Protože jsem byla s dovolenou na Mallorce velmi spokojena, rozhodla jsem se příštím rokem, že si ji zopakuji a poznám toho na jiném místě mnohem více. Opět se jednalo o týdenní zájezd na přelomu měsíce dubna a května se stejnou CK, organizováno to bylo zase přes časopis pro ženy. Tentokrát jsem tam chtěla jet sama, protože nebyl problém se buďto v letadle, příp. až na místě samém domluvit s jinou samotnou důchodkyní na společném bydlení.

Zhruba 10 dní před odletem se u nás náhle objevila moje sestřenice s dcerou, neviděly jsme se více nežli 30 roků. V r. 1968 emigrovala celá jejich rodina do Západního Německa, žili nedaleko česko-bavorských hranic, kde jednu dobu vedli zájezdní hostinec, a po revoluci se vrátili a usadili se ve stejném okrese jako my, aniž bychom o sobě měli tušení.     
Čirou náhodou další sestřenice ve východním Německu porovnala naše adresy z dopisů a zjistila, že bydlíme nedaleko sebe. Když sestřenice Edita (o 22 let starší plnoštíhlá shrbená paní o holi) zjistila, že za 10 dní poletím na Mallorcu, velmi si přála letět se mnou. Byla již pár let vdovou, kdysi s manželem jezdívali každoročně s přívěsem do Jugoslávie, kde pobývali od jara do podzimu, od jeho smrti se ale nikam nedostala, jen občas za druhou dcerou do Mnichova.

Moc nadšená jsem nebyla (snad předtucha?), ale pak jsem souhlasila, a to jsem neměla dělat. Sice jsem ještě měla v živé paměti, jak mne zklamaly, když na mou písemnou žádost o zaslání nepatrné součástky k pletacímu stroji západoněmecké výroby, se ani neobtěžovaly odpovědět. A přitom ten pletací stroj nás s dětmi živil, když jsem ovdověla v necelých třiceti letech a musela se sakra ohánět. Ale protože jsem nepoučitelná a neumím říkat NE, připravovaly jsme se na společnou dovolenou.

Telefonicky jsme vše domluvily a v určený den nás syn vezl do Ruzyně na letiště. Naštěstí jsme vyjeli s velkou časovou rezervou, protože před Plzní madam zjistila, že nechala doma cestovní pas (a měla český i německý). V Praze měla letadla  značné zpoždění kvůli letům letadel do Perského zálivu, takže jsme dlouho čekaly na náš odlet. Přitom jsem zjistila, že si Edita nevzala ani jednu zdravotní kartu (měla českou i německou) a to mne dost vyděsilo. Co kdyby se přihodilo něco, co vyžaduje větší péči, nežli poskytuje běžné cestovní pojištění? Přitom ta německá AOK platila kompletně v celé Evropě, to jsem tedy opravdu nechápala.
A co bylo ještě horší, ona si s sebou nevzala ani jednu svou platební kartu - prý aby je náhodou neztratila  /přitom pobírala německý i český důchod/. Hlavně, že mne ubezpečovala, že nemám brát žádné kapesné, vše bude hradit ona. Ale zato měla s sebou 5 tisícikorunových bankovek - což mi vyrazilo dech. Ta představa, jak se banky na Mallorce předhánějí v zájmu o naší „tvrdou měnu“, byla více nežli úsměvná a rychle jsem počítala, zda moje marky budou stačit pro nás obě, když pobyt byl pouze s polopenzí.     
V letadle nastal malý problém - při podávání občerstvení si nemohla sestřenice ten sklápěcí tácek sklopit do polohy vodorovné, protože její přední proporce tomu překážely. Ať si sedla jakkoliv, snažila se vydechnout a nedýchat, nepodařilo se. Tak jsem ji musela krmit z mého sedadla, napřed ji a pak jsem se rychle najedla i já.

