Mé seznamování, Michal

Bylo před Vánoci a já pomalu přicházela k přesvědčení svůj inzerát na seznamce, který nevedl k žádnému normálnímu a smysluplnému seznámení, smazat, když napsal Michal.

 

Michal bydlel v sousedním městě. Psal krátce, ale k věci. Miloval, stejně jako já, přírodu, hory a vycházky. Prezentoval se jako dobrý kuchař, trpělivý a klidný partner a rozvedený muž bez závazků. Trochu mě mrzelo, že nemá děti. Má dcera v pubertě sice už náhradu za tátu nepotřebovala, ale muž se zkušenostmi s dětmi bývá většinou pro rodinný život lepší.

 

Po pár e-mailech jsem nehodlala vše svěřovat počítači a vsadila na osobní setkání. Stále jsem měla nemocenskou, ale šestihodinová vycházka mi ke schůzce stačila.

Michal přijel autem. Šli jsme do parku s tím, že pokud si budeme rozumět, můžeme pak zajít na kávu někam do kavárny. Procházeli jsme se a Michal nešetřil superlativy. Líbila jsem se mu já, náš park, má povaha a vše, co ke mně a našemu městu patřilo. Možná ho strhla ta vánoční výzdoba, říkala jsem si.

Jenže já se s Michalem docela nudila. Choval se pěkně, ale moc nemluvil, a když promluvil, nestačila jsem se divit tomu, co slyším. Za prvé vyšlo najevo, že má hned dvě děti.

„Tys mi ale psal, že jsi bez závazků?“ řekla jsem.

„Ano, už jsem rozvedený, tak závazky nemám.“

„Copak to pořád nejsou tvé děti? Ty jsi pořád jejich táta.“

„Ale oni jsou už dospělí.“

Tak to je důvod? Až má dcera vyroste, bude pořád mou dcerou a její děti budou mými vnoučaty.

Jak mi Michal řekl, s dětmi nemluví. Ony nemluví s ním. Důvod? Nezná. Vnoučata, která už má, nikdy neviděl.

„To máš být ty ten, který za nimi přijdeš. Ty se máš snažit,“ vyčetla jsem mu. Nikdy bych neodpustila mému muži, kdyby nám manželství ukončil rozvod a on by zanevřel na naši dceru. U Michala to tak bylo. Vlastně Michal byl hrozně sám. Já měla svou dospívající dceru, měla jsem rodiče, s kterými jsem se celý život pravidelně vídala. A Michal měl děti, vnoučata a dokonce i bratra a tátu, ale s nikým se nevídal.

„S kým budeš slavit Vánoce?“ zeptala jsem se, protože se vánoční svátky už blížily.

„Budu sám,“ řekl a vytáhl kapesník. Potom mi předvedl srdceryvný výstup, kdy se mu z očí koulely slzy jako hrách.

„Proč nepozveš tátu?“

„Nevím.“

Nevím, tak to je důvod. Dospělý chlap, zdravý, a bulí mi tu a nechá otce samotného na Vánoce. Copak nemůže koupit nějaké to cukroví, nebo ho upéct, udělat salát, přichystat kapra a pozvat tatínka? Z rozhovoru jsem později zjistila, že jeho táta má cukrovku a Michalův bratr se o něj stará.

 

„Přece nebudu na tátu doplácet,“ dodal a mně připadal jako zjevení z Marsu.

 

Michal přece nebude na otce doplácet? Protočily se mi panenky. Doplácet na otce! Jak vyšlo najevo, jeho táta je úplně obyčejný důchodce, který si dokonce při důchodu přivydělává občasnou brigádou. Nepije, nekouří, po nocích neběhá. A Michal s ním Vánoce nechce slavit, aby mu snad neujedl kus kapra nebo kopeček salátu!

„A co jsi koupil bratrovi a tatínkovi pod stromeček?“ ptala jsem se ve snaze situaci zachránit.

„Nic. Oni mi koupí nějaké kraviny, ale tvrdí, že nic nepotřebují.“

Tak to byl vrchol! Mně také rodiče, sestra i švagr a jejich dospívající děti tvrdí, že nic nepotřebují a já to stejné tvrdím jim. Jsou ale Vánoce a já pro každého mám několik dárků. Jsme rodina. Oni Michalovi koupí „kraviny“, které také něco stojí, a on jim nic. A pak mi tu fňuká. Michal mě přestával zajímat.

„A nechceš na tu kávu?“ zeptal se nakonec.

„Ani ne,“ odpověděla jsem.

„Já bych si kávu třeba dal. Můžeme jít k tobě?“

No, to určitě! Určitě vezmu tohoto člověka k sobě domů! Na první schůzce, poté, co mi řekl.

