Manželská krize

Ještě na začátku právě ukončeného roku 2014 to u nás v rodině vše vypadalo, že co se rodiny týče, je vše v pořádku a tak to i zůstane. Vždyť jsme se měli z čeho těšit, neboť z panelákového domu jsme se odstěhovali do rodinného domku, který si koupil zeť s naší dcerou. Vlastně ten loňský rok byl prvním rokem, kdy jsme vítali všichni nový rok právě tady.

Po Novém roce až do Velikonoc jsme si tu spokojeně a šťastně žili, nic nenasvědčovalo tomu, že jsou u mladých nějaké problémy ve vztahu. Nedali nám to nijak najevo, a uměli je dobře před námi utajit.

Osudné se staly velikonoční svátky. To se vše zlomilo, každý z nich je trávil po svém. Dcera byla na velikonoční zábavě bez manžela, který přes noc hlídal jejich malého synáčka. No a zeť pak odešel do hospody, kde se dověděl na dceru nějaké věci, které se odehrály na zábavě. A to nemohlo dopadnout dobře, zejména ne v kombinaci s alkoholem. Po jeho příchodu z hospody došlo i na fyzické napadení z obou stran a nám rodičům zbyly jen oči pro pláč. Vůbec ty Velikonoce bych ze svého života nejraději odstranila. Ještě ten večer se dcera sebrala i se synkem a odešla k jinému muži ve stejné vesnici. Nějaký čas nemluvila ani s námi rodiči, její slova byla, že se do toho nemáme montovat apod. A byla to právě ona, která chtěla, abychom se nastěhovali k nim, že jednou, až budeme staří a nebudeme moci, se o nás chce postarat. Já o tomto rozhodnutí dlouze přemýšlela, myslím, že kdybych neměla manžela, že bych na to nepřistoupila. Ale vím, že manžel celý život toužil být v domku, pro něj život v paneláku byl něco jako vězení a tak aby on byl spokojený, tak jsem nakonec přikývla. 

Po tom, co se u nás odehrálo na Velikonoce, jsem toho hodně litovala. Jen jsem plakala, nespala, nejedla, nic mě nebavilo a zkrátka jsem se nervově zhroutila. Bylo nutné navštívit lékaře, uvažovala jsem, že by mě vysvobodilo si sáhnout na život, ale protože mě nad hladinou udrží  naši vnuci a vnučky, tak jsem se vzpamatovala. Dostala jsem dva druhy antidepresivních léků a s jejich pomocí jsem to jakž takž ustála.

Když začala s námi dcera komunikovat, prosila jsem ji, aby se vrátila. Nepomohlo nic, trvala na svém, že zatím ne, ale že sice naděje stále je.

Mezitím však zažádala o rozvod a o úpravu péče jejich syna s jeho otcem.

Bylo nám jasné, že se rozvede, a že tu budeme žít ne s dcerou, ale se zetěm. A protože v malé vesnici se nic neutají, tak spousta lidí se mnou otevřeně ohledně tohoto mluvilo a téměř všichni mně říkali, že se nám určitě vrátí, že ten muž, co ji zblbnul, moc dobrou pověst nemá. Tipovali, že to bude trvat 2 měsíce a že je zpět jak na koni. Bohužel mýlili se. 2 měsíce uplynuly a dcera nikde. Uplynuly další 2 měsíce a opět  jsme tu bez ní. Za to však jsou tu častější její návštěvy. Bylo nám to záhadou, že dříve tu pomalu nechodila vůbec a najednou přijde, dokonce vezme sekačku a poseče celou zahradu. Pak ji uklidí a na večer jde zase pryč... Takto to trvá celkem měsíc a hned je 5 měsíců bydlení bez dcery.

Pak přijde pro nás den D a dcera se stěhuje zpět. Ta radost je nepopsatelná, a stejnou radost má i zeť. V tento den opět tekly slzy proudem, ale byly to slzy štěstí.

Když jsem se pak s ní o celé situaci bavila, tak řekla, že si ona i její manžel spoustu věcí uvědomili, že život není jen zábava, jak si to představovali.  Stáhla hned žádost o rozvod, a když je nyní sleduji, jak se k sobě chovají, tak tam nastala dost velká změna. Hlavně už  nekomanduje, jak to dělala, maličkosti přehlíží a více spolu komunikují a domlouvají se, co a jak udělají. Spíš to bylo tak, že se nedomluvili, ale rovnou řekli, že se půjde tam a tam, a pak se nemohli shodnout, když každý měli jiný plán.

Nám a zejména pak mně se omluvila, že díky ní jsem 5 měsíců žila v obavách,  na lécích a že jsme z léta nic neměli. Ale Vánoce, které právě skončily, z mého pohledu patří k těm nejkrásnějším, ale zároveň k nejchudobnějším díky rekonstrukci domečku. Ale pro nás než dárky je důležitější rodina, láska v rodině, sounáležitost rodiny a spokojenost. A pak také ta rozzářená očka vnoučátek, která z našeho pohledu měla Vánoce bohaté. Pod stromkem našla spoustu hraček. 

A tak snad to, co bylo, už se nikdy nebude opakovat, a budeme tu opravdu žít v rodinné harmonii až do naší smrti. Nic více si nepřeji, ke spokojenosti nám to stačí. Zatím jsme schopni se postarat o sebe sami a pokud můžeme, snažíme se pomáhat ještě své dceři - jedné i druhé. Mám před sebou ještě 6 let práce, než budu mít nárok na starobní důchod. A pak bych si toho důchodu ráda užila a věnovala se tomu, co mám ráda. To jsou pejsci, ruční práce a vnoučata. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10