Máma

Martinu jsem od rozvodu vychovávala sama. Měla deset let, když nás její otec opustil pro jinou ženu. Začátky byly těžké. Desetileté děvče mi dávalo za vinu, že od nás její táta odešel. „To on odešel od nás, Martinko. Má tě pořád rád. Ale on odešel,“ zdůrazňovala jsem své dceři. Pro dceru byl její otec hrdina. Vídala ho jednou za čtrnáct dní. Přinesl jí dárky, vzal ji do zoo, na bazén, na výlet. To já byla tou osobou, která ji nutila psát si úkoly, učit se, uklízet si pokojík. Táta byl pro zábavu, já jen nutné zlo.

Nebylo to tak ale stále. Nová žena mého muže začala na dceru žárlit. Vídal ji méně a méně, vymýšlel si různé výmluvy, proč se nemůže pro dceru dostavit, až si pořídil s novou ženou nové dítě. Od tohoto okamžiku neměl na dceru čas vůbec. Dcera byla v pubertě. Bývá to období sporů a roztržek s rodiči, ale my jsme si kupodivu k sobě opět našly cestu a byly jsme si bližší, než jindy.

Dojížděla jsem do práce, pracovala jsem v kanceláři, a dcera studovala gymnázium. Musela jsem šetřit, protože po odchodu manžela nám zůstal velký, čtyřpokojový byt s vysokým nájmem. A proto bylo zcela normální, že Martina každé léto dělala brigádu. Z peněz, které si takto vydělala, si pořídila to, co jsem jí já nemohla koupit.

V šestnácti letech se seznámila s Igorem. Igor měl už sedmnáct a studoval třetím rokem průmyslovku.

Měla jsem Igora ráda. Dcera si ho často vodila domů. Byl to tichý a slušný chlapec. Vždy pozdravil a často mi i nabízel pomoc v domácnosti. Samozřejmě, že jsem se snažila zjistit o Igorovi něco víc.

„Žije taky jen s mámou. Jeho otec zemřel. S mámou si moc nerozumí. Dělá z něj malého kluka. Mají malý byt.“ Dcera mi oznámila těchto pár informací.

„Ale vy budete pro mámu vždy děti, Martino. Já se taky o tebe stále bojím, když končíš ve škole pozdě. Mám strach, aby ti někdo neublížil. Pustím tě na zábavu, ale chci, aby tě Igor doprovodil domů, aby se ti něco nestalo.“ Vysvětlovala jsem Martině chování cizí mámy.

Vztah Martiny a Igora neskončil tak, jako první lásky, po pár měsících. Chodili spolu už dva roky. Martina odmaturovala a měla osmnáct. Rozhodla se jít na vysokou a zdárně složila zkoušky. Igor složil maturitu až napodruhé a dál studovat nechtěl.

„A co budeš dělat dál?“ ptala jsem se Igora jednou, když byl zase u nás na návštěvě.

„No co? Najdu si práci a budu vydělávat,“ řekl mi Igor. Přitom od jeho maturity uplynulo celých šest měsíců.

„A z čeho žije?“ ptala jsem se dcery po jeho odchodu.

„Mami, on není příživník! Má úspory ze sirotčího důchodu, který pobíral po čas studia.“

„A to mu jako stačí? Přispívá mámě na bydlení? Z čeho jí?“

Dcera se více o svém milém nechtěla bavit. Pak si Igor našel brigádu.

„Vidíš, mami, Igor je šikovný. Vydělává si.“ Musela jsem jí dát za pravdu. Igor pracoval, i když jen brigádně. Pak přišla Martina s prosbou, zda by Igor nemohl bydlet s ní v našem bytě.

„Máme velký byt a Igor je nenáročný. Se svou mámou se hádá. Ona je hrozná, mami. Šikanuje ho. Chce po něm polovinu za nájem, a přitom pro něj nic nedělá. Igor si sám i vaří. Je to chudák a já ho mám ráda.“ Dcera mi vyjmenovala několik důvodů, proč bych měla jejího milého přijmout. Mezi řečí zmínila i fakt, že matka Igora od malička týrala.

