Zpěvačka Marcela Voborská je dlouhá léta spojena se skupinou Pacifik. Své skladatelské a textařské sklony uplatňovala ve skupině Louisiana, i na svých sólových projektech - CD Řetízek a Co z toho máš. V dnešním rozhovoru se kromě jiného dozvíte, kdy se Marcele podlomila kolena.

 

Jak dlouho už zpíváš s Pacifikem? Přerušila jsi na nějakou dobu s nimi „zpěv,“ nebo jde o nepřetržitou záležitost?

Já už jsem opravdu jak veterán, je to neuvěřitelných 28 let, bez přestávky. Málokdo ví, že jsem nejdéle působící zpěvačkou Pacifiku! Držím se.

 

Zavzpomínej trošku, jak jsi se vůbec poprvé k Pacifiku dostala? Musela jsi na konkurz nebo jsi byla oslovena?

Od svých 17ti let jsem jezdila na podnikovou chatu ČKD Praha do údolí říčky Kocáby, nedaleko Štěchovic u Prahy. Tam se každou volnou chvíli sjížděli úžasní lidičkové, muzikantští nadšenci. Trávili jsme spolu i dovolené, dokonce jsme občas vyjeli i mimo toto teritorium a tam si vyšlápli na vandr. Krásné časy! Založili jsme spolu skupinu Louisiana, zakoušeli první úspěchy i neúspěchy na koncertních podiích, v různých soutěžích, jako např. Písně dlouhých cest, Porta, Svojšický slunovrat. Pravdou je, že v těch letech festivalů moc nebylo, takže soutěžících bylo na stovky a diváků bylo vždycky na desetitisíce. V té době jsem pro svou skupinu skládala písničky, některé si pamětníci dodnes pamatují. Občas jsme také hostovali na Potlachu v Malostranské Besedě, kde měla domovskou scénu skupina Pacifik. Sešlo se několik náhod.  Hanka Sýkorová, jedna ze zpěvaček Pacifiku, musela ze zdravotních důvodů odjet na čas mimo Prahu a u mě doma jednoho odpoledne zazvonil telefon, kde se ozvala Helena Maršálková s dotazem, zda bych se nechtěla přijet podívat na zkoušku Pacifiku a případně s nimi začít vystupovat. Tehdy se mi podlomila kolena. Pacifik v té době byla skupina, ke které mnozí vzhlíželi. Pěkné písničky dvorních autorů a jejich moderní provedení se vymykalo tehdejším trendům a to byla jedna z věcí, které mi imponovaly. Další z náhod byl další telefonát asi o hodinu později, kdy mi volal Honza Nedvěd, zda bych se chtěla přijít podívat na zkoušku Spirituál kvintetu. To se mi kolena podlomila podruhé. Leč já jsem člověk stálý a nepřelétavý, tudíž, jak jsem slíbila Pacifiku účast, musela jsem Spirituálům nabídku odmítnout. Těžko říct po tolika letech, zda jsem udělala dobře.

 

Jaké písničky z tvého repertoáru máš nejraději?

Záleží na tom, zda z repertoáru Pacifiku, nebo z mých sólových projektů, kde jsem měla písničky nejen svoje, ale i od renomovaných autorů. Z těch  pacifických mám velmi ráda Bát se nemusíš, Koukej se hnout, Tam v pátém patře, Proutí vrbový, Jaro nad Bretaní atd. Těžko z té škály vybrat. A z těch svých CD mám ráda většinu, takže je nelze ani vypsat.

 

Koho si ráda doma na CD poslechneš?

V tomto ohledu jsem tedy asi barbar. Moc CD neposlouchám, ani rádio, ale jednou za čas si dobrou hudbu pustím. Miluji Marka Knopflera, Erica Cleptona, z novějších objevů mi učarovala hudba z oskarového filmu Once s úžasnými melodiemi a čarovným provedením hlavních představitelů – Glena Hansarda a Markéty Irglové. To děvče je úplně snové! A její hudba a zpěv je přímo balzám na duši bolavou.

 

S Pacifikem projíždíte místa Čech a Moravy křížem krážem. Máš nějaká místa, kam se ráda vracíš? Oblíbený festival apod.?

Ježkovy oči, těch festivalů je hromada! Až se divím, jak to ti lidé stíhají, když je chtějí všechny objet, protože jsou většinou přes prázdniny a v sobotu. Nádherně je třeba na Folkové Ohři na Horním hradě, tam se vracíme každoročně. Festival Dobře utajená Country ve Slabcích u Rakovníka je už také naším druhým domovem. A je tam nádherně. Nesmím opomenout Samsonův festival Muzika v úžasném koutku naší vlasti, v Hrádku u Rokycan, pak Trampský širák na Hanesově mlýně u Jihlavy. Těch krásných míst je opravdu nepočítaně, kolik jsme jich na cestách viděli, je také na stovky. A nebýt cestování za muzikou, asi bych se tam nikdy v životě nepodívala.

Jaké CD Pacifiku našim čtenářkám ráda doporučíš k poslechu?

V současné době není na trhu žádné novější CD Pacifiku, lze se občas propracovat k dvojcédé 30. let, kde jsou písničky z průřezu tvorbou této skupiny. Poslední novinkové CD se jmenovalo Vyznání, kde se naposledy před odchodem do nenávratna autorsky prezentoval Pepa Blažejovský. Je mi po něm smutno, protože si troufám říct, že jsme byli duchovně naladěni na stejné frekvenci. Jeho melodika a specifická hra na kytaru mi moc chybí. Také bych mohla doporučit svá CD, jak jsem výše zmiňovala, Řetízek a Co z toho máš, kde se najde poetika, láska, různá zamyšlení a spousta krásné hudby. Písničky věnované Honzou Nedvědem, Pavlem Dydovičem, Pepou Blažejovským a dalšími autory jsou toho, myslím, zárukou. A já se přiznám, že jsou mi velmi blízké a dodnes mě oslovují. A nejen mne.

 

Moc děkujeme za rozhovor a přeji, aby Tě potkávaly jen samé pěkné chvilky, malebná místa a skvělí lidé!

 

Petra Nachtmanová

ChytráŽena.cz