Kultura po česku

Jenže člověk míní, příroda mění, jaro bylo nedočkavé a den před představením na můj organismus zaútočila pylová alergie, a to s plnou silou. Teklo mi z očí, nosu, k tomu dávivý kašel, bolest v podrážděných dutinách, prostě katastrofa. V den D jsem se kurýrovala vším, co bylo po ruce, ale bezvýsledně. A já tak chtěla konečně někam za kulturou a zrovna na můj oblíbený divadelní soubor! Jediné co pomáhalo proti tomu šílenému kašli bylo cucání bonbonů, ale na ty už jsem se po jejich více než ročním neustálém požívání nemohla ani podívat. Jednu chvíli jsem si řekla, že do divadla nepůjdu v obavě, že by mne jako rušivý element vyvedli, neboť každý slušný člověk s takovými problémy nemá v divadle co pohledávat. Rušení druhých je přece neslušná bezohlednost. Vyhrálo však mé sobecké ego a do divadla jsem se nakonec přece jen vydala.

Ze skříně jsem vytáhla vhodné večerní oblečení, na hlavu namalovala jak nejlépe šlo obličej, vklouzla do lodiček a vyrazila. Těsně před vstupem do divadla jsem se ještě nadopovala vším možným proti kašli, vypnula mobil a s pevně sevřenými ústy vstoupila s vědomím těžkého společenského prohřešku, že riskuji rušení zážitku ostatních.

Již při hledání místa jsem byla šokovaná neochotou sedících mne pustit na mé místo (čtvrt hodiny před začátkem představení). Tak jsem to tedy oběhla z druhé strany, kde bylo ještě prázdno. Když jsem viděla, v čem lidé do divadla chodí, připadala jsem si, že jsem přišla do hospůdky ve večerní róbě. Většina žen vypadala jakoby šly rovnou z práce někde od pokladny v supermarketu (nemyslím to jako urážku prodavaček, ale oblečení do divadla přece vypadá snad trochu jinak, mělo by být slavnostnější), pánové zase zvolili většinou rifle s tričkem nebo pulovrem. „Konečně někdo slušně oblečený,“ proběhlo mi hlavou, když se do řady přede mnou vřítil mladík v tmavém saku s halasným halekáním na ostatní, co s ním přišli. S hlasitým žuchnutím se svalil do sametového sedadla, sundal sako, z pod něhož na mne koukalo na triku namalované kuře či pokémon. Evidentně naučeným pohybem vylovil cosi z levé nosní dírky, zručně utvořil kuličku a ladným pohybem ji odhodil do uličky. Vzadu se bujaře bavili místní zbohatlíci ze satelitu, co že potřebují na zahradách ostříhat za keře a kdo že to ze zahradníků stříhá nejlépe a za slušný peníz. Dozvěděla jsem se také, že se dá koupit  šikovná zahradnická pomůcka a tou to prý sfoukne ostříhat každý - aspoň povídala jedna z „dam“, co seděla na druhém konci řady. 

Konečně gong, zhasnutí, zatažení závěsu u dveří a divadlo začíná. Pravda, ne každý v dnešní době vše stíhá, takže pár opozdilců ještě ten závěs u dveří odhrnulo, ale já naštěstí seděla uprostřed řady, tudíž jsem nebyla rušena jejich usazováním. Snažila jsem se dýchat pravidelně, nosem, aby se případný prach nedostal do mých dýchacích cest. Naneštěstí hned na začátku se hlavní hrdinka postříkala jakýmsi parfémem, který v mých dýchacích cestách vyvolal bouřlivou reakci. Naučeným pohybem, rudá hanbou (i v té tmě) až za ušima, jsem sáhla v kabelce po první pomoci - bonbonu a s úlevou využila hlasitou hudbu na scéně k rozbalení mé spásy. Ta úleva, že jsem se díky té sladké kuličce nerozkašlala a radost, že zrovna hudbou podtrhovaná atmosféra na scéně přehlušila mé šustění při rozbalování. Při sledování děje jsem si najednou uvědomila, že jsem si vzala jinou kabelku než nosím ve všední den a že jsem tedy asi nedoplnila zásobu bonbonů. Zašátrala jsem v kapsičce a se zděšením zjistila, že mimo již načatý kousek v ústech mám již jen dva bonbonky. Polil mne smrtelný pot hrůzou, že do konce představení s takovým množstvím nevyjdu. V tu chvíli jsem se vybičovala k úspornému cumlání, abych vyšla s tím, co mám   co nejdéle a v duchu litovala, že představení neuvidím celé a ještě budu za „burana“, když odejdu před koncem.

Hurá, přestávka. „Hlavně aby ti, co kolem mne sedí, nešli kouřit. To by mne pak rozkuckalo,“ honilo se mi hlavou. Uvaděč taktně upozornil o dvě řady níže sedící pár ve středních letech, že svačit  v hledišti opravdu nelze, že k tomu je určen zdejší malý bufet. Očividně je to rozladilo, ale nakonec svačinu nacpali zpět do tašky. Ve druhé řadě byly tři dvojice, které si divadlo spletly s Petřínem na prvního máje, až jsem měla strach, aby nezapomněli, že jsou kolem lidi a někteří dokonce i nezletilí. Pán za mnou si vyřídil během přestávky nějakou naléhavou záležitost mobilem, který mu v prvním dějství neustále pípal a pak ještě informoval zřejmě svou paní, že ten chlap (asi co s ním po telefonu mluvil) je debil.

Věřte nebo nevěřte, když jsem docucávala poslední, třetí bonbon, byl akorát konec představení. Nikdo si nedokáže představit mou radost, že jsem to utrpení přežila a že jsem shlédla celé představení.

Ochotníci mne nezklamali, byli opět, jako vždy skvělí. Škoda, že jsem se kvůli hrozícímu záchvatu kašle nemohla smát jako jindy, ale i tak to pro mne byl umělecký  zážitek v tom hezkém slova smyslu. To ostatní, to byl nepříjemný šok z poklesu kultury našeho národa. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský by se asi divil.

Haskova - čtenářka
ChytráŽena.cz