Vyznání – part 2

Tak jsme se dostali až do toho kýženého okamžiku, kdy už opravdu nechybí mnoho k tomu, abychom se ocitli ve horizontální poloze ve vzájemném objetí. Je to tak lákavá představa, že tomu stále odmítám věřit. Ale je to tak. Právě odemykám dveře bytu své kamarádky a vcházíme do ztemnělé místnosti. Ty ale porušíš tuhle kouzelnou, tajemnou atmosféru tím, že se nevědomky opřeš o vypínač na zdi. Světlo se rozsvítí a já najednou znejistím, …

Od chvíle, kdy jsme vystoupili z auta, ani jeden z nás nepromluvil a stále mezi námi přetrvává všeobjímající ticho. Je to opravdu zvláštní pocit. Jsme tady spolu, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že každý sám. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, hlavně ty na okamžik, kdy jsi mi v jedné naší konverzaci sdělil, že ses rozhodl pro svoji rodinu a ne pro nepodstatnou aférku se mnou. Možná bych se měla cítit podvedená, protože jsi teď tady se mnou, ale tak to opravdu není. Za to, jak ses nakonec rozhodl, máš u mě velikánské plus.

Teď, když si uvědomuji, o co se tady vlastně „hraje“, jsem najednou hrozně nejistá.

Na stole před námi stojí láhev vína a dvě skleničky, ale také svíčky, které stačí jen zapálit … zdá se, že sis toho také všiml, protože přistupuješ ke stolu a právě je zapaluješ. Pak se vracíš k vypínači a zhasínáš světlo. Místností se rázem rozlije teplé světlo svíček a nálada je opravdu intimní, … přesto nervozita, která vládne mezi námi, je téměř hmatatelná. Já si nevím rady, a ty jsi na tom podobně. V tu chvíli, jako bych si uvědomila, proč tady vlastně jsme a beru iniciativu do svých rukou.

Vezmu tě za ruku a vedu do ložnice. Chápu tvé rozpaky, protože já jsem na tom stejně. Ale přesto jsem rozhodnutá dotáhnout to do konce. Zastavíme se u manželské postele a ty se na mě podíváš s velkým otazníkem v očích, jako by ses ptal, jestli to je opravdu to, co oba chceme. Já jsem si jistá, i když jsem si vědoma všech rizik, které s tím souvisí, ale ty váháš. Ostatně to, že se v důležitých životních chvílích rozhodnout neumíš, nebo nechceš, oba moc dobře víme. I když ty bys to nikdy nepřiznal. Ty si v tom totiž libuješ, a vím, že tě svými názory štvu. To nepopřeš…

V tomto okamžiku vytahuji z tašky hedvábný šátek a přistupuji k tobě. Jsi o hodně vyšší než já, to jsem si uvědomila až teď. Ale když se k něčemu rozhodnu, žádný problém není neřešitelný. Proto si stoupám na postel, abych ti mohla hledět zpříma do očí, alespoň do chvíle, než ti je převážu šátkem. V tvém pohledu čtu velký otazník, ale nechci ti teď nic vysvětlovat. Rozhodla jsem se, že tohle bude zcela v mé režii, a jsem si jistá, že se ti to nakonec bude moc líbit.

Po chvíli, kdy si hledíme navzájem do očí, ti je zavazuji šátkem a vedu tě, aby sis mohl sednout na postel. Když se posadíš, může vše začít … velice pomalu přistupuji k místu, kde sedíš, a klekám si k tvým nohám.

Velice pomalu rozepínám knoflíček za knoflíčkem, a cítím, že jsi stále nervóznější. Tvoje nervozita se pozvolna přesouvá i na mě, a já si najednou vůbec nejsem jistá, že se ti to bude líbit, že budu schopná uspokojit tvé touhy, …

Stále mezi námi panuje ticho, pozvolna ti svlékám košili a líbám každé postupně odhalené místečko na tvém těle. Ve chvíli, kdy se dostanu k tvému pupíku, porušíš tu kouzelnou atmosféru ticha, otázkou:

„Mohl bych se taky přidat?“

„Nezlob se, zlato, ale teď ještě ne,“ odmítám tvůj návrh a dál věnuji svou pozornost tvému tělu. Postupně se propracovávám až k tvému pasu a v tu chvíli si uvědomuji, že mě strašně zajímá, jestli nosíš slipy, nebo trenýrky. Posunuji se tedy níže, ale jen proto, abych to mohla zjistit a ukojit svou zvědavost. A právě ve chvíli, kdy se dotknu knoflíku na tvých kalhotách, se chopíš příležitosti, a situace se obrací. Já se ocitám v posteli a ty, ani netuším, kdy sis ten šátek z očí sundal, se na mě díváš roztouženýma očima. Když sklopím zrak před tvým pohledem, najednou pochopím příčinu. Hledím do míst, kde se dme tvé mužství a v tu chvíli je mi jasné, kdo bude mít navrch. Poddávám se tvému laskání, které kopíruje cesty, které jsem já předtím vyznačila na tvém těle.

Ve chvíli, kdy se dostaneš k mým ňadrům, se na chvíli zastavíš a položíš mi naprosto nemístnou a nepodstatnou otázku:

„Mohla bys mi vysvětlit, k čemu byl ten šátek?“

„Víš, zlato, někde jsem četla, že to zvyšuje prožitek. A chtěla jsem si ověřit, že to opravdu funguje,“ odpověděla jsem rozechvělým hlasem.

„Chceš tím snad říct, že jsem měl být pokusný králík?“ a nutno říct, že tvůj hlas také nebyl dvakrát jistý.

„Ne, to zcela jistě říct nechci.“

Poté už slova neměla význam, protože ses ke mně sklonil a to, co následovalo, se nedá popsat slovy. Bylo to prostě nádherné. Hodnou chvíli jsme se společně vznášeli na vlnách extáze, a když odezněla hlavní vlna, konečně jsi mě políbil na ústa. Byl to něžný polibek, ale já se ocitla zase tam, jako na začátku našich hovorů. Opět jsem pocítila onu dvojznačnost všech tvých sdělení.

Doba, která byla určena pro naše malé dobrodružství, vypršela jako mávnutím kouzelného proutku. Pomalu jsme se oba oblékli, a ty jsi vykročil ke dveřím. Bylo to nevyhnutelné, ale oba jsme věděli, že je čas vrátit se ke svým rodinám. Celé to bylo jako nádherný sen, který se vlastně ani nestal.

Odešel jsi beze slova rozloučení. A bylo to asi to nejlepší, co jsi mohl udělat. Oba se teď vrátíme ke svým rodinám a zapomeneme, že se to vůbec stalo. Snad …

Příležitostné lásky se ve všem podobají lásce opravdové, až na to, že to není láska.                                                                                                                         

FRANCOIS DUC DE LA ROCHEFOUCAULD

	Přidat do oblíbených		Přidat na
	Poslat emailem		Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10