Po příletu na letiště do Palmy nastal opět problém - starší paní o holi pochopitelně byla pozadu a protože já jsem vpředu viděla roztažený slunečník s emblémem naší cestovní kanceláře a obě průvodkyně již něco vysvětlovaly hloučku spolucestujících, řekla jsem jí, že poběžím a pak na ni počkám. Následovala nečekaná reakce, rozbrečela se jako malé děcko, tloukla holí do země a vzlykala, že se jí chci zbavit a že netrefí.         
Tedy -  začínalo to pěkně. Že jsem tahala 2 kufry + 4 tašky a ve třech lidech jsme ji museli vytlačit do autobusu, to se dalo očekávat a v tomto duchu probíhala celá dovolená. Jeli jsme asi dvě hodiny autobusem východním směrem krásnou krajinou, ubytování bylo taky velmi pěkné. U hlavní budovy hotelu s jídelnou, na velkém pozemku právě kvetoucích růží, bouganvilií, pomerančovníků a citrusů s dozrálými plody byly rozmístěny nízké apartmány s názvy španělských měst. Náš se jmenoval Cordoba, byl sice patrový, ale my jsme obsadily přízemí s pěknou terasou. Uprostřed areálu byl dosti velký bazén, rozdělený na menší část pro neplavce a větší, níže položenou část pro plavce. Obě tyto části odděloval umělý splav se světly pro noční plavání. Nedaleko našeho apartmánu stálo pódium k tanci, zábavě dětí i k vystoupení různých souborů, které ob den předváděly typicky španělské tance a poblíž pak kavárnička s barem.       
Bylo velmi výhodné, že apartmány měly dvě místnosti - pokoj s kuchyňským koutkem a malou ložnici, protože já jsem údajně chrápala a ona pouze řezala dříví -  tak jsme měly každá svou místnost. Sestřenice velmi trvala na tom, abych zaplatila za použití sejfu v naší skříni. Nevím, co tam chtěla uschovat, zda těch 5 tisícovek českých nebo snad objemné bombarďáky??? Tohle přání jsem tedy rezolutně odmítla, byla to částka nemalá! Moře bylo bohužel vzdáleno 800 m, ale  denně po snídani a před večeří tam pendloval zdarma hotelový minibus. Jenže ty dva schůdky byly pro nás velkým problémem při nastupování, zepředu Editu tahal řidič, já ověšená taškami jsem zezadu tlačila a poslouchala řev, že jsem sadistka a ať tlačím jemněji (těch 120 kg živé váhy se nedalo vynést na rukách). Na pláži jsem vždy zaplatila lehátko a slunečník, Editě ustlala na lehátku a klesla vedle ní do písku, kde jsem si konečně mohla číst a občas i odskočit  krátce zaplavat, pokud spala a neviděla, že odcházím. Její příkaz zněl: Ne abys mne tu nechala samotnou, co si bez tebe počnu???

Ona se občas vzbudila, odkráčela s mou pomocí se vyčůrat do moře a pak jsem připravila svačinku a pití (což jsem ráno tajně při snídani cpala do tašky, když jsme měly jenom moje peníze a musely jsme šetřit). Protože její příkaz byl stručný, ale jasný: „Včil bysem pojedla“ /ostravským dialektem/. Takže rozbalit svačinku, podržet pití, přidržet chléb nebo žemli (dlužno říci, že kousala sama), poslouchat narážky na okolo sedící, pak vše uklidit, natřepat polštářek, uložit ji a přikrýt proti komárům lehkým prostěradlem (před dovolenou tvrdila, že je naprosto soběstačná). U snídaní a večeří s velkým výběrem chodů, ovoce a zeleniny jsem neustále běhala pro další a další talířky s jídlem a pro nápoje, ona si jen bohatou nabídku pokrmů prohlédla, pak usedla a udílela příkazy - prostě dovolená jako víno. Vzpomněla jsem si na mé „pracovní dovolené“ s manželem diabetikem, kdy jsem sice připravovala jídlo, ale nemusela ho tlačit do autobusu a obsloužit se uměl i sám. /Byla jsem v pozici společnice, jako ve filmu „Smrt na Nilu“ - s tím rozdílem, že společnice neplacené/.         
Jednoho dne se kolem poledne prudce rozpršelo, pak sice přestalo - ale mračna setrvávala na obloze. Tak jsem vše sbalila a nedaleko pláže v boční uličce jsem uviděla půjčovnu kol, kromě obyčejných půjčovali i kola pro dvě osoby se stříškou. Vypadalo to jako čínská rikša, obě osoby seděly vedle sebe, mohly šlapat - ale řidítka byla jenom jedna. Tak jsem jedno kolo pro nás zapůjčila, tašky jsem naložila do košíku a poprosila kolemjdoucí, dobře stavěné německé gentlemany, zda by mi pomohli vysadit sestřenici na sedadlo. Byla to fuška, ale povedlo se a oni se jen smáli, že česká děvčata jsou opravdu krev a mlíko (jí bylo 75 let, já o 22 let mladší). Cestu jsme zvládly, já řídila i šlapala, sestřenice celou dobu řvala, že se zabijeme a že na kole neseděla od svých 10 let.

