A tak v den „D“ jsme se vypravili do pražských Letňan. Když jsme přišli do velké místnosti, kde byl kulatý tunel a v něm proudil vzduch a lidé tam už lítali, ve mně na zemi byla malá dušička, asi tak, jak to máma cítí se svým dítětem, i když je to dítě již dospělé.

Za chvíli syn odešel do vedlejší místnosti a vrátil se ve slušivé kombinéze, kterou mu zapůjčili.

V místnosti bylo vše skleněné, takže jsme viděli, jak přišel instruktor a vysvětloval účastníkům, o co půjde.

Viděla jsem obavy v očích mého syna, ale zároveň odhodlání, že se nenechá zahanbit, protože právě v tunelu lítal asi 10letý chlapec. Instruktor ho držel za ruce a posunky mu dával rady, co má dělat. Syn mi nastavil telefon a prý že ho mám natáčet, až bude v tunelu.

Přiblížila se ta chvíle a vidím, že můj syn vchází do tunelu, instruktor mu nasazuje brýle a začínají pouštět vítr do tunelu. Nejprve slabší proud větru, takže lítali asi 1 metr na zemí, pak měl dělat něco s rukama a tím se otáčet tunelem. Viděla jsem, jak se mu tím větrem rozlítaly tváře a pusa, pak proud přidávali a létali výš a výš a najednou vzlétli až do vrcholu tunelu, nahoru, dolů, nahoru a dolů.

Pak ho instruktor vyvezl ven z tunelu a mezitím, tam šli jiní lidé, syn čekal na druhou fázi.

Když vplul do toho tunelu, chytil ho instruktor za ruce a dával mu nějaké pokyny a vidím, jak lítají  až vysoko do věže. Jak jsem se dočetla na instruktážních tabulích, tak lítali až 270 km/hod. Je to vše nastavené podle váhy a výšky zúčastněného, takže obsluha mixážního pultu ví, jaký proud může ten jednotlivý jedinec snést.

Nakonec jsem byla z toho nadšená i já, syn má vše zdokumentované, co jsem točila přes sklo toho tunelu a měli jsme všichni hlavu v oblacích, i když jsme vlastně stáli dole.

Bylo to krásné, syn má zážitek na celý život, já vzpomínky, ale že bych se odhodlala do toho větrného tunelu já sama, tak to nikdy, možná kdybych byla mladší.

Ale věřte nebo ne, je to fakt fantastické. Zkuste se také proletět ve virtuální realitě...