Martin

Šla jsem z práce a měla jsem dobrou náladu. Šéfová mě pochválila, byl Mikuláš, předvánoční čas. Stromečky ve městě už svítily. Z reproduktoru na náměstí se linuly písně pojící se k adventu. Bylo mi krásně. Ještě jsem si zašla nakoupit. U obchodu stál bezdomovec, kterého vídám pravidelně. Můj pes na něj štěká, protože on obecně nemá rád bezdomovce. Jemu ale můj pes nevadí. Dokonce mi pro něj jednou dal vodítko, které někde našel. Já už vodítko párkrát při procházkách ztratila, tak jsem si ho vzala. Bylo čisté a já ho ještě vyprala. Dnes už používám flexi vodítko, protože pes na vodítku stejně nechodí, a když, je už starý a netahá.

Dnes jsem měla dobrou náladu, a tak jsem dala bezdomovci stokorunu, ač normálně peníze nedávám. Slušně poděkoval a dokonce se i zeptal na mého psa. Všimla jsem si, že mě pozoruje nějaký muž. Byl před obchodem i ve chvíli, kdy jsem nakoupila. Dokonce se mi zdálo, že ho vidím i při nákupu, když jsem ukládala zboží do vozíku. Nakonec se osmělil.

Představil se, jmenoval se Martin, a zeptal se mě poněkud rozpačitě, zda jsem zadaná.  Martin se mi moc nelíbil. Připadal mi tak o pět let starší než já. Nechtěla jsem mu říkat své jméno, a tak jsem jen odpověděla, že nikoho nehledám. On se ale nevzdával. Prozradil mi, že je dokonce o rok mladší, než jsem já, a hledá vztah. Tak mladého jsem ho netipovala ani náhodou. Byl dosud svobodný, bezdětný. Byl tak neodbytný, že jsem mu i přes svůj nezájem řekla nechtěně pár informací o sobě.

Martin stále opakoval, že hledá vzdělanou ženu. Sám měl jen průmyslovku. Oddechl si, když ze mě i proti mé vůli dostal, že mám vysokou.

„Já ale lidi neposuzuji podle vzdělání a vzhledu,“ řekla jsem mu, aby měl jasno.

„A podle čeho?“

„Podle povahy. Jsem sama, mám dost svých zálib a jsem zajištěná. Nechci sponzora a nesoudím lidi podle toho, kolik škol vystudovali.“

„To nechápu. Přece já nemůžu chodit s prodavačkou?“

„A proč ne? Máš jenom průmyslovku?“ Schválně jsem zdůraznila ono „jenom“ a mimoděk jsem začala tomu chlapíkovi tykat. Byl mi nepříjemný. Začínala jsem chápat, proč je dosud svobodný a nemá potomka. Ano, maturitu má dnes kde kdo, to přece není zárukou vyšší inteligence? Osobně mám i přátele, kteří stěží udělali učiliště, a jsou to dobří a spolehliví lidé.

Martin nebydlel v našem městě, ale v mnohem větším v okolí. A pořád si stěžoval na práci.

„A kde pracuješ?“ zajímalo mě.

„Dělám bohužel jen dělníka v mlékárně.“

„To je skvělá práce, a užitečná.“

Martin mě během chvilky vyvedl z omylu. Podle něj je dělnická práce ponižující a bezcenná. Dal mi školení o tom, že v montérkách se dělají jen podřadné práce.

„Tak svou práci změň. I když já si myslím, že bez mléka, sýrů a dalších bychom nevyžili,“ navrhla jsem mu.

Opět školení. Tentokrát o tom, že výběrová řízení jsou tříkolová a on je nevyhrává. Vystřídal prý asi dvacet zaměstnání během jednoho roku. A to ve velkém městě je víc práce, než u nás. Ale během chvilky jsem už měla jasno, proč ho nikdo nikde nechce. Pak mi vyprávěl, že jsem šťastný člověk, že jsem finančně zajištěná. To on, chudinka, má průměrný plat a obrací každou korunu. I já mám průměrný plat, vlastně vzhledem k uváděnému průměrnému platu nemám ani jeho polovinu, a jsem spokojená. Co člověk ke štěstí potřebuje? Nekouřím, nepiju, na sport si peníze vždy ušetřím a na dovolenou jednou za rok taky. To mi stačí. Ale Martin se jen litoval. Ze začátku jsem nechápala, jak může člověk během jedenácti měsíců, protože prosinec zatím nepočítám, vystřídat dvacet zaměstnání. To musí být opravdu vysilující. Když jsem ho ale víc a víc poslouchala, protože se mi zatím nepodařilo mu uniknout, bylo mi to jasné. Tak nepříjemný člověk musí být snad jeden jediný na světě. Cítila jsem, jak mi nálada pohasíná. Všude kolem sice zněly písně spojující se s adventem, lidé se usmívali, i bezdomovec, kterého jsem obdarovala, vypadal šťastně. Ale neznámý Martin do mě hustil informace o tom, jaký on je chudák. Měl dvě ruce, nohy, a dokud nepromluvil, vypadal jako zdravý člověk. Při poslouchání jeho průpovídek jsem ale o tom, navzdory jeho středoškolskému vzdělání, pochybovala. Zdržoval mě. Už jsem nechtěla s tím člověkem mluvit.

Vytáhla jsem si peněženku, protože když mi zkazil náladu, chtěla jsem si v trafice koupit aspoň pěkný časopis. Martinovi zacukala ruka a viděla jsem, jak ji ke mně natáhl. Ten člověk si opravdu myslel, že jakmile spustí o tom, jaký je chudák, já mu dám snad nějaké peníze. Už jsem nemínila marnit čas.

„Musím domů, čeká na mě můj pes,“ řekla jsem po pravdě.

„Máš psa?“

„Co je na tom?“

„Fuj, pes smrdí.“

Pokud dosud byl pro mě přízemní a nepříjemný, nyní se propadl až na samé dno.

Martin ještě něco říkal o tom, že když mám to vzdělání, chtěl by se mnou chodit.

Ušklíbla jsem se.

„Můj byt voní. Můj pes je mnohem lepší a hodnější tvor, než blbec, co si myslí, že nemůže randit třebas s prodavačkou, a sám má místo mozku….“ Nedořekla jsem. Ten člověk se mi hnusil a sprostými slovy jsem si nemínila kazit den.

 

Koupila jsem si časopis, vyvenčila svého psa, zapálila vonnou svíčku, přestože můj byt voní i bez ní, a myslela při čtení na to, že jsem šťastný člověk. Finančně zajištěný, soudící lidi podle srdce a ne obsahu peněženky. A myslela na hodného bezdomovce před obchodem, který je pro mě víc člověk, než Martin.