„Nepřipadá mi jako týraný. Má dobré oblečení a to, že dává mámě jako pracující poloviční náklady na nájem, není týrání. Navíc kdo mu pere, žehlí, a kdo nakupuje potraviny a za co?“ Ač jsem Igorovu mámu neznala, nechtěla jsem ji jednoznačně odsoudit. Dcera si ale stála na svém. A protože už byli oba plnoletí a zamilovaní, usoudila jsem, že bude stále lepší, když spolu začnou žít u mě doma pod kontrolou, než aby jednou dcera přišla, že je těhotná, a zkoušeli společné žití už se závazkem.

Igor se přistěhoval a oba mě přemluvili, abych mu umožnila také trvalý pobyt u nás doma.

„Víš, jeho máma si bude stát na svém. Když u ní už nebydlí, chce, aby tam neměl bydliště,“ tvrdila dcera. A tak jsem Igora u nás přihlásila. Sousedé by stejně poukazovali na to, že neplatí odpad a náklady na společné prostory. Sepsala jsem s Igorem smlouvu, co v době nastěhování v bytě bylo, aby si v budoucnu, pokud jim vztah nevyjde, nedělal nárok na mé zařízení.

Vyčlenila jsem mladým velký pokoj. Dcera do té doby žila v malém dětském pokojíčku, nyní sdílela s Igorem ten největší pokoj v bytě.

Byla jsem s Igorem spokojená. Přispíval mi na bydlení, uklízel si po sobě a k Martině se choval pěkně.

Stále jsem ale neznala jeho mámu, což mi vadilo. Nemůže být tak špatná, když vychovala tak šikovného kluka.

„Igore, slavím narozeniny. Co kdybys pozval svou mámu k nám na oběd? Ráda bych ji poznala. Řekni jí, že ji zvu, prosím.“ S takovým návrhem jsem přišla nejednou. Igor přikývl, ale jeho máma se nikdy nedostavila.

„Nezajímám ji,“ tvrdil Igor. A já ho začala litovat. Tak šikovný mladý kluk, a jeho máma ho zavrhla.

Martina úspěšně ukončila studium vysoké školy a nastoupila do práce. Mladí už u mě žili tři roky a začali se poohlížet po svém vlastním bydlení.

„Byt je velký, můžete tu být. Ale pokud chcete vlastní byt, nenechte se nachytat na drahé podnájmy,“ zdůrazňovala jsem.

Byl to právě Igor, který vybíral drahé luxusní byty do pronájmu, zatímco má dcera chtěla začít s málem. Ti dva se začali hádat.

Igor předhazoval fakt, že dcera vydělává ve vedení společnosti velké peníze a společně s jeho brigádnickým příjmem si můžou drahý podnájem dovolit. Chtěl si koupit i auto.

„A co až přijdou děti? Musíte mít přece nějaké úspory?“ zastala jsem se dcery.

Už se mi nezdál vztah mé dcery tak idylický. Ti dva se často hádali, i když se snažili, abych si toho nevšimla. Do pár měsíců se rozešli.

„A co teď bude? Kdy se Igor odstěhuje a kam?“ ptala jsem se dcery, zlomené rozchodem.

Naštěstí byl Igor natolik rozumný, že do měsíce byt opustil. Vrátil se zpět k mámě. Stále nám ale doma zůstávalo nějaké jeho oblečení, boty a další drobnosti, které dohromady neměly žádnou cenu.

Bála jsem se věci vyhodit.

„Kdy si to konečně odveze? A zrušil si tu už trvalé bydliště? Má už trvalý pobyt nahlášený zase u mámy?“ Své dcery jsem se ptala zbytečně. Sama toho moc nevěděla. Ale já se brzy dozvěděla při platbě za komunální odpad, že Igor má ještě u nás hlášený trvalý pobyt. A tak jsem mu napsala dopis k jeho mámě. Neodpověděl ani na první, ani na druhý, ale ani na třetí dopis. A proto jsem se jednoho dne vypravila k němu domů osobně. Igora jsem doma nezastihla, dveře mi otevřela jeho máma.

Pozvala mě dál. Byla to žena v mých letech. Mírná smutná paní mi uvařila kávu.

