Mé srdce bije pro rodinu

S manželem jsme vychovávali naši dceru Martinu. Měli jsme ještě jedno dítě, chlapečka. Ten ale zemřel krátce po narození na vrozenou srdeční vadu zděděnou po mně. Zatímco já měla méně závažné poškození, našemu maličkému lékaři nedokázali pomoci. Další dítě nám už doktoři nedoporučili, a proto Martina vyrůstala jako jedináček. Celé její dětství bylo téměř bez problémů. Děsila jsem se její puberty. Ale ta probíhala tak klidně, jako by žádnou neměla. Martina byla od dětství velmi klidné a uzavřené dítě.

Když dospěla a blížila se jí maturita, přivedla si domů chlapce. Mirek se mi líbil až do chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že byl zavřený.

„Nic vážného neprovedl,“ hájila Martina svou lásku.

„Jak, nic vážného? Byl ve vězení? Byl. Tak co by měl ještě provést, abys to považovala za vážnou věc? Zamordovat celou rodinu? Vystřílet celé město?“

Možná jsem se chovala až příliš hystericky. S manželem jsme ale sdíleli názor, že jsme naši jedinou dceru nevychovali pro kriminálníka. Dcera se nám několikrát snažila vysvětlit, že Mirek údajně jen pomohl nějakému kamarádovi převézt nějaké věci a vůbec neměl tušení, že byly kradené.

„Kdyby to nevěděl, nezavřeli by ho,“ ukončila jsem debatu na téma Mirek a naší dceři jsem zakázala se s tím chlápkem vůbec bavit. Manžel stál při mně.

Dceru jsme ale nemohli hlídat na každém kroku. Zvláště ve chvíli, kdy mému muži diagnostikovali rakovinu v pokročilém stadiu jsem jí věnovala hodně málo času. Když Martina odmaturovala, byl na tom manžel už tak špatně, že jsem se o něj musela celý den starat. Odešla jsem proto z práce, do důchodu mi zbývaly dva roky. Bylo mi sice jasné, že novou práci budu jen těžko hledat, důležitější byl ale můj muž. Nechtěla jsem ho po celou dobu jeho umírání nechat v nemocnici. Pečovala jsem o manžela, dcera mi pomáhala a na to, abych se zajímala o její dušičku, mi už síly nestačily.

Péče o manžela zabrala téměř tři roky. Pak nám odešel. Byla jsem s ním třicet let a jeho odchod jsem těžce nesla.

Do roka od úmrtí manžela mi dcera oznámila, že se bude vdávat.

„Ty musíš?“ Třásla jsem se po celém těle a jen jsem doufala, že Martina už dávno není s Mirkem.

Byla. Oznámila mi, že se vdávat sice nemusí, ale chce.

„Není to ani rok, co ti zemřel táta. To se nehodí. A Mirka ti zakazuju si vzít!“

Čím víc jsem zakazovala, tím víc si dcera mlela svou. Ani slib, že jí na svatbu nedám ani korunu, ji nevykolejil. Mirek už neměl ani jednoho z rodičů, maminka mu zemřela, když byl ještě dítě a otec, který ho poté vychovával, zemřel krátce před mým mužem. Přesto se mladí ke všemu postavili hrdě a po svém.

„My si už nějak poradíme,“ řekla dcera, „ale pokud mi nepřijdeš na svatbu, nechci tě už nikdy vidět!“

Věděla jsem, že Mirek vydělává slušné peníze a i Martina získala po maturitě dobře placené kancelářské místo.

„Kde budete bydlet?“ To jsem už řekla do ticha. Dcera práskla dveřmi a zmizela do noci. Domů přišla už hodně pozdě, ve chvíli, kdy si myslela, že už spím. Nespala jsem, protože jsem se o ni bála.

Následující den se odstěhovala definitivně. Na dotaz kam řekla, že k Mirkovi. Ten ale bydlel na ubytovně. Jak jsem později zjistila, mladí si pronajali malý byt u nás ve městě. Krátce na to přišlo svatební oznámení a pozvání ke stolu.

„Neměla bys přece jen jít?“ ptala se mě kamarádka, když jsem jí oznámení ukázala.

Zaváhala jsem. Pak se ve mně ale probudila zvláštní vlna nesouhlasu.

„Asi bych tam šla, kdyby mě přišli pozvat osobně. Oni mi to ale poslali poštou, jako by se mě štítili. Já navíc nechci, aby si mé jediné dítě vzalo kriminálníka. Co ji může s takovým člověkem čekat?“ řekla jsem vzdorovitě, a na svatbu jsem nepřišla. Myslela jsem ten den na manžela, jestli by mé chování schvaloval. Muž byl mírnější než já, já si ale umanula, že by s mým rozhodnutím jistě souhlasil.

Do práce jsem se už nikdy nevrátila. Nebyl o mě zájem. Cítila jsem se hodně osaměle. Tak moc, že jsem jednou napsala dceři omluvný dopis. Dopis zůstal bez její odezvy.

Po pár měsících od svatby jsem zahlédla svou dceru v místní samoobsluze.

„Martinko!“ křikla jsem na ni. Plaše se otočila, a byla pryč. Nemohla jsem si ale nevšimnout jejího vzdouvajícího se bříška. Já budu babičkou! Má dcera porodí dítě!

