Máj - lásky čas

Náš tatínek moc tradic nedodržoval, ale tuto měl rád. Vždyť přece nikdo nechce, aby mu ženuška uschla. Každý rok vyvedl svoji  „maminku“ pod rozkvetlou třešni, kde jí dal mlaskavou hubičku. Neměl cestu dalekou jen okolo pivoňky, skalky, zpovědnické hrušně, dva schody, jezírko a ano, ona krásná rozkvetlá třešeň. Někdy úrodu sklidil, jindy se dělil se špačky či nájemníky červy. Špačkova letka či okřídlení braši, červi, bílé zlo či ... raději neprozradím. Tak je nazýval. Tatínek měl tyto plody moc rád, ale čekal, až budou krásně skoro černé, pak si pochutnával. Žel se musel i dělit právě s tímto nevítaným druhem.

Jeho trička nosívala stopy šťávy, ač se maminka hněvala, aby byl příště opatrnější, nic naplat. Tu tatínek očima pohladil svoji Boženku, i pravil: „Kdopak měl šatečky od borůvek?“ Kdo jiný než maminka. Ale to jsem se nějak zatoulala ve vzpomínkách dál. Tatínek si každičký rok hlídal, zda již láska (tak nazval třešeň) kvete. Hlavně aby to nebylo moc brzo či květy nepomrzly! Pokud nevykvetla, nevadilo, v místnosti rozkvete velice brzo. Ale ouha, když pomrzla. Tu bloumal  po kraji a hledal, kde tak větvičku nalézti. Někdy šel krátce, jindy ho to stálo dost sil, než našel.

Jednou se stalo, že vše v okolí pomrzlo. Nikde ani pupének. Natož květ. Zkrátka zmrzlíci si zahráli s osudem. Tak se toulal po své domovince, až ji našel. Byla v zahradě za vysokým plotem. Nevěděl, komu patří, kdo tam žije, ale vždy se v hospůdce něco dozvíte. To, co uslyšel, mu radost neudělalo, žil tam člověk nerudný a ještě přivandrovalec!! Tudíž žádné dobré zprávy, copak, že nebyl starousedlík, ale nerudný, to je jiná. Nechtěl nic riskovat, proto se rozhodl tak, jak daná situace přímo vyžadovala. Druhý den časně zrána se vypravil s kamarádem Karlem na „válečné“ tažení.
Tatínek nebyl nijak sportovně založen, naproti Karel, to byla jiná. Oba zdárně přelezli plot a kýženou haluz už svírají v ruce. Tu se vám z nějakého koutu zahrady přiřítí člověk neandrtálský i s kyjem, řevem a přímo se řine na naše muže. Oba svorně prchají, jen tatínek, jak není navyklý sportu, tak přelézá plot tak nešťastně, až je označen.
Doběhli k autu, které si zaparkovali raději kousek stranou, aby nebylo vidět před zvědavci. Lup je lup. Bohužel divý muž je spatřil už dříve, i vyřítil se tam též. „Dej sem tu větev!!!!“ „Co? Nedám!!!“ „Vrať ji!!!“ „Nikdy!!!“ Tu se tatínek naštval, neb představa, že by svou Boženku nepolíbil pod rozkvetlou třešní, byla nepřijatelná, i hrdě vystoupil. „Větvičku nedám, moje jest! Tu jsem směnil za kus kalhot.“ Pro potvrzení jeho pravdomluvnosti se otočil a ukázal již zmíněnou skobu. „Člověče, chlape, tu jsem si udělal naposledy snad před padesáti lety, když jsem lezl pro větev k sousedům, abych dostal hubičku od své, tedy později, Mařky!!“ „No právě, hubičku, tu jsem chtěl od své Boženky, ale naše třešeň opadala a nikde nebyla, až tady.“ „Dobře, tak si ji nech, stejně, co bych dělal s ulomenou větví. Ale příště zazvoň.“ „No jo, ale v hospodě se říkalo - člověk nerudný, tak jsem si nedovolil riskovat.“ Tu se tatíci shodli, že tradice je tradice, která se musí dodržovat. Náš tatínek, aby odčinil vzniklou škodu, pozval tedy nového známého k sobě domů i s jeho Mařkou na sousedské klábosení. Ten rád přijal.

Tady bych mohla náš příběh ukončit, ovšem ošidit vás nechci. Když noví známí tatínka dorazili, byla maminka mile překvapena. Ona Mařka totiž pocházela z vesničky od maminky. Jejich cesty se časem stočily každé jiným směrem, no a můj tatínek, aniž by něco věděl, je zase po létech spojil. Jak vidíte, i lup přináší radost. Závěrem dodávám, že Franta, tak se jmenoval člověk neandrtálský, se stal věrným kamarádem Karla i Venouška. Jen Boženka, Věrka a Mařka měly více práce s uhlídáním vylomenin svých miláčků. Věřte, byla to studnice bezedná. Bohužel všichni aktéři tohoto příběhu jsou už na druhé straně a já jsem chtěla vzpomínkou zamávat tatínkovi, který už třetí rok je v ráji se svojí Boženkou. papapa ♥