Už druhým rokem jsem znala Michala a dá se říct, že jsme měli docela pěkný vztah. Nyní byl už druhý měsíc bez práce.

„Usilovně hledám, brzy jistě něco najdu,“ ujišťoval mě. „Ale má to i svou výhodu. Mám na tebe daleko víc času.“ Já mu pomáhala hledat novou práci. Většinou se mu ale nic nelíbilo. „Dokážeš si představit, jaká to je dřina?“ odmítal místa strojníků, dělníků ve výrobě, pekařů, operátorů, nástrojářů a dalších pozic. „No jo, s obyčejným gymplem si nemůžeš vybírat,“ oponovala jsem mu. „A co tady?“ bouchla jsem rukou do inzertních novin. „Podívej, ochranka v bance. To by se ti mohlo líbit, ne?“

„Jo, a budu celý den na nohách. Nevyhrál jsem přece nohy v loterii?“ ušklíbl se. „Když tobě se nic nelíbí.“ Pomalu jsem si začala připadat jako chlap.

„Nezajdeme na kávu?“ zeptal se zase jednou Michal. Ono „nezajdeme“ znamenalo, že si on vybere nějakou útulnou a zajisté i drahou kavárnu a já coby pracující zaplatím útratu. Od chvíle, co jsem mu jednou nabídla, že útratu zaplatím, je přece bez práce, se spoléhá na to, že budu platit vše.

„Nezajdeme, šetřím. Kávu si můžeme dát doma,“ odmítla jsem. „A kdy budeš mít tu práci?“

„Mám jednu pozici, která by mě i bavila,“ řekl.

„Jo? A kdy jsi mi o tom chtěl říct?“ byla jsem překvapená.

Přivedl mě k počítači a vyhledal inzerát, který ho zaujal.

„Ale tady píšou, že se jedná o pracovníka reklamní agentury. A náplní práce je vytváření sloganů pro širokou klientelu. Od kdy máš básnické střevo?“ Neuměla jsem si představit Michala, jak vymýšlí slogany a básničky na dané téma.

„Ne, já ne, ale ty ho máš! Už jsem s ředitelem mluvil po telefonu. Bude se jednat především o externí práci. Dostanu zadání, na co udělat slogan, nebo prostě reklamní povídání, délku a další podmínky. A budu mít termín, do kdy práci odevzdat. Stojí to za to, budou z toho slušné peníze.“ Vyprávěl mi a oči mu zářily. „Viď, že mi pomůžeš?“

„No, já nevím. Mám svou práci a ty žádný básník nejsi. Nejsem z toho moc nadšená.“

„Zítra mám pohovor. Dají mi pár námětů a já je budu muset zpracovat do druhého dne. Vyberou nejlepší, a ten tu práci dostane,“ povídal dál.

Ač jsem byla proti, Michal na pohovor šel. Musela jsem uznat, že nevypadal špatně. Michal byl reprezentativní typ člověka a jediné a zásadní, co mu chybělo pro výkon takové práce, byla fantazie a tvůrčí duch.

„Já myslím, že si s tím poradíš,“ usmíval se Michal, když přede mne položil blok s náměty.

„Já poradím? Je to přece tvoje práce?“ bránila jsem se. „Aspoň se trochu snaž.“

A tak jsme usedli za stůl a každý z nás tvořil slogany na kávu, čaj, rodinnou dovolenou atd.   

Takové to:

„Naše zrnková káva

každé ráno radost dává.“

Zatímco mně to šlo od ruky a začalo mě to docela bavit, Michal byl stále u prvních řádků.

„Vždyť se ti to nerýmuje a nemá to žádnou pointu!“ mrskla jsem naštvaně papírem. „Nechápu, proč si nenajdeš normální práci v továrně.“

„Nechci práci v továrně. Do kanceláře bych šel,“ připustil.

„Ale kancelář nedostaneš jen tak. Bez známostí musíš začít dole a doufat, že si někdo všimne, že něco umíš, a postoupíš. Jak to bylo se mnou, a to mám vysokou?“ spustila jsem.

Ten večer jsem od Michala odešla dřív, než jindy. Byla jsem na něj naštvaná a začala jsem si uvědomovat jeho lenivost a nekritičnost. Neuměl si přiznat, že na místo nemá.

 „Vzali mě!“ překvapil mě za dva dny. Volal mi do práce, aby mi oznámil tu novinu.

„Teď nemám čas, Michale. Máme toho v práci hodně. Řekneš mi to zítra, ano?“ zareagovala jsem.

„Jak zítra? Já musím zítra přinést další slogany. Mám témata. Že mě v tom nenecháš?“

„Ale dnes jsme se na schůzce nedomluvili,“ byla jsem na něj zlá. Stěží zvládám svou práci, a nyní budu mít další, za kterou bude brát plat on?

„Kdy přijdeš?“ ptal se, jako by neslyšel.

„Nemůžu dnes přijít!“ ukončila jsem hovor. Ještě jsem zaslechla, jak říká, že přijde tedy on.

Odpoledne jsem si táhla domů z práce spoustu nedodělků. Ale přišel Michal a tlačil na mě, abych mu „pomohla“ složit slogany a dokonce i malý song na výrobky klientů. Místo, abych dělala na svém, jsem tvořila reklamní šoty na dětské pleny, kočárky, masti a podprsenky. Když bylo vše hotovo, vyžadoval Michal mou blízkost.

„Nech toho, nemám na to náladu,“ odstrčila jsem ho.

„Místo, aby ses radovala z mé nové práce, jsi protivná,“ řekl, a šel domů.

Já na své práci dělala dlouho přes půlnoc. Brzy ráno jsem vstávala a měla jsem hlavu jako střep. Následující dva dny jsem Michalovi nebrala telefon. Když poté přišel ke mně, tvářil se nechápavě.

„Už jsem měl strach, že se ti něco stalo. Víš, kolik jsem dostal za tvoje slogany a za tu píseň? To ty nevyděláš ani za měsíc!“

„No, tak můžeš na kávu pozvat teď ty mě. A třeba na pizzu,“ řekla jsem.

„Myslíš?“ Jako by váhal, zda mu za to stojím. Ale kávy i malého pohoštění jsem se nakonec dočkala.

„Musíš mi zase pomoct s novými slogany,“ řekl mi v útulné restauraci.

„Ale já nemůžu donekonečna za tebe pracovat. Plat bereš ty, tak se to musíš naučit, nebo skončit,“ řekla jsem rezolutně. Michal nechtěl o konci nové práce ani slyšet.

Od té doby sem tam vytvořil nějaký rým sám. Většinou mu ale jeho práci vrátili a přijali jen to, co jsem složila já.

Příjem v agentuře byl opravdu vysoký. Tak vysoký, že si Michal mohl brzy pořídit nové auto a změnil i garderobu. Zato já vedle něj byla stále jako Popelka.

Když jsme s předstihem vybírali dovolenou stejně, jako před rokem, Michal mířil vysoko. Zatímco jsme před rokem jeli pod stan k místnímu rybníku, nyní vybíral luxusní dovolenou v zahraničí.

„Michale, já na to ale nemám. Nemám tak vysoký plat, jako ty,“ oponovala jsem. Nechtěla jsem, aby mi dovolenou platil, a jeho to ani nenapadlo.

„Nepůjčili by ti rodiče?“ zeptal se bezostyšně.

„Ne, ti by mi řekli, ať mi pomůže ten, s kým jedu,“ ušklíbla jsem se.

„Tak nemusíme do zahraničí. Můžeme si najít nějaký lepší hotel tady u nás. S televizí, wifi a s vlastním sociálním zařízením,“ přemýšlel Michal.

„Já nemusím mít televizi na pokoji, a když na to přijde, stačí mi i záchod na chodbě,“ řekla jsem.

„Tak ty chceš do špíny? Mám jet sám?“ Michal se tvářil překvapeně. Ale neméně překvapeně jsem se tvářila i já. Je to ten člověk, kterého jsem, dá se říct, dva měsíce živila? Platila jsem mu každodenní útratu v restauraci, a pokud jsme nejedli tam, přišel na jídlo ke mně domů. Nyní mě má už jen proto, že jsem jeho výdělečným prostředkem. Co by beze mne byl?

Na dovolenou jsme nakonec nejeli nikam. Michal strávil týden u mě.

„Doufám, že to zaplatíš,“ řekla jsem u pokladny v supermarketu, když jsme navršili maso a další potraviny na pojízdný pás. Zaplatil, ale mrmlal něco o tom, že jíst to přece budeme oba.

Když mi za další dva týdny podal lísteček s novými tématy pro reklamní agenturu, zase jsem mu ho vrátila.

„To si nech. Do kdy si myslíš, že to dokážeš udělat?“ vracel mi zase lístek.

„Do nikdy,“ odsekla jsem.

„Ale já to potřebuju,“ řekl.

„To je v pořádku, je to tvá práce. Já už ji ale dělat nebudu. A vůbec, nechci s tebou už být,“ řekla jsem tak, aby si i ten zabedněnec uvědomil, co to znamená.

S naším rozchodem nepřišel Michal jen o mě, ale krátce na to i o práci. Pokoušel se sice tvořit slogany sám, ale zaměstnavatel brzy poznal kýčovitost jeho výtvorů a propustil ho.