Léto - čas jahodLéto - čas jahod Čas malinČas malin Borůvky - víte o nich všechno?Borůvky - víte o nich všechno? Rybízová marmeláda - nejoblíbenější receptyRybízová marmeláda - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 16.07. 2020
Dnes má svátek Luboš
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Malá víla

28. 06. 2020 | Vaše příběhy
Konečně je pátek, před sebou mám dva dny zaslouženého volna. Sobota, na kterou tak dlouho čekám. Zajedu si na chalupu, starosti běžných dnů nechám ve městě. Po dlouhé době to vypadalo na krásný slunečný den. Zbytek rodiny má jiný program, pojedu sama, hurá, konečně si odpočinu, nemusím vařit, prát, jen odpočívat.

Na chalupě jsem otevřela všechna okna, peřiny dala na zahradu, aby si také užily sluníčka. Uvařila si kávu a s šálkem voňavého nápoje jsem se usadila na lavičku, kde jsem vnímala jen klid. Z dálky ke mně doléhal příjemný zvuk řeky, která si v klidu proudila svým korytem až tam, ke splavu. Z blízkého lesa se ozývalo pravidelné kukání kukačky. Nad zahradou zakroužilo káně. Cítila jsem se jako v ráji. A to, že jsem tu byla úplně sama, ještě umocňovalo mé krásné pocity ze zaslouženého odpočinku. Prostě klid a pohoda.

Práce na zahradě počká, rozhodla jsem se, že se půjdu projít do lesa.  Vzala jsem si malý košík, kdybych náhodou našla nějaké houby. Nenašla jsem žádné, jako vždy. Zato jsem si na louce natrhala lučního kvítí, kopretiny, zvonečky, máky a chrpy, které  jsem dala do vázy.  

Sluníčko hřálo víc a víc a já si užívala, bylo mi krásně. K obědu jsem si udělala zeleninový salát se sýrem, zakápla olivovým olejem a posypala bylinkami právě utrženými ze záhonku. K tomu kousek pečiva a delikatesa byla na světě.

Na zahradě jsem dodělala, co jsem potřebovala. Vzala si knížku a uvelebila se do pohodlného křesla ve stínu ořechu v samém rohu zahrady. Říkám tomu místu dobíječ baterek. Je tam příjemný stín a cítím se tam správně schovaná před starostmi okolního světa.

Očima jsem hltala napínavý příběh z voňavé knihy. Ani jsem si nevšimla, že se zatáhlo a chystalo se na déšť. Začalo pršet, jako by nebe začalo plakat. Převlékla jsem se a zalezla na chvíli do postele, poslouchala jsem uklidňující déšť a v okamžiku jsem usnula.

Po probuzení chvilku trvalo, než jsem se rozpomněla, že jsem na chalupě. Po dešti ani památky. Připadala jsem si jak praštěná, venku opět svítilo slunce a já se nějak nemohla probrat.

Vklouzla jsem do pohodlných kalhot a trička a vyrazila zase na procházku. Mé kroky směřovaly tentokrát k řece. Její magická hladina mě vždy přitahuje. Teď, po dešti má sice ještě nevábnou hnědou barvu, ale vím, že zítra bude zase krásně čistá.

Cestou zpět jsem měla pocit, že nejdu sama. Určitě ten pocit znáte, nepříjemné tušení, že vás někdo sleduje. Zastavila jsem se, otočila se, nikde nikdo. Dala jsem se opět do chůze a nepříjemný pocit se zase dostavil. Srdíčko mi tlouklo na poplach, nenápadně jsem očima pročesávala okolí a hledala zdroj svého napětí. Ale nic, nikde nikdo. Co to jen může být? Normálně mám pro strach uděláno a hned tak mě něco nerozhodí. Znám to tady jako svoje boty, trefila bych zpět i potmě, přesto mám najednou nohy jako z olova a jen matně si vybavuji nejkratší cestu na chalupu. Hladina adrenalinu v mém těle stoupala a můj klid byl ten tam. Rozhlížím se, nikde nikdo, tak proč mám takový divný pocit?

Rozhlížím se na všechny strany, něco jsem zahlédla, malou holku, která byla přikrčená za skalním převisem nad cestou, sledovala mě svýma vystrašenýma očima. Jistě se bála ještě víc než já. Upřeně pozorovala každý můj krok a čekala, zda se k ní přiblížím. Vypadala velice křehce, přesto zanedbaně. Světlé vlásky měla rozcuchané a obličej samou šmouhu a šrám. Drobnými prstíky se přidržovala studeného kamene. Z bílých šatiček zbyly pouze ušmudlané cáry. Bála jsem se, že každým okamžikem spadne. Jak se tam mohla dostat? Okamžitě se ve mně probudily záchranářské city a bez jakéhokoliv otálení jsem se rozhodla, že jí musím pomoct. Hlavně nějak opatrně, abych ji nevylekala ještě víc.

„Jdu ti na pomoc,“ zkusila jsem navázat kontakt. Zděšení v jejích očích se ještě umocnilo a stáhla svou rozcuchanou hlavičku mezi útlá ramínka. Neustále mě však pozorovala.