Dojela jsem až k apartmánu, přivolala posilu k vyložení objemného nákladu a odjela jsem kolo vrátit. Teprve cestou zpět jsem si uvědomila lehkovážnost podobného podniku, projela jsem dvěma křižovatkami, po celé jedné straně ulice byla cesta rozkopána. Kdybychom náhodou zahučely do výkopu, nevím, jak bych ji odtamtud dostala ven bez přispění jeřábu, případně jak bych vše vysvětlila pozůstalým?         
Ten krásný, v noci osvětlený bazén byl nedaleko našeho apartmánu a kousek dále stálo pódium, kde Němci pořádali denně různé kulturní akce, viděly jsme pohodlně z naší terasy tanečnice flamenca a další, program býval i dlouho po půlnoci. Tehdy jsem si směla i nerušeně jít zaplavat do bazénu po povinné partičce žolíků, bez níž by sestřenice asi neusnula. Na zájezd do Palmy jsem tentokráte nejela, pro ni byl příliš obtížný a samotnou jsem ji tam nechat nemohla.
Za poslední marky z mého kapesného se zakoupilo asi 40 pohlednic, protože ona musela spoustě známých sdělit, že je moře slané a obloha modrá a taky tu legraci s jízdou na dvojkole. Pak ještě nakoupila suvenýry pro celou rodinu - já už byla opravdu moc šťastná, že těch deset dní legrácek skončilo.  Potom následovalo už jen krušné cestování a nástupy do autobusu, pro mne tahání spousty zavazadel. V letadle se odehrálo totéž, jako na začátku dovolené - opět krmení „dravé zvěře“. 

V Praze nás již čekal syn, se vším pomohl a odvezl nás domů. Ač jsem byla z této dovolené utahaná jako kůň, přesto jsem se ještě nechala sestřenicí ukecat k jízdě do Mnichova za její dcerou, ale když jsem ji musela absolvovat po okrskách (protože jízdu rychlejší než 100 km/hod nesnášela) a v Mnichově dělat oběma taxikářku (protože její dcera svým novým BMV neměla odvahu jezdit po rušných ulicích města), měla jsem už toho sekýrování více než dost. Tudíž jsem její návrh dělat jí ještě taxikáře asi „jen“ po dobu 14 dní v Beskydech  (ale nocleh a stravu si pochopitelně zajistíš sama) slušně, ale rázně odmítla  - (nehledě k tomu, že bych přišla o výdělek za 14 dní).        
Načež se milá sestřenice urazila a prohlásila, že si vždy myslela, že jsem dobrák po mém otci (jejím strýci), ale jak je vidět, mám i dost z nepříjemné povahy své matky. Tehdy jsem jí řekla, že jsem si bohužel včas neuvědomila, jaká byla její máti (moje teta) panovačná a zlá a že opravdu rčení: „Jablko nepadá daleko od stromu“ je pravdivé - a to byl konec se znovuobnoveným vztahem s příbuzenstvem.     

Z toho vyplývá, že  je mnohdy lépe jet na dovolenou „singl“ a moci si ji užít dle svého gusta, i když trocha legrace taky neuškodí - nakonec „co mne nezabije, to mne posílí“!!!

MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky