Nejlepší velikonoční beránek?Nejlepší velikonoční beránek? MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek? Jak vyfouknout velikonoční vajíčkoJak vyfouknout velikonoční vajíčko Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Velikonoční nadílka
Soutěžte s námi o 350 skvělých výher
do konce zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 28.03. 2024
Dnes má svátek Soňa
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Marioneta

18. 12. 2016 | Vaše příběhy

Jako vdova jsem už partnera nehledala. Ve třiceti to sice bylo brzy, ale… Měla jsem svou práci.   Na šest hodin denně jsem pracovala v kanceláři poblíž svého bydliště a výdělek jsem měla slušný. Děti jsem nemohla mít. To bylo to, co mě trápilo. Tak by mi po manželovi zůstalo aspoň dítě, o které jsem se mohla starat. A tak potomky nahradily koníčky. Měla jsem dostatek přátel, s kterými jsem se věnovala adrenalinovým sportům. Tím jsem žila. Večer jsem byla ráda, že za sebou zavřu dveře svého pěkně zařízeného bytu.

Ale potkala jsem Lumíra. Čtyřicetiletý, dobře situovaný Lumír nepatřil k běžnému vzorku stejně starých lidí. Lumír byl dosud svobodný podnikatel. Dobře podnikal. Jako zlatník si mohl dovolit nejen luxusní dům, auto, ale vlastnil i jachtu a menší domek v zahraničí, který využíval k dovoleným.

Po krátké době mezi námi vznikl vztah.

Lumír si vždy stál na svém. Přijel do našeho města, naložil mě do svého luxusního Audi a odvezl mě k sobě domů. Tam jsem s ním trávila víkendy. Byla to příjemná změna. Z jeho luxusního domu jsem měla přímý výhled na přehradu a z druhé strany domu byl hustý les. Zahrada kolem domu se podobala parku. Lumír mě hýčkal v luxusu svého domova. Grilovali jsme, jezdili na oběd do luxusních restaurací, nebo připravil zvláštní program. A tak jsem mu dělala doprovod na oslavách, rautech, nebo jsme šli na ryby. Lumír rád rybařil. Lehla jsem si do stanu a pozorovala, jak nahazuje a jak má radost, když vytáhne slušný úlovek. Lumírův pes Bady byl s námi, dělal nám společnost.

Byl to ale divný vztah. Lumír nepřipouštěl názor druhých. Vždy si dělal to, co on sám chtěl. Dosud jsem byla vždy dominantní v jednání s muži. Nyní mi jednoduše v pátek oznámil, že v sobotu se jde na oslavu jeho přátel.

„Vezmi si ke mně několik kousků oblečení. Vezmi víc halenek, sukní, nějaké společenské kalhoty, šaty. Vyberu ti, co ti sluší a v čem půjdeš.“ Takto nařizoval zcela běžně. A já poslouchala. Byla jsem jako loutka, marioneta, která čeká na zatahání provázku. Lumír zatáhne za provázek, a loutka se dá do pohybu. Ale vyhovovalo mi to. Neměla jsem žádnou zodpovědnost. Jednoduše jsem přijela, vyskládala oblečení, a pak si ho postupně zkoušela. Lumír hodnotil, prohlížel. Musela jsem se otáčet, a on sledoval, jak v oblečení vypadám. Buď něco vybral, nebo mě vzal do obchodu, kde vybral róbu vhodnou dané příležitosti, a ta mi poté zůstala. Vždy jsem domů odjížděla s více věcmi, než s kterými jsem jela k Lumírovi, a to i přesto, že jsem v jeho skříních nechávala část oblečení, abych nemusela týden co týden vozit oblečení do lesa, k vodě, na procházky.

Často mi dával také zlaté šperky. Doma jsem jich už měla plnou šperkovnici, kterou mi také koupil. Vše mělo velkou finanční hodnotu. A rozuměli jsme si také jako milenci. Nescházelo mi nic, a přesto náš vztah byl úplně jiný, než byl vztah s mým zesnulým manželem. Se svým mužem jsem mohla být holčička, víla, princezna. Můj muž plnil často má přání, ptal se mě, na co myslím, jak se cítím a jak mi je. S Lumírem jsem byla jako jeho stín, který ho následuje, přikyvuje a plní jeho přání. Protože jeho přání mi vyhovovala. Nemusela jsem nic plánovat, a vždy jsem měla víkendový program plný. Vracela jsem se do města odpočatá a plná dojmů. Nemusela jsem počítat peníze, protože vše platil Lumír. Nemusela jsem plánovat program, protože ho měl Lumír dávno vymyšlený. Jen jsem se vezla.

I dovolenou jsme tak trávili. Kupodivu mě nevzal do zahraničí, do svého zahraničního domku, ale navštívili jsme Luhačovice. Lázně jsem dobře znala, nyní ale jsem je poznala ze zcela jiné stránky. Nebyla jsem tu jako turista, co si nese rohlík se salámem v batohu. Ubytovali jsme se v tom nejluxusnějším hotelu a využívali wellness služeb, které nabízel. Tak proklepaná, zmasírovaná a vymáčená jsem nebyla v celém svém životě. Lumír mi koupil drahý kostýmek a večery jsme trávili v luxusních kavárnách, abychom pak promilovali celé noci. Nikdy jsem takový luxus, jako na dovolené v Luhačovicích, nezažila. Každá žena by mi mohla závidět.

A zase se blížil víkend. Bylo jaro a já šla v pátek z práce. Sotva za mnou zaklaply dveře bytu, volal Lumír.

„Zlato, zítra v deset pro tebe přijedu a pojedeme na ryby. Buď na našem místě.“

Měli jsme své místo, kde mě nabíral do svého vozu. Nechtěla jsem dráždit sousedy luxusním vozem, a tak jsme se scházeli u školy nedaleko domu.

„Zítra to nepůjde, mamka má narozeniny,“ řekla jsem.

„Vždyť jsi říkala, že to neslaví.“

Máma skutečně neslavila už roky narozeniny. Přesně od chvíle, kdy před osmi lety zemřel můj táta. Vždy jsme si ale já i můj brácha na mámu vzpomněli. Měla už jen nás, a tak v její den jsme ji vždy navštívili.

„Neslaví, ale přesto má narozeniny. Koupila jsem jí malý dárek a chci být zítra s ní,“ řekla jsem. To bylo poprvé, kdy jsem Lumírovi nepřikývla na jeho plán.

Chvilku přemýšlel. Určitě se na mě rozhněvá, že mu nevyjdu vstříc. Pak ale řekl:

„No dobrá. Oslav s mámou narozeniny, ale v neděli už budeš se mnou. Odvezu tě k mámě a v neděli v osm ráno tě počkám u sochy.“

Socha bylo místo nedaleko bydliště mé mamky. Na malém náměstíčku v sousedství jejího domu byla socha milenců. U té jsme se scházeli, pokud mě Lumír nevyzvedával u mě, ale u mé mamky.

Přijel pro mě s kyticí. „Tu dej mámě,“ poručil. Pak vyprávěl, jak políčil na štiku a spolu ji ulovíme.

„A další víkend si nic nezamlouvej. Michal zapíjí svobodu a jsme zváni. Vezmeš si ten vínový kostýmek z lázní a připravil jsem k němu krásný náhrdelník. Bude ti slušet, zlato.“

Ani nečekal na mou reakci. A já v duchu přemýšlela, co mi začíná vadit. Mám všechno. Můj přítel koupil obrovský pugét hned, co se dozvěděl, že máma má narozeniny. Ochotně mě k ní zaveze. Přichystal program na tento i další víkend a doma u něj na mě čeká luxusní drahý náhrdelník, který mi, tak jako vždy, zůstane.

Vzpomněla jsem si na svého zesnulého manžela. Museli jsme počítat každou korunu, abychom vyšli. To jsem ještě nenosila luxusní kostýmky a doma jsem měla v papírové krabičce jen dva prstýnky. Z nich byl jeden svatební. Na krku se mi houpal jediný zlatý řetízek se srdíčkem, který jsem dostala od svých rodičů. Byla jsem asi chudá. Ale můj muž se mě každé ráno zeptal, jak se cítím, a o víkendu se mě ptal: „Co budeme dělat?“ Neměl předem nalajnováno, do jakého kostýmku mě obleče a co budu dělat. Nerozhodoval o mém čase, ale sdílel ho se mnou.

„Tak pa, a zítra v osm tady,“ přetrhl Lumír mé myšlenky. Podal mi kytici a já vystoupila u sochy. Nenapadlo ho, že by mou mámu navštívil se mnou, ač jsem mu to mnohokrát nabízela. Nikdy se nezajímal o mé přátele. Vzal si mě z mého domova, odvezl do svého světa, ke svým přátelům, a v neděli večer mě zase vrátil. Půjčoval si mě jako loutku z vitríny. A celý víkend jsem byla jeho poslušnou loutkou.

