MALLORCA - splnění dívčího snu

Velmi dobře si pamatuji, jak jsme s kamarádkou po předchozí domluvě přistoupily až před celnicí v Rozvadově, kam jsme to z domova měly jen 25 km, tudíž bylo zbytečné se trmácet do Prahy o pár hodin dříve. Dole byla všechna sedadla obsazena, nahoře jen pár volných míst, ovšem všude ležely mladé dívky již od Prahy a předstíraly tvrdý odpolední spánek (zřejmě příprava na španělskou SIESTU). Vůbec jim nevadilo, že dvě ženské v letech visí na tyči a mají problém se udržet v poloze svislé. Až po půlhodině přišla nahoru průvodkyně a bylo nám laskavě uvolněno sedadlo - ovšem ty nepříjemné ksichty mladých dam !!!  V noci jsme projeli Německem a Francií, ve Španělsku jsme pak měli krátkou přestávku na pláži v Costa Brava, kde byla možnost si zaplavat, něco zakoupit a případně se v zahradní restauraci i osvěžit.

Pobyt v Barceloně nám částečně propršel, ale po celou dobu bylo příjemné teplo. Byli jsme se podívat na olympijském stadiónu (OH 1992), ve velkém mořském akváriu a v přístavu, navštívili světově proslulou katedrálu Sagrada Familia (dle plánů již nežijícího architekta A. Gaudího se bude dokončovat ještě příštích pár desetiletí). Prošli jsme se známou třídou Ramblas s prodavači knih, ptáků, květin, s příjemnými kavárničkami a pouličními umělci. Taky se zpočátku stávalo, že jsme ve skupinkách dost obtížně hledali cestu k našemu předměstskému hotýlku. Vzpomínám si, jak úžasně hbitě manévroval řidič autobusu v zatáčkách a na křižovatkách, kdy nám nahoře se zdálo, že nutně s sebou přibereme koruny stromů nebo pouliční svítidla.

Příštího večera jsme se nalodili na trajekt, po dvou nás rozdělili do kajut - stejně většina raději seděla na terase u baru a pozorovala moře a jasnou oblohu protkanou hvězdami, které svítí zde na jihu nějak jasněji. Na Mallorcu jsme dorazili ráno a ještě nějakou dobu jsme putovali autobusem až do města El Arenal. Cestou bylo vidět stále rovnou krajinu se spoustou větrných mlýnů, které zde slouží k čerpání vody ze studní a k zavlažování polí, nikoliv ke mletí obilí. Během ubytování se ve vedlejší budově hotelu, zhruba 10 minut od moře, jsme byli dosti zklamáni tím, že nefungoval výtah. S těžkými zavazadly se trmácet do druhého a třetího patra, to nebyla žádná legrace, zvláště když v zájezdu byli převážně starší lidé. Kromě této nepříjemnosti v celé budově  silně páchly barvy, protože natěrači den předtím dokončili práci s natíráním dveří. Turnus před námi tam totiž byla ubytována španělská pubertální mládež, která z objektu udělala málem kůlničku na dříví. Hlavní budova byla plně obsazena španělskými důchodci, tudíž nám nemohli nabídnout náhradní ubytování. S námi cestoval atašé jednoho pražského velvyslanectví, který se plynnou španělštinou domlouval s ředitelem hotelu. Nakonec nám bylo doporučeno dávat si pozor při otevírání dveří, abychom se k nim nepřilepili a jako odškodnění nám byly k polopenzi nabídnuty i obědy, což všichni vděčně přijali. Kvůli aprílovému počasí se stejně nedalo ležet celé dny na pláži.

Bylo to vlastně předsezónní období s nevelkou návštěvností, uprostřed objektu byl i bazén, ovšem pro nás nepoužitelný. Denně u něj totiž hulákali němečtí výrostci (dle výslovnosti z bývalé NDR a ti umí jít pěkně na nervy). Kolem bazénu stály půllitry piva, co nevypili, to nalili do bazénu a pak přiožralí skákali do vody. Takhle kvalitně se bavili až dlouho do noci, teprve španělská Policia Local je trochu usměrnila, protože španělští důchodci si stěžovali.

