Lhát se někdy vyplácí

Hodně jsem slýchala o lidech, kteří se zhroutili po ztrátě zaměstnání. Sama jsem si tu situaci neuměla představit. Měla jsem dobrou práci ve vynikajícím pracovním kolektivu. Po smrti mého manžela jsem sice táhla celou domácnost sama, a nebylo to lehké, ale dokázala jsem zaplatit veškeré výdaje včetně synovy vysoké školy. Jako úřednice na ředitelství výrobní firmy jsem měla také dostatek času na své volnočasové aktivity.

„Pokud bych já přišla o práci, tak bych se ještě víc věnovala turistice a cestování,“ reagovala jsem na oznámení kolegyně, že její manžel přišel o zaměstnání. „Odpočinula bych si a našla bych si po čase novou práci.“ Bylo pro mě lehké toto říct. Vždyť jsem měla přece své místo.

„Ale z něčeho bys žít musela. Nezapomeň, že tvůj syn studuje,“ reagovaly ostatní kolegyně.

„To jistě. Proto také šetřím a nezaměstnanost bych vykryla z úspor,“ řekla jsem. Já si prostě neuměla představit ani to, že o práci přijdu, natož skutečnost, že bych ji dlouho hledala a nemohla najít.

Tehdy jsme ani netušily, jak blízko reality jsme se s kolegyněmi právě ocitly.

Do roka naše firma skončila svou činnost. Nejdříve se snižoval objem výroby pro nedostatek zakázek, až posléze výroba ustala úplně. Náš podnik byl zrušen a my jsme se ocitli na dlažbě.

Od prvního okamžiku jsem hledala novou práci. Dokonce jsem si ze začátku vychvalovala dostatek volného času, možnost spát do pozdních dopoledních hodin i dostatek času na koníčky. První měsíce jsem jezdila po výletech a byla spokojená. Zhruba po půlroce jsem ale měla část úspor vyčerpaných, a tak, jak se zvyšoval studijní ročník mého syna, se úměrně zvyšovaly také výdaje. Na výletování jsem neměla vhodný doprovod, protože známí chodili do práce a byli unavení. Pomalu, ale jistě jsem začala propadat panice. Co si počnu?

Uvažovala jsem o tom, že změním hledané povolání. Už jsem nehledala jen kancelářská místa, ale poohlížela jsem se po jakékoli práci. Prošla jsem řadou pohovorů.

„Litujeme, nemáte zkušenosti s prací v dělnických povoláních,“ slýchala jsem z úst osob vedoucích pracovní pohovory na dělnické pozice.

„To nemám, ale jsem učenlivá,“ snažila jsem se zapůsobit. Neúspěšně. Vždy byl vybrán někdo jiný. Oslovila jsem veškeré známé ve svém okolí, zda by mi nemohli pomoci. Neúspěšně. Denně jsem rozesílala spousty životopisů ve snaze najít jakoukoli práci. Opět neúspěšně.

Smířila jsem se s vidinou občasných brigád, které jsem také začala hledat. Jaké ale bylo mé rozčarování, když jsem ani na obyčejný úklid nebyla přijata?

„Mám snad levé ruce? Jsem prašivá?“, podléhala jsem plačtivé náladě. Co bude dál?

Po nějaké době jsem už téměř nevycházela z domu. Přestala jsem jíst a pila jen kafe. Byly to litry kávy denně! A následoval další kolotoč. Mezi inzeráty s poptávkou po nových zaměstnancích jsem hledala ty, kterým přímo vyhovuji. Mám řidičák, ale neřídím. Ani mé jazykové znalosti nejsou příliš dobré. Neměla jsem certifikát strážného, sociálního pracovníka, ani kurz na vysokozdvižný vozík. Jen mé znalosti účetnictví a administrativní práce byly na celkem vysoké úrovni.

Časem jsem chodila i na pohovory na místa, kde jisté jazykové znalosti vyžadovali.

„Umíte anglicky?“ „Dokážete se domluvit německy?“ „Zvládnete případnou cestu automobilem?“ Při takových a podobných otázkách jsem vždy po pravdě kroutila hlavou ze strany na stranu. A nebyla jsem přijata.

Už jsem ničemu nevěřila. Opět jsem odeslala odpovědi na nějaké ty inzeráty. Dávno jsem netvořila složité odpovědi na daný inzerát, ale automaticky jsem odesílala univerzální odpověď doplněnou univerzálním životopisem. Nevěřila jsem.

Asi pak mi někdo volal.

„Dobrý den, zasílala jste nám odpověď na nabídku pracovního místa skladníka. Je váš zájem stále aktuální?“ oslovila mě žena. Ani jsem nezaregistrovala název firmy a její jméno.

„Ano, samozřejmě,“ koktala jsem. Byla jsem pozvána do firmy hned následující den k pohovoru.

Ihned jsem si rozevřela inzerát, na který jsem odpovídala.

„Komunikativní schopnosti, aktivní řízení, základní znalost anglického jazyka, kurz na vysokozdvižný vozík, dobrá znalost práce s počítačem,“ četla jsem výčet dovedností a znalostí, které bych měla mít. V tu chvíli jsem se opotila. Vyjma prvního a posledního, nezvládla bych vůbec nic. Mám na pohovor vůbec chodit?

„Co blázníš? Ty si myslíš, že všichni to ovládají? Zkrátka dělej, jako že to umíš. Řidičák máš, doplatíš si jízdy, jazyk se, pokud bude potřeba, doučíš, a vysokozdvih? Je to jako složitější autíčko na ovládání. To při své inteligenci zvládneš,“ nabádala mě o hodinu později kamarádka, kterou jsem v zoufalství pozvala na kávu.

A tak jsem na pohovor šla. Naočkovaná kamarádkou jsem si připravila verzi, jak budu odpovídat, když se mě zeptají, zda to nebo to dokážu.

Tu práci prostě musím získat!

Po pár minutách rozhovoru, kdy se mě muž vedoucí pohovor ptal na mé počítačové dovednosti a znalosti administrativy, se mi zkřivila tvář.

„Máte zkušenosti s řízením vysokozdvižných vozíků?“ zeptal se muž.

„Mám,“ lhala jsem.

„To znamená, že máte platný kurz?“

„Ne, to zrovna ne. Pracovala jsem v podniku, kde jsem s vozíkem jezdila. Mám i řidičský průkaz. Ale kurz přímo nemám. Ten bych si v případě potřeby dodělala. Jezdit ale fyzicky umím,“ lhala jsem, jako když tiskne.

„Tak vám jízda autem problém nedělá?“ ptal se muž dál.

„Ne, nedělá,“ opět jsem zalhala.

„A co angličtina?“ usmál se muž naproti mně.

Vtom  přišla má chvíle. Muž se mě chtěl nejspíš ptát anglicky na něco, já ho ale nepustila ke slovu. Odhrkala jsem velký odstavec anglického povídání, které jsem se večer našprtala, a aniž bych věděla, o čem je řeč, suverénně jsem se usmívala. Kamarádka mi ho sepsala a jediné, co jsem věděla, byla skutečnost, že v povídání je chvála na skladové účetnictví a vše, co se práce skladníka týká.

„Tím zapůsobíš!“ culila se. „Použila jsem v tom dost složité fráze. Možná, že ani ten, kdo pohovor povede, ti nebude rozumět. Hlavně neudělej chybu, dobře se to našprtej, ať to nespleteš a tvař se, že víš, o čem mluvíš,“ radila mi. A tak mi nezbývalo, než ji poslechnout a doufat, že nebudu odhalena. Muž se zaujetím naslouchal.

„Jde vidět, že se vyznáte. Bude vám ale, při vaší pracovní minulosti, stačit pouze práce skladníka?“ zeptal se posléze.

„To víte, že bude. Vždy jsem snila o práci ve skladě. Mám ráda pořádek, jsem pečlivá a dokáži se lecčemu přiučit,“ odříkávala jsem pokorně.

Rozloučili jsme se a já opět jen čekala. Následující den mi nikdo nevolal. Byla jsem přesvědčená, že je to důkaz toho, že jsem opět nebyla přijata.

„Ani ten našprtaný anglický text nepomohl,“ svěřovala jsem se o dva dny později kamarádce.

„Rozhodně to nevzdávej, věř si, a klidně použij ten text i příště,“ nabádala mě kamarádka.

Ale text jsem už nevyužila. O dva dny později mi volali, že jsem přijata.

Angličtinu jsem za roky práce ve skladě využila jen jednou, a to jsem si vypomohla slovníkem. Vysokozdvižný vozík jsem řídila roky a od začátku jsem ho ovládala i bez kurzu. A k služebnímu automobilu jsem se nedostala vůbec.

Inu, někdy se i lhaní, pokud je použito v dobré víře, vyplácí.