„To máte tak. Igor se vrátil domů s tím, že nemá kde bydlet. Přijala jsem ho, protože je to můj vlastní syn. Co ten se mě za svůj život ale natrápil. Sama to vidíte, já žiju vlastně v kuchyni a on sám obývá vedlejší velký pokoj. Vidíte ten nepořádek?“ Žena otevřela dveře pokoje. Všude se válely cigarety, tabák a Igorovy věci. Vedle postele byla hora odpadků. Rozeznala jsem obaly od pizzy, energetických nápojů a luxusních čokolád.

„Tím se živí?“ divila jsem se. U nás doma jedl zeleninu a další zdravé věci.

„Tím, a prolévá hrdlem pivo. To málo, co vydělá, utratí za sebe. Víte, nejsem zlá ženská. Dává mi tisíc korun měsíčně, ale bere si tu, co chce. Pije, jí tu, čistí si zuby, myje se. Neomezuju ho. Přece je to můj syn. Ovšem lépe mi bylo, když tu nebyl.“ Žena mluvila tiše. Na stěnách bytu měla spoustu fotografií. Byl na nich Igor jako malé dítě. A ona, jeho máma. Usmívali se a vypadali šťastně.

„Víte, Igor se zmiňoval, že jste ho jako dítě trápila.“ Přiznala jsem ženě.

„Já vím, že mě Igor pomlouvá. Ve skutečnosti jsem celý život chtěla, aby byl šťastný. Aby něco dokázal. Vychovávat ho nebylo jednoduché. Znal svá práva, ignoroval povinnosti. Když se dostal do puberty, začal mi přikazovat, co mám a co nemám dělat. Vyčítal mi, že druzí mají auta, vlastní byty. Já ale neměla tolik peněz. Manžel zemřel, když byl ještě malý, a vychovala jsem ho sama. Nemohla jsem dělat, když měl teprve dva, nebo tři roky. A pak, když jsem šla do práce, mi jednou podpálil byt, jindy mi odnášel z bytu peníze. Vytrpěla jsem si s ním dost. Pak se zdálo, že se změnil. Začal být pořádný a slušně se choval i ke mně. To chodil s Martinkou. Měla na něj dobrý vliv. Teď se vše vrátilo do starých kolejí.“ Nemluvila emotivně, jen se jí zvláštně lesklo v očích. Nebyl to pláč. Ta žena už všechny slzy nejspíš vyplakala. Byla to hodná máma. O tom jsem se přesvědčila také v době, kdy Igor nadělal dluhy, a ke mně přišli exekutoři. Igor měl stále bydliště v mém bytě. Má dcera Martina už měla svůj vlastní byt, který si koupila z úspor a vzala si i hypotéku. Ale mně přišla exekuce na mé věci kvůli dluhům cizího kluka, Igora. Tehdy jsme se dostali až před soud. Igorova maminka byla předvolána k svědectví. Musela přiznat, že její syn dělá dluhy a já jsem cizí člověk, který nemůže mít zodpovědnost za to, co provedl. S pomocí soudu byl zrušen Igorovi trvalý pobyt v mém bytě, exekutoři přestali mít nárok na můj majetek…

Co vím, maminka naposledy podala synovi pomocnou ruku. Ze svých vlastních úspor splatila Igorovy dluhy a přetrhala s ním veškeré kontakty. Igor odešel kdovíkam a mámě ani nepoděkoval.

Dnes jsem už hrdou babičkou dvou krásných vnuků. Martina žije spokojený manželský život. O Igorovi nic nevím. Jen je mi líto jeho mámy. Vychovala syna, jak nejlépe dokázala. Dala mu vše, co měla, a zůstala sama se vzpomínkami a bytem plných fotografií. Jsou to vzpomínky na léta, kdy byla šťastná. Klučík na fotkách vzhlíží s láskou ke své mámě, která by pro svého syna udělala vše, co mohla.

Občas si s ní zajdu na kávu, prohodíme pár slov. Na nic od syna už nečeká. Dávno se smířila s tím, že je sama. Jen doufá, že syn se polepšil a žije šťastný život. Takovou lásku dokáže dát jen máma.