holčičky.