Teď mě bude potřebovat přece víc, než kdy jindy, uvědomovala jsem si. Budou potřebovat nejen mou fyzickou pomoc, až se miminko narodí, ale taky peníze. Já peněz neměla moc. Malý důchod byl o to nižší, že jsem poslední dva roky, co mi zbývaly do důchodu, nepracovala. Přesto jsem chtěla své dceři pomáhat. A tak jsem jí opět napsala omluvný dopis, tentokrát doporučeně. Byla jsem totiž velký srab na to, abych se u ní ukázala osobně. Dopis se vrátil jako nevyzvednutý. Cítila jsem obrovskou bolest u srdce. Sice jsem se srdíčkem měla poslední dobou nějaké problémy, tentokrát to byla ale především bolest duševní.

Krátce na to, co se mi vrátil můj dopis, u mého bytu někdo zazvonil. Nikoho jsem nečekala. Pošťačka chodí ráno, nejpozději dopoledne, mrkla jsem na hodiny, které ukazovaly krátce po šesté hodině večerní. Určitě to bude Martina! Kamarádky se mi totiž hlásí předem.

Běžela jsem otevřít, aby osoba za dveřmi neodešla. Ani jsem se nepodívala do kukátka. Za dveřmi stál Mirek.

„Stalo se něco Martině?“ zaječela jsem, a až teprve pak jsem si všimla kytice v jeho rukách.

„Dobrý den, nic se nestalo. Přišel jsem vám jen říct…“ rozhlédl se kolem sebe.

„Pojďte dál,“ vyzvala jsem ho a ustoupila od dveří. Uvnitř mi řekl, že s Martinou čekají miminko, a předal kytici, kterou koupil pro mě. Mohla jsem mu říct, že jsem Martinu viděla a vím o tom, že je dcera těhotná. Styděla jsem se ale přiznat, že se vlastní dcera ke mně chová hůř, než kdyby byla cizí. A tak jsem Mirkovi v rozechvění nabídla tykání.

„Moc se omlouvám, že jsem stála mezi vámi a Martinou. Bála jsem se, aby ji nepotkalo nic zlého,“ vysvětlovala jsem.

„Dávno jsem vám odpustil. Teď, když čekáme dítě, si uvědomuji, jak jste se o dceru bála.“ Až pak se opravil na tykání, na které nebyl zvyklý.

Pak mi Mirek řekl, že dle vyšetření čekají holčičku. Tak já budu mít vnučku!

Se smutkem jsem Mirkovi vyprávěla, jak se mi po Martině stýská.

„Já vím. Vím, že jste jí psala i dopisy. Ten první jsem dokonce četl. Martina ho odmítla číst, a ten druhý si ani na poště nevyzvedla.“

Objala jsem svého zetě a poděkovala mu, že mě o Martině informoval. Slíbil, že mi přijde říct, až se miminko narodí a udělá vše pro to, aby se mnou Martina zase mluvila.

„Ale nic nezaručuji, je tvrdohlavá jak beran.“

„Přijďte, prosím, zase. Vlastně přijď, Mirku. A když se ti podaří přivést i Martinu, budu neskonale šťastná.“

Mirkovi jsem přibalila na cestu i zbytek koláče, který jsem pekla. Slíbil, že ho z bezpečnostních důvodů bude vydávat za koláč od své starší kolegyně z práce.

Miminko se mělo narodit do dvou měsíců. Pokaždé, když jsem se vydala na větší nákupy do města, jsem zašla také do obchodů pro miminka a koupila nějakou drobnost. Jednou to byly růžové dupačky, pak zase nějaká ta hračka, kojenecká lahvička, dudlík či jiná nezbytnost. Doma se mi hromadila skromná výbavička pro miminko. Však on to už Mirek nějak navlékne, aby to Martina přijala.

Mirek se ke mně stavil ještě jednou, než Martina porodila. Pak mi už přišel říct, že miminko je na světě.

„Jmenuje se Lada, má rovná tři kila a měří 49 centimetrů,“ chrlil ze sebe.

„Tak já mám vnučku Laděnku,“ plakala jsem štěstím. Můj návrh, že za dcerou přijdu do porodnice, Mirek zamítl. Zatím se mu nepodařilo přimět Martinu k rozumu a nechtěl, aby se rozrušovala. Byl si navíc jistý, že mě dcera nepřijme. A tak jsem malou vnučku viděla, až když měla téměř dva týdny. To mi ji přivezl Mirek ukázat. Vinula jsem k sobě růžové voňavé miminko. To by měl můj muž radost, ale vnoučete se nedožil.

Od té doby mi Mirek vozil malou minimálně dvakrát týdně. Byla jsem tak šťastná. Mou radost mi kalil jen fakt, že se mnou dcera stále nemluví, a nutná srdeční operace, kterou mám v blízké době podstoupit.

Půl roku jsem se tajně mazlila s vlastní vnučkou. Vyfotila jsem si ji nejméně milionkrát a všude doma si ji vystavila. Měla jsem tu i společnou fotku Laděnky, Martiny a Mirka, kterou mi Mirek nechal udělat. Svou dceru jsem ale pohladit nemohla.

Vnučka mě má ráda. Ač se to u tak malinkého dítěte nedá tolik poznat, jsem si vědoma toho, že ke mně má krásný vztah. Směje se na svou babičku, kdykoli se svým tátou přijdou.

Mám ale ještě jedno jediné přání. Ráda bych do nástupu do nemocnice viděla i svou dceru, objala ji a byla s ní zase zadobře. Mirek mi slíbil, že o operaci a mé lítosti Martině poví. Já si totiž neumím představit, jak bych se s vnučkou vídala, až bude umět mluvit. A také je tu riziko, že se z nemocnice už nemusím vrátit…