Nakonec, protože se ještě neměl k odchodu, jsme zabrousili do cukrárny na náměstí. Sám si ji vybral. Tuto cukrárnu nemusím, protože je třikrát tak drahá, jako ty ostatní okolo. Já Michala upozorňovala na tento fakt, jemu to ale nevadilo. No co, já na kávu ještě mám a od něj bych si nenechala zaplatit vůbec nic, přestože muž dělá na první schůzce většinou granda. Nikoli však Michal, jak jsem se záhy přesvědčila.

Nakonec nedal jinak, než že si ke kávě dáme ještě zákusek a nealko. Paní prodavačka nám to spočítala na rovné tři stovky. Michal se začal ošívat. Hledal po kapsách, aby po chvíli vyrukoval s tím, že někde založil peněženku.

„Asi doma,“ usmál se nejistě.

Mlčky jsem vytáhla z kabelky peněženku. Všimla jsem si, že mi přes rameno do ní nahlíží. Protože nosím při sobě dostatek financí, zaclonila jsem peněženku rukou, zaplatila útratu a znechucená jsem odcházela.

„Počkej, já ti to dám, samozřejmě. Co kdybys mi dala adresu?“ volal za mnou.

„Ale ne, to nemusíš. Zapomenout může každý. Ale adresu ti nedám.“

Nedávám adresu ani lidem, kteří mi jsou na první schůzce sympatičtí. A vlastně jsem dosud přes tuto seznamku nikdy nikomu adresu nedala. K více než třem setkáním nikdy nedošlo. Ctím pravidlo, že domů si nikoho nezvu, a první zve na návštěvu domů muž. A rozhodně ne hned!

„Opravdu se omlouvám, já ti to vynahradím,“ řekl ještě. A pak mi začal slibovat, že mi příště přiveze kytku.

„Vlastně jsem ji chtěl koupit hned, ale v tom mrazu by umrzla a ty si nikoho do bytu nezveš,“ zopakoval má slova.

„Vezmu tě v létě na houby do lesa, pojedeme na výlety. Uvidíš, budeme si rozumět.“

O tom jsem začínala pochybovat. Leda bych ty výlety sponzorovala, napadlo mě. Chtěla jsem být ale slušná, a tak jsem mlčela.

„Já tě hodím autem domů,“ nabídl mi, když už jsme byli skoro u auta.

„Bydlím tu kousek,“ řekla jsem. Nechtěla jsem, aby znal mou adresu, ke které se několikrát chtěl nenápadně dostat. Jednou to bylo také, když chtěl vidět můj obchod. Málem jsem ho k němu vzala. Pak jsem si ale uvědomila, že na dveřích mám nejen otvírací dobu, ale také kontakt na mě jako vedoucí, včetně mé soukromé adresy. A tak jsem se obchodu vyhnula.

U auta se znovu rozbrečel. A pak mě požádal, jestli bych mu neudělala kapra a salát, když jsou ty Vánoce na spadnutí.

„No, můžu ti udělat trochu salátu na ochutnání, to můžu. Ale kapra mám jen jednoho. Toho mám pro sebe, dceru a taky chci trochu dát ochutnat rodičům. Takže toho by sis musel pořídit ty. Já ho neumím zabít, a tak bych ho nekupovala. Toho jednoho jsem koupila už zabitého přes známou.“

„No, tak jsme dohodnuti,“ utřel rázem slzy. Naskočil do auta a já si nadávala, že jsem mu nedokázala říct rovnou, že žádný salát a kapr nebude. Ne že by mi šlo o trochu salátu, ale s Michalem jsem neměla zájem se už dál vidět.

 

Michal mi po návratu domů ihned poslal odkaz: prodej kaprů u nás ve městě. Nezapomněl připsat, že mi ho tam rádi zabijí, vykuchají a dokonce i naporcují.

„Jen bys tam měla jít včas, ať ještě jsou,“ připsal.

To mě rozčílilo a napsala jsem mu konečně, co si o něm myslím. Samozřejmě, že mi nikdy nevrátil ani ty tři stovky z cukrárny. A brzy nato mi přišla na seznamku zpráva od jedné paní, která měla tu čest s Michalem se také setkat. Psala mi otevřeně, a zřejmě i ostatním uživatelkám, že tento pán se jí vnutil po dvou setkáních do bytu. Po jeho odchodu jí zmizely peníze, šperky a další cennosti. Proto vyhledala jeho bývalou ženu, která jí oznámila, že Michal nepracuje, je zadlužený a k cestování používá vypůjčený automobil. Využívá důvěřivých žen, které poté okrádá. A dluží dokonce i na výživném za dnes již dospělé děti, které se táty nadobro zřekly. Stejně, jako jeho táta a bratr.

 

Jak já tehdy děkovala své vlastní prozíravosti, že jsem ho ke svému obchůdku nezavedla!