„Neboj se mě, já ti neublížím,“ snažila jsem se mluvit klidně, i když jsem měla v hlavě plno otazníků. Kde se tu ta malá dívenka vzala? Copak ji nikdo nehledá? Nikomu nechybí? Kde má mámu? Proč je tady sama?

„Jak se jmenuješ? Já jsem Míša.“

Nic, žádná odpověď, pouze upřený pohled.

„Máš hlad? Žízeň? Není ti zima?“

Neodpovídala na žádnou otázku.

„Ty tu na někoho čekáš, viď?“ zkusila jsem to z jiné strany.

Žádná odpověď. Nespouštěla jsem ji z očí a přitom jsem se snažila dostat se k ní o trochu blíž. Nebylo to jednoduché, skalní převis, za kterým byla schovaná, vyčníval z poměrně strmého srázu nad cestou. Jakmile však postřehla, že se chci dostat blíž, schovala se za skálu.

„Neboj se, chci ti jenom pomoct. Nebývá zvykem, aby se takové malé víly schovávaly v lese za skálou. Nikdy jsem tě tu neviděla a začínám mít strach, jestli se ti něco nestalo. Víš, mám doma taky takovou holčičku a určitě by mi po ní bylo smutno, kdyby se mi ztratila.“ Nic, zase žádná odpověď.

Snažila jsem se dostat k dívence co nejblíže Pod nohama mi klouzalo napadané jehličí a drobné kamínky. Drápala jsem se vzhůru jako divoká kočka a přitom jsem neustále sledovala, kudy na mě zase ta rozčepýřená hlavička vykoukne. Vysoké borovice nad mou hlavou si šeptaly svou oblíbenou melodii a mně se trochu točila hlava při pohledu na cestu pod sebou. Od malička nemám ráda výšky, tak co mě to, proboha, žene šplhat kamsi nahoru? Konečně jsem se zachytila vyčnívajícího kamene a s posledními zbytky svých sil jsem se vytáhla na převis. Hluboce jsem oddychovala a při tom pohledem hledala malou dívenku. Kam se poděla? Prohlédla jsem celou skálu, kam jen to šlo a neobjevila jsem ani dívenku, ani nějakou jeskyni, do které by se mohla ukrýt. Kudy odešla? Kde je?

„Kde jsi?“ zavolala jsem.

„Jsi tady? Neboj se, nic ti neudělám.“

Má slova slyšela pouze skála, o kterou jsem se opírala. Slunce již zapadalo a ptačí zpěv se pomalu tišil. Znovu jsem očima prohlédla cestu i řeku. Ta malá holka tady nikde není. Začalo mě to  zneklidňovat, o to víc, že nic nenapovídalo tomu, že tu kdy vůbec byla. V okolí skály byly pouze moje stopy, nikde žádné jiné. Přece se mi to všechno nezdálo. Vždyť jsem ji viděla na vlastní oči, malá, ušpiněná, rozcuchaná a hlavně vystrašená holčička, která mě sledovala ze skalního převisu. Uvědomuji si, že už necítím to zvláštní mrazení v zádech, že už nemám pocit, že by mě někdo pozoroval. Byla jsem zadýchaná, ale začínala jsem být hrdá na to, že jsem zvládla tak krkolomný výstup. Jen netuším, kde může být. Nikde nebyla, asi znala lépe lesní cesty než já a vrátila se domů. Na mé zavolání nikdo neodpovídal.

Ještě chvíli jsem zůstala opřená o skálu, ale když se malá neposeda nikde neobjevila, rozhodla jsem se, že se vrátím. Cestu dolů jsem zvládla, kupodivu snadno. Když jsem však stála na pevné zemi, značně se mi ulevilo. Naposledy jsem své oči pozvedla k místu, kde jsem ještě před chvílí marně hledala a pomalu jsem se vydala zpět do chalupy. Slunce už zacházelo za obzor a mně došlo, že pokud si nepospíším, nevrátím se za světla. Přidala jsem do kroku a s podivně klidným pocitem jsem se vracela domů.

Stále jsem na setkání myslela, nevím, co tomu řeknou moji blízcí, když jim budu vše vyprávět. Nakonec jsem se rozhodla, že si svou příhodu nechám pro sebe. Asi bych těžko vysvětlovala někomu ze svých blízkých o své záchranářské akci. Kdo by mně to věřil? Dítě, které je samotné v lese a nikdo ho nehledá?

Ať to bylo, jak to bylo, já si stojím za svým, ta dívenka tam prostě byla. I když už dávno nejsem malá, myslím si, že jsou věci mezi nebem a zemí. Pokaždé, když jdu kolem toho místa, zpozorním a rozhlédnu se kolem. Marně čekám na ono mrazení v zádech a s ním spojenou dávku adrenalinu, které se už nikdy nedostavilo. Od té doby jsem svou lesní vílu u naší řeky již nikdy nepotkala.

Před nedávnem se mi dostala do ruky knížka pověstí z našeho kraje. Přelouskala jsem ji jedním dechem. Nejvíce mě zaujala jedna z pověstí s názvem Dítě. Je o malé holčičce, která se kdysi dávno, snad za časů krále Karla IV., utopila pod jezem v řece a čas od času se někomu ukáže.


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek byl publikován také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Malá víla:

Malá víla
Malá víla
 



Komentáře
Žádné komentáře
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !