Láska a tolerance, nebo hloupost?

Už od školních let jsme byly tři kamarádky. Eva, Irča a já. Naše kamarádství přetrvalo roky, a i když jsme se nesetkávaly pravidelně, vždy jsme si aspoň zavolaly nebo zorganizovaly občasnou schůzku. V poslední době se mi párkrát stalo, že jsem potkala ve městě Evu, chvíli jsme si popovídaly, všechno vypadalo v pohodě, ale zdála se mi nějaká smutná, i když se snažila to nedávat najevo. Když jsem se jí na to zeptala, tak řekla, že nic se neděje, že je možná jen unavená z práce. Když jsem mluvila s Irčou, tak ona mi řekla to samé, že taky se jí Eva nějak nezdála, ale že jí řekla, že na ni leze asi nějaká chřipka.

Zdálo se nám to jen jako výmluvy a přemýšlely jsme, co by jí mohlo být.

Měla dvě dcery, šikovné holky, jedna letos končí vysokou školu a starší ji skončila před dvěma lety, tam jsme problém nepředpokládaly.

S manželem fungují sehraně, mají vlastní firmu, kde společně pracují už víc jak 20 let, obě Igora známe. Je velmi aktivní, flexibilní, spolehlivý, rodinně založený, ochotný poskytnout pomoc nejen známým, ale i cizím lidem. Někdy je sice výbušný, ale ani se tomu není co divit, když víme, pod jakým tlakem kolikrát pracuje. Eva se akorát v minulosti zlobila, že na cizí lidi je vždy milý, vstřícný, ale doma mu stačí jen něco málo, co se mu nelíbí a vzteká se. Ale už ho zná a ví, že ve skutečnosti to tak nemyslí. My ho známe taky dost dobře a musím říct, že kdybych nevěděla od Evy, že dokáže být i špatně naladěný, tak bych ho považovala za dokonalého, moudrého, charismatického a hlavně na svůj věk velice dobře vypadajícího chlapa, který se vždy dokázal vzorně starat o svoji rodinu.

Takže jsme předpokládaly, že problémy s manželem taky nemá, tak jsme se hrozily, že je snad nemocná a tají nám to.

Tak jsme zorganizovaly střetnutí v naší oblíbené kavárně.

Přišla jsem první, chvilku po mně dorazila Eva. Hezká jako vždy, oblečená v jejím stylu sportovní elegance, moc jí to slušelo. Kdo ji nezná, nehádal by jí padesátku, vypadá nejmíň o 10 let mladší.

Vzápětí dorazila i Irča.

Když už jsme měly před sebou kafíčko a probraly jsme úvodní téma rozhovoru, na rovinu jsme se jí zeptaly, co se děje.

Zatloukala, že nic, že všechno je v pohodě, ale na náš nátlak už měla slzy v očích. Pak z ní vypadla věta, která nás šokovala.

„Igor má už dva roky milenku. Mladší než naše dcery.“

V prvním okamžiku mě napadlo, že si z nás dělá legraci. Ale když jí už tekly slzy proudem, tak jsem věděla, že od legrace to má hodně daleko.

„Milenku?“ ozvala se Irča. „Ale já vás viděla minulý měsíc, jak jste spolu šli a drželi se za ruce.“

Eva se smutně usmála a začala nás seznamovat s tím, jak to teď u nich vypadá.

„Ano, drželi jsme se za ruce, to teď děláme často, i když ho to předtím celé roky nenapadlo. Celkově se náš vztah změnil.

Z klasického pracovního a každodenního stereotypu založeného jen na povinnostech, starosti o děti, domácnost, podnikáni, řešení problému, kdy týdny, měsíce i roky plynuly skoro stejně, se náš vztah změnil. Předtím jsme spolu žili, někdy se pohádali, jindy udobřovali, ale vždy jsme věděli, že patříme k sobě. Já věděla, že se na Igora můžu ve všech důležitých věcech spolehnout, jen mi v našem vztahu chyběly takové hezké maličkosti jako letmý polibek, chytnutí za ruku večer při usínání, nečekané překvapení v podobě kytičky nebo čokolády a chybělo mi aspoň občas zaslechnout slovíčka Miluji Tě.
Když jsem mu to řekla, tak odpověď byla, že nejsme v amerických filmech, abychom jsme si vyznávali lásku každý den nebo v každém telefonátu, že je to jasné z každodenních činností. Nepochopil, nebo nechtěl pochopit, co jsem po něm chtěla. Tak jsem to nechala tak a byla jsem ráda, že mám manžela, který je zodpovědný, nechodí do hospody, umí zabezpečit rodinu, jen mi u něho za ty roky vadilo, že z jeho chování vypadla spontánnost, těšení se z maličkostí, někdy jsem měla dojem, že všechno je jen o povinnostech a zodpovědnosti.

Teď je všechno jiné. On je jako vyměněný, plný energie, šíří kolem sebe radost a pohodu, těší se z věcí, které předtím přehlížel, i holky si všimly, že se výrazně změnil k lepšímu.

A já mám všechno, co jsem chtěla. Držení za ruce, zamilované esemesky, překvapení, společné výlety, objetí, pohlazení.

Až na to, že nejsem jediná, která to od něj dostává.

Bez pár dní to budou dva roky, když přišel domů a řekl mi, co se mu večer venku stalo, jak pomohl jedné slečně, která byla v dost nepříjemné situaci. U něho nic neobvyklého, pomáhal i bezdomovcům, tak mě ta situace zaujala, ale nepřikládala jsem tomu žádný velký význam.

Následující den se chtěl přesvědčit, jestli je v pořádku, pak se ozvala ona, chtěla mu poděkovat, pak pozvání na čaj, vzájemné rozhovory, poznávání a už to jelo.

Věřím tomu, že ani jeden z nich to neplánoval, no stalo se. Byla z toho láska. Oboustranná. A tehdy jako by se u Igora otevřela nějaká zamčená brána a svou lásku dokázal projevovat nejen jí, ale i mně.

Změnil se, je milý, pozorný, říká, že ho to mrzí, že ví, že mi tím ubližuje, ale nemůže s tím nic dělat, když nechce ublížit jí. A to že nechce, protože ví, čím si ta holka na svůj věk už prošla a že je na něm zatím strašně závislá a on nechce být tím, kdo jí bude taky ubližovat a nechce ji zklamat, když ví, jakou má složitou rodinnou situaci a on je jediný, komu se dokázala svěřit a kdo ji chápe a má ji rád takovou, jaká je. On mi sice tvrdí, že mezi nimi nic intimního není, což mu samozřejmě nevěřím. Věřím mu však, že nic takového neplánoval ani on, ani ona.

To, že se ke mně hezky chová, jsem nejdřív připisovala jeho výčitkám svědomí, ale pak bylo znát, že to není jen přetvářka, ale že to myslí upřímně.

Jakoby tu lásku, co dává jí, nebere mně, ale že je to něco navíc, co je v něm.

Stále mi opakuje, že si beze mě nedokáže svůj život představit a ujišťuje mě, že tohle je jen dočasná záležitost, která když skončí, tak se nic podobného opakovat nebude a prosí mě, abych to vydržela.“

Eva se odmlčela, a Irča hned spustila, že to snad nemyslí vážně, že on chodí za jinou a ona to klidně snáší a toleruje mu to. Že tohle kdyby udělal jí, tak má v momentě sbalený dva kufry a ať si jde za ní.

Já se zeptala, co na to jejich holky. Eva odpověděla, že ony nic netuší. Tím, že Igor má hodně pracovních aktivit, tak byly zvyklé, že nebyl vždy každý večer doma. A když se zeptaly kde je, tak jsem si stále něco důvěryhodného vymyslela. Když odcházel na noc a ony byly právě doma a zjistily to, tak jako výmluva byl jeho kamarád, který bydlí na samotě, asi půl hodinky cesty od nás a vždy se našel důvod, kvůli kterému jel za ním.

