Malíř

Má kamarádka má malého syna, Kubíka. Ten po prázdninách nastoupí do první třídy. Jako „velký“ kluk už chodí hrát si ven sám, s kamarády, a maminka s ním nemusí. Samozřejmě, že ho hlídá. Kubík je ale hodný kluk a vždy se držel u domu, kde bydlí. On ani moc ven chodit nemusel. Rád sedával doma v koutku a maloval si. Kreslení a malování je Kubíkův nejoblíbenější koníček. A tak zatímco ostatní děti malují za trest, Kubík maluje za odměnu. Jeho nejoblíbenější dárky k Vánocům a narozeninám jsou pastelky, barvičky a další výtvarné potřeby. Poslední dobou si oblíbil také křídy. Proto chodníky kolem domu jsou zdobeny jeho kresbičkami a lidem se to líbí. Je to jako kdysi. To všichni věděli, kde bydlí malé děti. Dnes se to už tak často nevídá, s výjimkou domu, kde bydlí Kubík.

Nějakou dobu kamarádka pozorovala, že Kubík má u sebe i barvičky a fixy, případně sladkosti, které mu ona nekoupila. Nápadně často chtěl barevné křídy, ty mu kupovala, ale syn měl také dražší barvy, a dokonce se u něj objevil celý malířský kufřík.

„Kde jsi to vzal?“ udeřila kamarádka na syna.

Ten pokrčil rameny. Pak řekl, že si vše koupil za kapesné. Jistě, že Kuba už nějakou dobu dostával malinké kapesné, aby si zvykl hospodařit s penězi, než nastoupí do školy. To ale s bídou stačilo na žvýkačku nebo zmrzlinu jednou za čas. Kufřík a další malovátka, to vše bylo mnohem dražší. Kuba se ale nepřiznal. Kamarádka začala svého syna víc kontrolovat a několikrát zjistila, že není u domu, kde si šel hrát. Měla o syna strach. Bála se, zda ho někdo nezneužívá. Hlavně proto, že Kubík fňukal, když mu zakázala jít ven. Byl doma k neudržení. Ze strachu ho chtěla začít sledovat.

Jednoho dne jsem šla se psem na procházku. Bydlím hned naproti našim lázním. Lázně stojí přes silnici, naproti našemu sídlišti. Zamířili jsme právě tam. V lázeňském parku je klid a stín. Procházím se, pejsek si to štráduje kolem mě, a najednou vidím hlouček lidí. Shlukli se na chodníku a hledí někam k zemi. Snad tam někdo nezkolaboval? Zamířila jsem k hloučku. Uprostřed klubka zvědavců jsem neviděla ani zraněného, ani jinak indisponovaného člověka. Na bobku tam byl skrčený malý Kuba a kolem něho spousta křídou malovaných obrázků. Obrázků, které Kuba maloval přímo na lázeňské kolonádě. Lidé, hlavně cizinci, dávali malému výtvarníkovi různé sladkosti a drobné peníze. Kuba dostal z rukou cizinky dokonce stokorunu! Tak si jeho výtvarné kreace cenili. Jak jsem pochopila, nebyl tu Kuba poprvé. Bylo jasné, odkud měl malý umělec své poklady.

„Kubo!“ zavolala jsem na klučíka. Pořádně se polekal.

Domů jsme šli spolu. Cestou jsem mu vysvětlila, že je krásné, že hezky maluje, může to být pro něj ale nebezpečné. Co kdyby mu někdo ublížil? Je to pořád jen malý kluk.

Kamarádka Kubíka nekárala. Vysvětlila mu ale, že sám do lázní nesmí. A naopak mu slíbila, že ho přihlásí do výtvarného kroužku. Základní umělecká škola, kde je i kroužek výtvarný, je nedaleko našeho bydliště. Kuba tam má už dnes slíbené místo. Začne hned od září. A pokud mu půjde škola i kroužek a bude se chtít ještě víc umělecky vydovádět, v místním Domě dětí a mládeže mají kroužek modelářský.

Kubík už nebude mít zapotřebí malovat za odměnu. Od září bude už školák a kapesné mu rodiče zvýší. Jen si tak říkám, že možná lázeňským hostům budou jeho malůvky chybět.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10