U mámy bylo dobře. Tak, jako u maminky. Hned v úvodu jsem jí řekla, že přespím, ale v neděli ráno už musím domů. Domů, k Lumírovi, ale to nemusela vědět. Máma určitě tušila, že někoho mám. Nikdy jsme o tom ale nemluvili. Poslední muž, který překročil práh jejího bytu, byl můj zesnulý manžel. Odešel ze života pět let po tátovi, a od té doby byla mámina domácnost čistě ženská. Luštila křížovky, sledovala tu nekonečné seriály, zalévala kytičky a společnost jí dělaly kamarádky, které byly, stejně jako ona, už v důchodu. A občas jsem přijela já. Mihla jsem se v mámině životě, vypily jsme spolu kávu, řekly jsme si, co je nového v mé práci, a pak máma celé hodiny vyprávěla o politice a o tom, jaká je dnes zlá doba. Pak máma zkonstatovala, že nerada vidí, že jsem pořád sama.

„Když jsi byla s Radkem, byla jsi šťastná.“ To byla věta, kterou jsem slýchala pokaždé. Ano, byla. Ale můj manžel Radek tu už není. Jak to, že má máma nepozná, že mám Lumíra? Jak to, že nevidí, že jsem šťastná? Vždyť tolik šperků, jako mám dnes, bych si nikdy dovolit nemohla. A toho luxusního oblečení. Sama mi nyní řekla, že mi ta nová halenka sluší. Nová, od Lumíra. Vše krásné, co jsem měla, bylo od Lumíra. Měla bych být hrdá na to, že s ním jsem.

Maminku jsem nakonec přemluvila, aby se mnou večer zašla do kavárny.

„Blázníš? Víš, jak dlouho jsem nebyla v restauraci, nebo někde ve společnosti?“ bránila se máma, ale nakonec se mnou šla. V příjemné atmosféře jsme byly jako dvě kamarádky. Domů jsme přišly až hodně pozdě večer.

Když jsem si brzy ráno balila své věci, všimla jsem si mámina starostlivého pohledu. Zestárla za poslední roky. Žila svůj ustálený život, kdy předem věděla, co bude zítra. Přijala život důchodkyně, která si vše krásné už odžila.

„Je škoda, že tu ještě nemůžeš zůstat.“ Objímala mě. Chtěla mě u sebe. Byla to má máma, které se stýská. Vychovala mě i mého bratra, a teď byla sama.

Zaváhala jsem. Štiku chytí Lumír i beze mne. Budu zase ležet ve stanu, Bady mi bude lízat palec u nohy a já budu čekat, až Lumír rozhodne, že se jde domů. Vzala jsem telefon, že mu zavolám. Omluvím se, že s ním na ryby nepůjdu.

Věděla jsem ale, že mi to neprojde. Čeká na mě, nejel na ryby už včera. Udělal ústupek už tím, že mě k mámě vůbec pustil. Čeká na svou loutku.

Položila jsem telefon zpět, objala mámu a řekla to, co jsem už dávno chtěla říct:

„Mami, zůstanu tu až do večera. Do práce jdu až zítra. Pojď, půjdeme do obchoďáku, prohlídnem si pár věciček. Uděláme si svůj den. A pak tě zvu na zmrzlinu.“

Lumírovi jsem napsala, ať se mnou pro tento víkend nepočítá.

Samozřejmě, že mi to Lumír neodpustil. Ještě v neděli večer, kdy jsem se vrátila domů, mi ztropil hrozné scény. Vyprávěl něco o zodpovědnosti. O tom, že ho budu poslouchat. A tak jsem mu řekla jednoduše sbohem.

„Co budeš beze mne dělat? Kdo tě bude oblékat?“ běsnil.

„Budu se s dovolením oblékat sama. Vydělávám. Cítím se nejlépe v tričku a riflích. Nejsem žádná princezna. Budu si organizovat svůj čas a budu dělat, co je mi příjemné.“

S Lumírem jsem se rozešla, i když jsem k tomu neměla žádný vážný důvod. Zůstala mi krabička se šperky, ale nic z minula mi nechybí. Začala jsem být zase sama sebou. S přáteli se věnuji adrenalinovým sportům. Žiji si svůj život a jen občas si vzpomenu na období, kdy jsem byla pouhou marionetou v rukou loutkoherce. Nečekám na okamžik, kdy loutkoherec zatahá za provázek, abych šla, sedla si, nebo tančila. Už nejsem marionetou…


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Marioneta:

Marioneta
Marioneta
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Hezky napsáno
Obrázek uživatelky
profil
Dobře napsáno.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
život by mě také netěšil. Nějaký čas je luxus příjemný, ale pokud nemůže být člověk sám sebou, nemá to smysl. Článek napsaný moc pěkně.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Myslím,že to bylo správné rozhodnutí...bohatství a luxus nejsou v životě tím nejdůležitějším...Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Kraslice