Mačeta

Nedávno jsem dělala větší úklid doma. Člověku se za život nahromadí spousta věcí, a některé v domácnosti zůstávají i přesto, že jejich původní majitel je dávno pryč. Takto jsem si i já mohla zavzpomínat.

Ze zadní části skříně s čisticími prostředky jsem vytáhla něco podélného. Dávno jsem na ni zapomněla. Můj syn měl tehdy něco málo přes deset let, když jsme spolu navštívili výprodej vojenského skladu. Chodil do skautského vodáckého oddílu a já si myslela, že se mu bude hodit něco na vodu, nebo třeba do lesa. Hodně jsme tehdy chodili na horské túry. Syna ale nezaujaly vojenské bundy ani košile, možná právě proto, že doma už jednu vojenskou bundu měl. Dnes, když syn už bydlí sám a bunda doma zůstala, ji nosím já na houby, borůvky a procházky po horách. Nezaujaly ho ani dalekohledy, jeden už také doma měl. Nejvíce ho fascinovaly zbraně. A pak se rozzářil! Zaujala ho totiž mačeta.

„Tu musím mít!“ jásal.

„Jsi normální? Jsi ještě malý, a já ti koupím zbraň?“ reagovala jsem.

„My ale jdeme s vodáky dobývat Vikštejn. Musíme mít zbraně,“ argumentoval syn. Syn jezdíval se svým vodáckým oddílem každý rok právě na zříceninu tohoto hradu, kde si děti hrály za dozoru dospělých vedoucích na jeho dobývání. Nikdy se nic nestalo, kluci a holky měli s sebou pouze klacky, plastové zbraně z hračkářství nebo podomácku vyrobené atrapy zbraní. Já mu přece nekoupím těžkou a jistě nebezpečnou mačetu?

Syn objekt svého zájmu nechtěl jen tak vzdát.

„Mami, vždyť je to úplně tupé. Guláž na nás dá pozor.“ Mačeta byla skutečně tupá a Guláž, čtete dobře, na konci je skutečně „ž“ byl tehdejší vedoucí vodáků, resp. jeho přezdívka. Nehodlala jsem syna podporovat v lásce ke zbraním. V tu chvíli k nám přišel prodávající.

„To mu klidně můžete koupit, je to jen atrapa,“ usmál se.

Vzpomněla jsem si na to, jak vodáci dobývali Vikštejn před rokem. Neměl mi tehdy kdo pomoci s „výrobou zbraně“, která byla v seznamu nezbytných věcí. A zatímco tatínci ostatních dětí se vyžívali ve výrobě různých mečů, dýk a dalších zbraní ze dřeva nebo i kovu, já synovi stěží ořezala klacek, který ze studu vyhodil ihned, co jsem ho ztratila z očí a raději svému vedoucímu řekl, že si zbraň zapomněl doma. Nikdy dříve nepřišel syn z dobývání hradu ani s nejmenším škrábancem, přestože děti, které měly tatínky, měly často i důmyslně vyrobené a ostré předměty. Syn tam stál a obdivně hleděl na mačetu, která stála pouhých sto korun. Začalo mi být syna líto.

„Dobře, koupím ti ji, ale musíš mi slíbit, že budeš opatrný. Možná s tou mačetou nikomu nic neusekneš, ale umlátit bys ho mohl,“ poznamenala jsem, protože mačeta byla skutečně těžká.

Syn zvítězil. A tuto mačetu jsem právě vytáhla ze skříně. Tolik let mi tu jen ležela. Dnes má syn dvacet jedna let, žije už ve svém bytě a druhým rokem studuje vysokou školu. Mačetu nikdy nepoužil, protože ten rok začalo právě v období dobývání hradu deštivé období a akce byla zrušena. Další rok vedoucí vodáků založil rodinu a místo dobývání hradu zavedl jiné akce v blízkém okolí, aby nemusel opouštět manželku a mohl se věnovat právě narozené dcerce. Rok poté vedení oddílu převzal jiný vedoucí, a ten zavedl zase jiné akce.

Nikdy nepoužitou mačetu jsem proto nabídla synovi.

„Co bych s ní asi dělal?“ ušklíbl se.

„No a co s ní asi mám dělat já?“

Syn mačetu odmítl, mně ji bylo líto vyhodit, a tak opět leží ve skříni. Takových věcí mám doma víc.

Syn si při stěhování vzal jen část svého oblečení. Některé kousky jsem vyhodila, některé darovala na charitu, část jsem nabídla své sestře pro synovce, ale… Při úklidu jsem vytáhla ze skříně další unikátní kousek. Tehdy jsme jeli navštívit krajské město. Syna tehdy okouzlily rifle, které by se daly charakterizovat jednoduše: „kde nic, tu nic“. V riflích bylo totiž víc děr, než materiálu. Jistě, děravé rifle jsou módní i nyní, tyto byly ale obzvláště vyvedené. Skutečně byly děravé až moc, ale syn je za každou cenu musel mít.

„Ty v tom opravdu chceš chodit?“ ptala jsem se. To už měl syn asi čtrnáct.

„No samozřejmě. Ty mi bude každý závidět.“

Opět jsem svedla se synem slovní přestřelku. On bez riflí odmítal odejít z obchodu a já mu tento módní a extravagantní kousek za žádnou cenu nechtěla koupit.

Nakonec syn prohlásil, že v létě půjde na brigádu a rifle mi, pokud mu je nyní koupím, splatí.

Rifle jsem mu jako jedinému synovi koupila. Sice jsem se malinko styděla, když mi prodavačka děravou věc balila a zpoza brejliček mě překvapeně pozorovala, ukázala jsem ale na syna a ona chápavě pokývala. Nebudu vás napínat. Syn tyto rifle nikdy v životě nevzal na sebe! V létě skutečně šel na brigádu, měl už ale kapánek jiný náhled na módu a nikdy mi rifle nesplatil. Místo nich si koupil černé rifle, černou bundu a černý šátek, další stupínek po děravém období. I toto módní období má naštěstí už za sebou.

Takových pokladů zůstalo doma víc. Nyní mě vrátily o pár let zpět. Vzpomínala jsem na to, jak syn vyrůstal, na jeho pubertu a srovnávala s tím, jaký je nyní.

A docela se těším, až budu mít sama jednou vnoučátka. Možná i ona se budou jednou přít se svým tátou o to, co nutně dle svého pohledu musí mít. A možná, že mačeta a rifle „kde nic, tu nic“ přijdou ještě na řadu, aby připomněly synovi jeho dětská a pubertální léta.

Se škodolibou radostí jsem tyto zvláštní poklady uložila. Jednou ještě přijde čas, kdy budou využity…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete