Mé svědomí je jako černá můra

S Nikolou jsem se znal už od střední školy. Byla to veselá a docela pěkná holka. Brzy se ukázalo, že ani já jí nejsem lhostejný, a tak jsme ještě před maturitou spolu začali chodit. Náš vztah vydržel i po maturitě.

V tu dobu začínali po vzoru zahraničí mladí lidé zamykat na zábradlí mostů a jiných zajímavých míst „zámečky lásky“. I Nikola si přála takový zámek se mnou zamknout na lávku, kterou jsme chodili. Přestože podobné sentimentální nápady nesdílím, měl jsem ji rád a nechtěl jsem ji zklamat. Koupili jsme v železářství malý červený zámek, na něj napsali své iniciály a uzamkli jsme ho na zábradlí. Nikola přitom odříkávala své přání, že nás rozdělí až smrt. Políbil jsem ji. Ač byla praštěná, já tu holku tehdy miloval.

Náš vztah po čase ztrácel glanc. Alespoň mně se to tak zdálo. S Nikolou jsem se nadále vídal, ale naše zájmy se poněkud rozcházely. Snad proto, že já se po roce práce rozhodl jít na vysokou školu, zatímco Nikola ne. Měla dobrou práci v knihovně, kde pracovala její máma. Studovat dál se jí nechtělo. Na vysokou školu jsem se dostal. Najednou jsem neměl tolik času, ale Nikole naše občasné schůzky prý stačily. Milovala mě.

„Až dostuduješ, co kdybychom si spolu pořídili nějaký byt? Jsme spolu tak dlouho, měli bychom spolu zkusit žít,“ navrhla jednou.

V tu dobu jsem už věděl, že poslední rok vysoké školy chci absolvovat v cizině. Naše škola spolupracovala s prestižní anglickou školou a několika studentům byla navrhnuta výměnná forma studia. Do Anglie jsem se nesmírně těšil a ani Nikola mě nemohla zastavit. Přece jenom je jiné učit se angličtinu u nás a v anglicky mluvící zemi. Na to, abych žil se ženou, nebo dokonce měl dítě, o kterém Nikola poslední dobou také mluvila víc, než je zdrávo, jsem se necítil.

Na její návrhy jsem jen zamručel a snažil se mluvit o něčem jiném. Dá se říci, že jsme se poslední dobou mou vinou bavili především o počasí.

Do odjezdu do Anglie zbývalo už jen pár týdnů, a Nikola stále nic netušila. K protržení mlčení přispěla náhoda. Při jedné společné procházce jsme potkali mého spolužáka.

„Tak co, jak se těšíš?“ zeptal se.

„No, ehm, docela jo,“ řekl jsem.

„Docela? Vždyť právě ty jsi o Anglii snil ze všech nejvíce,“ divil se spolužák.

Rozloučili jsme se a já se musel podrobit výslechu. Nikola se okamžitě začala zajímat o obsah rozhovoru. Když jsem jí konečně řekl pravdu a přiznal jí, že v Anglii budu nejméně rok, rozplakala se.

„Vždyť jsme plánovali společný byt a miminko,“ štkala.

„My jsme plánovali? Nebo ty jsi plánovala?“

Už jsem nechtěl být její majetek. Toužil jsem po svobodě. Ten večer jsem se s ní poněkud nešetrně rozešel. A byl jsem takový slaboch, že jsem jí pak nezvedal ani telefon. Vydírala mě o zámku, který jsme zamkli spolu na lávku. Posílala mi fotky z doby, kdy nám bylo krásně. Nereagoval jsem. A pak mi poslala vzkaz, že jsme si slíbili vztah až do smrti. Psala něco v tom smyslu, že nás dva smí rozdělit jen smrt. Místo abych byl trpělivý a slíbil jí, že možná přežijeme vztah na dálku a pak se k sobě vrátíme, zablokoval jsem ji. Jednou dokonce přišla k nám domů a chtěla se mnou naléhavě mluvit. Nechal jsem se zapřít.

Konečně jsem odjel do vysněné Anglie a na Nikolu jsem si ani nevzpomněl. Domů jsem se dostal až za tři měsíce na takové mini prázdniny. Až teprve v tu dobu jsem se dozvěděl, že Nikola náš rozchod neustála. Chodila k nám domů, ptala se na mě a nedokázala se s rozchodem smířit. Až jednou podlehla chvilkové depresi a skočila z lávky, na jejíž zábradlí jsme zamkli náš zámeček lásky. Bohužel, pod lávkou byla rušná silnice.

Dodnes si vyčítám, že jsem neměl s Nikolou víc trpělivosti. Nebylo to ode mne hezké, takto ji opustit. Bohužel, vrátit se to nedá. Úspěšně jsem ukončil studia a v Anglii zůstal ještě několik let. Hodně dlouho jsem nový vztah nehledal. Vzpomínka na Nikolu z mé mysli totiž nikdy nezmizí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10