Byli jsme na výletě v hlavním městě Palma de Mallorca, které je hlavním cílem turistických výletů. Sídlí v něm i mladší dcera královského páru, infantka Christine s manželem a 4 dětmi - jsou to vévodkyně a vévoda de Palma de Mallorca. Je zde k vidění řada pamětihodností: hrad Bellver ze 14. století (dříve královské sídlo, později pevnost a vězení), nádherná gotická katedrála, španělská vesnice Pueblo Espaňol a mnoho dalších. Všude bylo slyšet němčinu, na ulicích kromě španělských specialit se prodávaly opékané bratwursty z Norimberka, německé pivo i ze sudu se prodávalo v každé druhé hospůdce... Nadarmo se neříká, že Mallorcu si chtěli Němci koupit jako svou další spolkovou zemi.

V jedné hospůdce, kam jsme si zašli na oběd, seděl starší německý manželský pár, žijící na Mallorce již pár let. Pán mi vyprávěl, jak vloni v létě do jedné restaurace vešel španělský král Juan Carlos s chotí Sofií, se všemi přítomnými se pozdravil stiskem ruky, prohodil pár slov a poté zasedli k obědu. Ochranka zůstala venku. Němci z toho byli paf, jak mile a srdečně se král choval, vtipkoval - byl to pro ně opravdu nevšední zážitek.

Taky jsme vyjeli vysoko do hor do známého poutního místa k Černé Madoně. V malé vesnici Lluc se nachází v kostele Santuario de Lluc kamenná socha La Moreneta - Černá Panna Marie. Dle pověsti ji objevil na blízkém vrcholku kopce mladý pastýř. Sjíždějí se sem lidé odevšad a věří tomu, že po doteku a tichém přání jim ona jejich vroucí přání vyplní. Na nádvoří stála spousta vozíčkářů a lidí o berlích, ti všichni doufali v zázrak. Klášter má i ubytovnu pro hosty a muzeum mallorských obrazů a středověkých rukopisů.

Cesta autobusem nahoru i zpět byla dobrodružstvím sama o sobě. Na jedné straně nepříliš široké horské cesty se vypínají horské masivy a na druhé jsou hluboké srázy, mnohdy i pár desítek metrů. Řidič autobusu před každou zatáčkou troubil a občas na nás volal, všichni doleva nebo zase všichni doprava, abychom prý autobus správně vyvážili a tím odvrátili nebezpečí zřícení se do hlubin. Jízdu nám zpestřil vyprávěním o tom, že zrovna před pár dny do té či oné strže spadl autobus plný turistů a na dně jedné strže se opravdu něco lesklo, jakoby plechový vrak autobusu.

Pár roků předtím na Mallorce zcela výjimečně sněžilo a sníh se udržel několik dní. Protože Mallorca nevlastní jediný sněžný pluh, byli horalé pár dní uvězněni ve svých obydlích a úplně izolováni od ostatního světa. Pak jsme ještě navštívili výrobnu umělých perel, výrobnu krásného koženého zboží a na závěr jeskyně Coives del Drac se stalagnitem vysokým 22 metrů.

Předposledního večera pří procházce městečkem nás nalákali voláním: „Checo, checo, bienvenido“ /Vítejte, Češi/ dva urostlí hoši ke vstupu do suterénního baru v jedné z bočních uliček města. Objednali jsme si lahodnou sangrii a dočkali se překrásného provedení tance flamenco v podání půvabné španělské tanečnice v typickém španělském kroji, k tomuto tanci určeném /bohatá sukně se spoustou volánků/. Ta nás postupně vtahovala na parket a snažila se nás tento krásný tanec naučit. Ta dívka tančila jako víla a přitom při chůzi dosti silně napadala na nohu, po úrazu při autonehodě. V tom malém baru byli Francouzi, Američané, pár z Austrálie i mladí manželé z Keni, kromě nás, několika českých turistů. Příjemná zábava se protáhla dlouho do noci, zpívali jsme pak všichni společně i naši „Škoda lásky“ /Rosamunde/, o níž je každý stát přesvědčen, že je to jeho lidová píseň.  Byl to překrásný závěr našeho pobytu.

Příštího dne nás už čekalo jenom balení, odjezd na letiště a odlet do Prahy.../kde zrovna lilo a teploty se držely pouze kolem 15°/.