„Ty nejsi normální, ty ho ještě i kryješ!“ rozčílila se Irča. „To nemáš žádnou hrdost? Všem bych to řekla a tý slečně bych to parádně osolila, aby věděla, že si nemá se ženatým nic začínat.“

Eva se jí klidně zeptala: „Co bych tím získala? Nic. Myslíš, že bych dokázala sbalit společných třicet let života do kufru a vyhodit ho před dveře? Udělat skandál, abych si dokázala, že jsem hrdá a nikdo se mnou nebude zametat? A co pak?
Co by bylo pak, kdybych to řekla dcerám, rodičům, známým? To si myslíš, že by to prospělo? Komu? Nikomu. Akorát bych se shodila a udělala ze sebe žárlivou hysterku. A tím svým chováním bych si mohla zabezpečit akorát to, že bych zkazila všechno hezké, co mezi námi doteď bylo. A zůstat sama, to se mi vážně nechce.

Proto jsem vám to neříkala, věděla jsem, že je to těžko pochopitelné. Ale já to cítím tak, že prostě musím jen počkat, až to přejde, nebo tak, jako to zničehonic nečekaně začalo, tak se může stát, že to i tak nečekaně skončí. Já vím, že mi nehrozí, že by ode mě odešel za ní, tím jsem si na sto procent jistá, že by to nikdy neudělal.“

Já se zeptala, jestli ta mladá vůbec ví, že je ženatý.

„Jo, ví. Řekl jí to hned na začátku a ví i to, že za ní nechodí tajně, ale já o tom vím. Jednou jsem našla dopis, co mu psala. Z něj jsem pochopila, že to není žádná zlatokopka, která ho hodlá jen využít, ale že je až moc citlivá, že má velké výčitky svědomí z toho, co dělají, že ví, že to není správné, ale neumí si pomoct.“

„A to se setkávají kde? A jak často?“

„Ona tady studuje, bydlí na privátě. Dva dny v týdnu tam nemá spolubydlící, tak to u ní zůstává na noc. Jinak se potkávají každý večer, zhruba od půl osmé tak do jedenácti, nechodí nikam na veřejnost, jsou spolu na parkovišti v autě. Když jede na víkend domů, nebo když jsou prázdniny, tak si píšou několikrát denně e-maily. Žádné chatování, ale normální dlouhé e-maily o každodenních činnostech, co kdo dělá, ale taky o pocitech a hluboké vyznání lásky je v každém z nich.
Jednou jsem přišla nečekaně domů, a na počítači byla otevřená jejich komunikace. Samozřejmě jsem neodolala. Igor byl na záchodě, když přišel a viděl mě u toho, jak brečím, tak mu to dvakrát jedno nebylo, od té doby si dává pozor, aby se vždy odhlásil. Ale mně to stačilo na to, že jsem se ujistila v tom, že to není jen přátelský vztah, jak se mě o tom snažil přesvědčit on.“

To se už Irča zase nezdržela a vylítla: „To jako že on spí s ní, pak přijde domů a spí s tebou?!“

„Ne, se mnou nespí,“ řekla smutně Eva. „Mně dá polibek na dobrou noc, řekne jak je rád, že je se mnou doma, chytne mě za ruku a za dvě minuty spí. A já nemůžu usnout a před očima mám jak ji líbá, hladí, objímá... Někdy je to k zbláznění. Přes den v práci i doma musím být v pohodě a v noci brečím potichu do polštáře.“

„A to chceš dokdy takhle vydržet?“ zeptala jsem se.

„Nevím, čekám snad na zázrak, nebo než za tři roky skončí školu a odejde od nás z města. Nejlepší by bylo, kdyby potkala někoho jiného a uvědomila si, že je nejvyšší čas tenhle nikam nevedoucí vztah ukončit.

Tak to je asi všechno, co jste o mně nevěděly. Na jedné straně je Igorova nevěra, na straně druhé moc hezkých chvil, které díky ní s ním teď prožívám.

Vím, že jsem asi pitomá, ale já ho i přesto všechno stále miluji a chci, aby byl šťastný. Proto mu to všechno toleruji.“

Tak na to jsme už neměly co říct. Irča nesouhlasně kroutila hlavou a já nad tím stále přemýšlím, jak bych se zachovala na jejím místě. Opravdu nevím.