Kuře

Měl jsem krátce vztah a svou Lucii jsem hodně miloval. Byli jsme týden odloučeni, protože byla služebně v Paříži. Domluvili jsme se, že ji po příletu domů vyzvednu na letišti a chystal jsem doma pro ni velké překvapení.

V první řadě jsem svátečně prostřel stůl, nakoupil jsem spoustu svíček, abych dal situaci punc romantiky a koupil jsem jí obrovskou kytici. Lucii jsem si totiž hodlal po příletu vézt k sobě domů. Dal jsem péct kuře do trouby. Oblékl jsem se do svátečních šatů. Na letiště jsem to měl slabých deset minut jízdy autem, a když jsem už musel vyrazit na cestu, kuře nebylo ještě dopečené. Rozhodl jsem se jet na letiště a kuře nechat v troubě, pouze zmírnit stupeň pečení. Nechtělo se mi troubu vypínat, když to mám takový kousek.

Blížil jsem se k letišti a strašně se na Lucku těšil. Jenže v jednu chvíli mi nedal na křižovatce přednost řidič, který se ke mně blížil obrovskou rychlostí z vedlejší silnice. Byl to mnohem větší vůz, než ten můj. Nemohl jsem nic jiného dělat, než se pokusit strhnout řízení. Přesto mé auto cizí automobil zasáhl a mé malé autíčko se poté kutálelo, jako by to byl odhozený míček. Možná, že jsem na malou chvíli ztratil dokonce vědomí. Když jsem se probral, byli všude záchranáři. Na místo přijeli také hasiči, kteří odčerpali provozní kapaliny. Záchranářský tým mě položil na lehátko s tím, že budu transportován do nemocnice.

„V žádném případě! Já s převozem nesouhlasím,“ řekl jsem.

Ale to záchranáře nezajímalo.

„Slyšíte, nemůžu do nemocnice!“ Snažil jsem se zoufale seskočit z nosítek. Byl jsem ale přikurtovaný nějakými pásy k lehátku.

„Já musím domů. Slyšíte? Mně se tam peče kuře!“

Jeden ze záchranářů mi vysvětloval, že nemůžu chodit, protože můžu mít vnitřní zranění. Já se snažil naopak vysvětlit, že vypnout troubu je přednější.

„Kuře počká,“ řekl jeden z mých zachránců.

„Kuře jo, ale trouba je zapnutá a nikdo tam není. Vyhoří celý dům.“

Teprve pak muži od záchranky začali jednat. Chtěli po mně adresu. Naložili mě do sanity a jeli před náš dům. Tam lehátko vynesli ze sanitního vozu. Konečně mě pustí, myslel jsem si. Ale kdepak.

Zeptali se mě, v kterém patře bydlím. Když slyšeli, že ve čtvrtém, napnuli svaly a ty čtyři patra mě táhli do schodů až před můj byt. Ani tam mi ale nedovolili z lehátka seskočit. Byt odemkl jeden z nich klíčem, který si vzal ode mne, donesli mě na lehátku do kuchyně, a tam jsem mohl z lehátka troubu vypnout. Pak mě táhli zase zpátky do sanity. Pořádně se přitom nadřeli. To vše způsobilo mezi sousedy velké pozdvižení. Všiml jsem si, že si někdo z protějšího domu vše dokonce natáčel na mobilní telefon. Já ale nemohl nic dělat, byl jsem znehybněný pásy.

V sanitě jsem se pak ptal muže, který se mnou zůstal v zadní části sanitního vozu, proč se mnou absolvovali takové manévry, když jsem mohl do patra vyjet výtahem, vypnout troubu a sjet výtahem zase zpět, když mě mermomocí chtěli odvézt do nemocnice.

„Mohl byste mít vnitřní krvácení, a to by vás mohlo stát i život, kdybyste chodil,“ vysvětlil mi.

V nemocnici se vnitřní krvácení nepotvrdilo. Měl jsem jen středně těžký otřes mozku. A tak mě druhý den propustili z nemocnice. Lucie vše naštěstí pochopila, přijela za mnou do nemocnice a na kuřeti jsme si pochutnali druhý den. Došlo i na svíčky a na kytici. Škodu na autě mi uhradila pojišťovna a mladý řidič, co nehodu způsobil, vyšel ze střetu bez zranění.

Tak nakonec naštěstí vše dobře dopadlo.

Svehlava - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete