Má cesta do Maďarska

Jistě, že jsem chtěl poznat tolik opěvované termální maďarské lázně. Lákalo mě ale také poznat okolí a místní kulturu. A tak jsem vyjížděl svým automobilem do nedalekých měst podívat se po památkách a poznat nedaleká města. Osvědčilo se mi zaparkovat v někde v centru města, poblíž nějakého náměstí a napsat si jeho název na papír tak, jak stojí na tabuli. Tak jsem papírek v případě, že jsem zabloudil, ukázal komukoli na ulici, a ten mě opět správně nasměroval zpět.

Třetí den jsem opět vyjel za poznáním do asi padesáti kilometrů vzdáleného města. Opsal jsem si text na tabuli a vydal se poznávat okolí. Kochal jsem se památkami, procházel parky, navštívil několik kostelů a ztratil orientaci, kde jsem.

Kolemjdoucímu muži jsem ukázal lísteček s textem. Podíval se na mě, poklepal si na čelo, a šel dál.

Nechápal jsem mužovu reakci. Prošel jsem několik ulic a opět jsem ukázal lísteček, tentokrát starší ženě. Ta se podívala na nebe, jako by na něm něco hledala, mávla rukou, a byla pryč. A tak jsem opět bloumal městem a přemýšlel jsem, kudy se mám dostat zpět na náměstí, kde mám zaparkovaný vůz.

Copak to je asi za místo, že každý reaguje na jeho název tak zvláštně? A opět jsem potkal skupinku lidí. Ukázal jsem lístek, který si postupně všichni přečetli. Začali se smát, a byli pryč.

Ihned po nich jsem potkal pošťáka. Ten mi jistě poradí, jak se mám na náměstí dostat.

A opět podobná reakce. Pošťák mávl rukou a něco zanadával.

Smířen s tím, že do večerního smrákání je už blízko a já vůbec nevím, kde se nacházím a kudy se dostanu ke svému autu, jsem se loudal ulicemi města. Přestože jsem potkal ještě pár lidí, netroufl jsem si jim už lístek ukazovat. Najednou jsem před jedním domem uviděl místního policistu.

Pokud ten mi nepomůže, tak už asi nikdo. S tímto zjištěním jsem přispěchal k policistovi, pozdravil jsem, protože jediný pozdrav jsem se v místním jazyce naučil, a požádal o pomoc s tím, že jsem váhavě předložil lísteček s textem. Policista si lísteček přečetl, a pak se nahlas začal smát. Prohýbal se přitom v zádech a já přemýšlel, proč všichni reagují tak divně na název náměstí ve městě, ve kterém žijí. Ukázalo se, že onen policista umí slovenštinu. Poplácal mě po rameni, a pak se mě zeptal:

„Víte vůbec, co na tom lístku máte napsáno?“

„No, název náměstí, kde jsem zaparkoval své auto. Potřebuji se k němu dostat.“

„To si jen myslíte. Na tom lístku totiž stojí: POZOR, PADÁ OMÍTKA.“

Konečně jsem pochopil, proč lidé toho města na lísteček tak reagovali, i to, proč se starší paní dívala do nebe.

Nakonec jsem přece jenom s pomocí policisty, kterému jsem popsal, jak náměstí vypadalo a co na něm bylo, dostal ke svému autu. A s údivem jsem zjistil, že jsem vlastně bloudil v okruhu zhruba kilometr vzdáleném od svého vysněného cíle.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10