Mazlík

Máme pejska. Irského setra. Je docela malý, štěňátko, ovšem při procházce slyším různé hlášky. Jééé, ten je šušínek! Jůů, kokřík a jak má tlusté pacinky! Mamííííííííí, malej koníček! Nebo: co je to za kachnu? Náš Jogíček má totiž velice rád stojací vodu.

Jak jdeme okolo rybníka, stávám se praporkem či brzdou, jak kdo chce. Pravda je, že on si krásně rochní v rybníce a já čekám, až se dočvachtá. Naštěstí jsou okolo rybníka i lavičky, tak si mohu klidně odpočívat. Tedy ne moc nepozorně, on se totiž, jak se unaví, sic jen trošku, vyleze ven a jako odměnu dostávám sprchu rybniční, nu žádná vábná vůně to rozhodně není. Jak se oklepe, hledá, kam by se položil, měla jsem snahu mu poradit, krásnou travičku ukázala, ale on ne, rovnou do největšího bláta či prachu si lehne, celý se vyválí a pak je spokojen. Já rozhodně ne.

Musím čekat, až trochu proschne, což trvá k jeho hojné srsti docela dlouho, než jdeme domů. Ovšem on se ještě několikrát ponoří  a plave vesele dál, nehoní kachny, ryby či jiné obyvatele rybníka, kdepak, je naprosto spokojen s plaváním. Však mezi pejskaři dostal přezdívku kachna. Má dvě kamarádky - kokřici Báru a dogu Amálku. jak se potkají, jsou v rybníce hned kachny 3. To vám je pak smíchu, jak se lidé zastavují a pozorují naši trojici. Jen tak se něco takového nevidí. Jsou na sebe hodní. Jen Amálka nerada nechává Jogínka vyjít z rybníka, jak může, zažene ho zpět.

To pak je celý unavený, ale dovádí vesele dál. Pokud se potkáme někde jinde než u vody, je Jogínek neuvěřitelně oslintán. Při zahlédnutí  rybníka okem psím, nemáme šanci naši partičku chlupáčků udržet, hned vyrazí, plavou, hrají si. Copak Amálka, ta je hladkosrstá, stačí chvilka chůze a je suchá, to ovšem nemůžeme říct o Báře a už vůbec ne o Jogínkovi. Tu vidíte cestičku, kterou zanechávají, jak voda kape z jejich kožíšků. Po dvou hodinách, kdy už nehrozí potopa či povodeň rybniční, můžeme jít domů.

Sic ještě vlhký kožíšek máme. Jeho očička září štěstím, radostí i uličnictvím. Kdo má pejska, zná tento kukuč. Pokud si myslíte, že nějak přes léto omezuje koupel na určitý čas, mýlíte se. To pak jen vydávám povel: nesmíš. V případě chladu raději připnu vodítko. Sic je smutný, ale určitý úsek musíme překonat tímto způsobem. Později si už vesele brouzdá sám, jak a kam chce. Já po cestě, on po paloučku. Doma ulehá na svůj pelíšek a sní. Vím, co to bude, má sen, jak druhý den bude zase v rybníce a já praporkem.