Mé seznamování, Jan

Jednoho večera jsem opět usedla k počítači a najela na seznamku, kde jsem registrovaná. Po pár vesměs šílených zážitcích znovu zvítězila touha po tom nebýt sama před strachem z možného nebezpečí. Den předtím jsem si s chutí poplakala u romantického filmu plného lásky, vášně, důvěry a souznění a zatoužila jsem alespoň po zlomku toho pěkného, kterým mě film alespoň virtuálně nakazil.

Po několika zkušenostech jsem už poloprofesionálně vyřadila ze seznamu těch, kteří o mě měli zájem, neuměle přeložené cizojazyčné texty údajných lékařů, inženýrů, profesorů a vojáků z vojenských misí, kterým umřely ženy, děti a pohřbili by nejraději celou svou rodinu jen proto, aby jim někdo naletěl. Vyloučila jsem také lidi zjevně mající jinou barvu kůže, než já. Ne, nejsem rasista, dovoluji si ale vybrat. Vyloučila jsem zprávy plné pravopisných chyb, hrubě psané vzkazy plné vulgarit a ty, které obsahovaly prosbu jen o to jediné, o čem se rozhodně nikdy ze začátku nepíše. Musela jsem vyřadit příliš mladé a příliš letité uchazeče a ty příliš vzdálené, a zůstal mi jeden jediný. Vlastně ani ten tak úplně nevyhovoval mým požadavkům. Byl ode mne starší o jedenáct let, a já si dala závazek, že rozdíl toleruji v rozmezí deseti let nahoru a roku nebo dvou dolů. Nevyhovoval ale těsně a byl jediný, který téměř prošel mým sítem, které nebylo nikterak, alespoň podle mě, těsné a přísné.

Dívala jsem se do tváře muže na snímku. Byl to takový dědeček. Vypadal téměř jako z pohádky. Slušně oblečený, učesaný, usmívající se a na první pohled slušný člověk. Jenže… Neuměla jsem si představit stanout jednou vedle takového člověka. Ten pán mi napsal na muže ze seznamky delší vzkaz. Zněl přibližně takto:

„Dobrý den, krásná paní. Váš snímek mne okouzlil. Žiji sám ve svém velkém domě a už se nemám o koho starat. Má žena zemřela před třemi lety a z rodiny jsem měl jen starou tetu. Nyní po její smrti mi zůstaly jen prázdné domy a statek. Není nic horšího než být sám bez užitku. Jsem zvyklý poslouchat a starat se i finančně podporovat partnerku. Mé zájmy jsou historie, četba, vážná hudba, golf a cestování, dobré jídlo, výlety. Lidé si mají pomáhat. Pracuji jako analytik. Dnes se už úcta a pokora nenosí, ale já k ní byl vychován. Jmenuji se Jan.“

Pán psal jako starší člověk, slušně, s pokorou a vzhlížel ke mně jako k ženě. Přestože jsem si ani na okamžik neuměla představit, že bych s ním mohla být jako s partnerem, uměla jsem si ho představit jako souseda, nebo třeba zákazníka. A rozhodla jsem se mu ze slušnosti napsat. Byly to jen pouhé dvě věty, pozdravení a ve druhé vysvětlení, že hledám člověka aktivního, takového ztřeštěnce jako jsem já. Jan odpověděl. Napsal něco o mém hodném srdci a čisté duši. Pak mi opět nabízel finanční podporu s tím, že si peníze do hrobu nevezme. Tak jsem mu vysvětlila, že jsem finančně zajištěná a hledám aktivitu, smích a prostě člověka, jako já jsem. Jan mi psal o tom, že on aktivní je. Golf a další jeho záliby to nevylučují a má rád hrady, zámky, procházky. Stále mi ale vykal. To mi strašně vadilo. Ač byl starší, nechtěla jsem si v komunikaci vykat. To jsem mu také napsala a poprosila ho o oboustranné tykání. Jan mi psal o mé chytrosti a atraktivitě a o tom, že musím mít houfy ctitelů. Jo, kdyby věděl, že mimo několika sexuálních loudilů, zkrachovalců a dlužníků mě vlastně nikdo normální neoslovil! Díky těmto chudákům jsem se já sama postupně začínala cítit jako chudák, o kterého slušný člověk nezavadí. A opět mi vykal. Už jsem chtěla naši virtuální komunikaci ukončit, když mě opět pochválil a mně se zdálo neuctivé neodepsat.

Psali jsme si ten večer téměř dvě hodiny, a Jan mi stále vykal. Byl uctivý a slušný, až moc škrobený. A pak mi to došlo! Jan mě začal oslovovat lady a madam, a já najednou seděla u obrazovky s otevřenými ústy a vytřeštěným pohledem.

Takto mě večer zastihla dcera, vracejí se domů.

„Mami, stalo se ti něco?“ ptala se a já jí, celá zkoprnělá, udělala večeři. Až když byla ve svém pokoji, vrátila jsem se zpět na seznamku. Jan tam stále byl. Čekal na mě, jak mi napsal. A já mu napsala na rovinu:

„Jane, napište mi, že to není pravda! (Tentokrát jsem i já dodržela vykání, ač jsem mu už i tykala.) Až teď mi z vaší korespondence došlo, že jste… otrok. Že nejste otrok? Že nehledáte dominu, jak to z toho, co píšete a jak to píšete, vypadá?“

Jan mi okamžitě odepsal. Odepsal mi, že je hluboce submisivní člověk a je to, čeho se obávám. Já narazila na otroka! Na otroka, o kterém jsem byla přesvědčená, že v reálném životě snad ani není. A chtěl mi dát pozemky, peníze, starat se o mě. Chtěl kolem mě skákat, nosit mi květiny, vozit mě na rauty, na golf, na zámky a hrady. Chtěl mě oblékat, obouvat, chránit. Ale…byl to otrok! A já nejsem domina! Odmítla jsem, on mě požádal pozdě po půlnoci o to, aby mohl s mým svolením jít spát, a já ho zablokovala.

„Jsi pitomá,“ řekla mi kamarádka. Kamarádka, která by takového dobráka ráda využila. Ale já byla ráda, že jsem učinila ten krok. A konečně jsem svou registraci na seznamce zrušila.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete