Láska z protějšího domu

Když jsem se přestěhoval do města, ve kterém žiji a studuji, nikoho jsem neznal. Brzy jsem si našel kamarády z řad spolužáků a seznamoval jsem se s okolím svého domova.

Všiml jsem si dívky, která nakupovala ve stejném obchodě jako já. Když jsem ji viděl už asi po páté, neušlo mi, že nejspíš bydlí v panelovém domě sousedícím s tím mým. Moc se mi líbila. Rád bych jí své sympatie projevil, nikdy jsem se ale nezmohl na to, abych dívku oslovil.

„Co když je zadaná? Vysměje se mi,“ honilo se mi hlavou, a dál jsem jen sledoval, jak mi několikrát týdně mizí v útrobách sousedního domu.

„Ty ji znáš?“ zeptal se mě jednou kamarád, který mě na nákup doprovodil.

„Ne,“ přiznal jsem, „ale líbí se mi.“

„Máš štěstí, je sama,“ řekl. Přidal ještě pár informací, jako že se jmenuje Markéta, má ještě mladšího bratra a studuje gymnázium.

„Jmenuje se Dlouhá, Markéta Dlouhá,“ dodal to nejpodstatnější. Kamarádova sestra chodí s Markétou do třídy, a tak mi poskytl i informace o jejích koníčcích. Vzácně se shodovaly s mými.

Večer jsem pozoroval z okna světýlka v protějším domě a přemýšlel, co asi Markéta dělá. Byl jsem zamilovaný jako malý kluk, a rozhodl jsem se konečně jednat. Napsal jsem Markétě dopis. V něm jsem se vyznal ze svých citů a pozval dívku na schůzku. Připsal jsem své telefonní číslo, jméno i adresu, a společně s čokoládou vložil do obálky s nápisem „Markétě“ a vhodil do schránky se správnou jmenovkou.

Zavolala mi hned druhý den.

„Nešla bys na procházku? Do kina? Nebo na kafe?“ Chrlil jsem momentální nápady. Když souhlasila, byl jsem štěstím bez sebe. Domluvili jsme se, že se setkáme před jejím domem, a pak uvidíme, co podnikneme. Byl jsem tam včas. Sledoval jsem netrpělivě hodinky, když ke mně přišla nějaká žena.

„Asi čekáš na mě,“ usmála se.

„Ne, nečekám.“

„Ty nečekáš na Markétu Dlouhou? To jsem já.“

Žena byla blíže věku mé mámy, byla tak o osmnáct let starší než já.

„Asi čekám na vaši dceru,“ vysoukal jsem ze sebe.

„Ale já žádnou dceru nemám. Ani syna. Jsem sama.“

„Spletl jsem se,“ v duchu jsem proklínal kamaráda. Asi se spletl.

Jak se později ukázalo, nespletl. Kamarád si ze mě vystřelil. Dívku, do které jsem se zakoukal, vůbec neznal. Znal ale paní Dlouhou, starou pannu, které jsem se poté jen těžce zbavoval. Musela čekat za záclonou, až půjdu ven, vždy mi byla v patách. Nechtěla se vzdát nezadaného studentíka, a ač byla mnohem starší, činila si na mě nárok.  

„Jsme přece oba sami,“ mrkala na mě přes své dioptrické brýle.

Ta pravá se jmenovala Jana. Nakonec jsem i ji poznal, ale lásku našel přece jen jinde. A ani nebývalý zájem paní Dlouhé ji neodradil.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10